Bylo nebylo

Bylo nebylo, ve městě jménem Teličkovice kdysi dávno žil řemeslník Zdislav. Byl kameník, a to, prosím, velmi zručný. V tom, co dělal, byl dokonce tak dobrý, že si jej všiml samotný král té země a měl jej v oblibě. Zdislav mu na jeho přání obložil celý zámek mramorem.
Král měl velmi krásnou a hodnou dceru. Všechen lid ji zbožňoval. Avšak stalo se, že princeznu jednoho dne unesla strašlivá čarodějnice Kamenomila. Syn čarodějnice Kamenomily, velký a děsivý drak Kamenožrout, se totiž do princezny zamiloval.
K hrůzostrašnému hradu Kamenivci, který patřil té čarodějnici, přijela spousta udatných rytířů, aby osvobodili krásnou princeznu. Avšak žádnému se to nepodařilo. Žádný se nedokázal přiblížit k hradu blíže než na sto metrů, čarodějnice každého zaklela v kámen.
V zemi pomalu vymizeli téměř všichni rytíři a každý, který se ještě nepokusil princeznu zachránit, se příliš bál čarodějnice a její kletby. Král byl zoufalý. Rozhodl se, že ten, kdo vysvobodí princeznu, dostane obrovskou odměnu v podobě přesně poloviny královské pokladnice.
I pokusili se zachránit princeznu prostí lidé – měšťani, obchodníci, řemeslníci, zemědělci, dokonce i oddíl vojáků se vydal za čarodějnicí. Spousta chasníků se změnila v kámen, až v království nezbyli téměř žádní svobodní, udatní muži.
Král byl šíleně zoufalý. Rozhodl se ještě více zvětšit odměnu – ten, kdo vysvobodí princeznu, dostane za odměnu přesně tři čtvrtiny královské pokladnice, k tomu titul a rozlehlé pozemky. Nikdo už se ovšem neodvážil jít za čarodějnicí.
I přišla za králem jedna stará babička a poradila mu, ať vyšle svého oblíbeného kameníka, aby zachránil princeznu. Zdislav v té době totiž stavěl palác blízkému příbuznému našeho krále a netušil nic o tom, co se děje v jeho zemi.
Král se této rady chytil, jako se tonoucí stébla trávy chytá. Za Zdislavem vyslal rychlého posla. Když se Zdislav dozvěděl smutnou zprávu o neštěstí princezny, byl zděšený. Stejně jako všichni ostatní měl princeznu rád, ovšem pochyboval o tom, že se mu podaří princeznu zachránit, když všichni ostatní před ním zklamali. Ale rozhodl se o její vysvobození pokusit.
Co nejrychleji se vrátil do své země. Tam si na králi vyprosil diamantové cihly, které si naskládal do vaku a tryskem se vydal za čarodějnicí.
Putoval velmi, velmi dlouho, hrad Kamenivec totiž ležel za sedmero horami a sedmero řekami. Po roce a dni přece jen stanul před hradem čarodějnice. Pohled na okolní krajinu hradu Zdislava vyděsil. Ve vzdálenosti sta metrů od hradu stály stovky vysokých balvanů v podobě lidí. Byli to oni hrdinové, kteří se pokoušeli vysvobodit princeznu a které čarodějnice zaklela.
Zdislav si dodal odvahy a odhodlaně učinil několik kroků blíže k hradu. Jeden krok… dva kroky… tři kroky… čtyři kroky…
Při pátém kroku jej zasáhla kletba čarodějnice.
Zdislav se polekal, ale ponechal si dost duchapřítomnosti, aby se před kouzlem bránil. Cementu, který jej díky kletbě obalil, se rychle zbavil. Čarodějnice přirozeně nemohla tušit, že Zdislav je kameník a že své práci velmi dobře rozumí. Když ke Zdislavovi přiletěla, aby se podívala na nejnovější přírůstek do své sbírky balvanů, zděšením strnula na místě.
„Tfuj, babo, že se nestydíš, takhle vítat hosty! Kdo to kdy viděl, aby někdo na někoho lil cement? Copak nevíš, jak dlouho to tuhne?“ zaláteřil Zdislav, sotva si čarodějnice všimnul.
Pak hbitě sundal z ramen vak, vyndal z něj diamantové cihly a pustil se do práce. Než se čarodějnice nadála, byla uvězněná ve věži. A protože ta věž byla postavená z cihel z diamantu, neplatila na ni žádná kouzla a zároveň všechna již provedená kouzla ta věž zrušila.
Balvany se postupně začaly oddrolovat a najednou tu místo stovek balvanů stály stovky lidí, dokonce mezi nimi byl jeden oddíl vojáků.
Syn čarodějnice, strašlivý drak Kamenožrout, se při pohledu na to všechno rozzuřil. Rozhodl se, že to tak rozhodně nenechá a za svou matku se pomstí. Roztáhl křídla a vzduchem se hnal na Zdislava. Jenže zachránění lidé se před Zdislava postavili, aby se mu odvděčili a společnými silami se vrhli na draka.
Byl to krutý boj; meče, dýky, kopí, vidle chřestily, oheň spaloval okolní krajinu, až už pro samý dým nebylo nic vidět, jen slyšet bylo praskání a křupání kostí. Když se dým po nějaké době rozestoupil, drak ležel na zemi dočista mrtvý, lidé jej úspěšně zabili a při tom bylo jen pár z nich zraněných.
Hromadně poděkovali Zdislavovi a začali se trousit domů. Zdislav pak prohledal hrad čarodějnice a v jedné zamčené komůrce našel uplakanou princeznu. Ach, jak byla ráda, když spatřila Zdislava! Potom se společně vydali na cestu domů, za králem. A protože si půjčili koště čarodějnice, byli tam coby dup.
Král byl šťasten, jako dosud nikdy. Chtěl Zdislava dokonce prohlásit svým nástupcem, ale to Zdislav odmítl, nechtělo se mu kralovat. Místo toho se spokojil s hraběcím titulem a s pozemky k tomu patřícími. Později si tam vystavěl svůj vlastní zámek Teličkov. I říkalo se mu „hrabě Zdislav z Teličkova“.
Protože se Zdislav s princeznou měli velmi rádi, král jim udělil svoje požehnání a vystrojil jim velikou svatbu. Krásnější svatbu do té doby (a ani od té doby) jakživ nikdo neviděl. Víno tam teklo proudem, stoly se prohýbaly pod samými lahůdkami a kam oko dohlédlo, všude jen samý smích.
V prostředku hostiny král povstal, otočil se na Zdislava a vyžadoval po něm vyprávění, jak se celá ta záchrana princezny odehrála. Zdislav vyprávěl a vyprávěl… až někdo v davu vypískl:
„Zdislave, a z čeho jsi měl největší strach?“ Byl to nejmladší syn tetky kořenářky. Všichni hodovníci v sále ztichli a zírali na Zdislava, čekali, co odpoví. Zdislav se jen pousmál a pronesl:
„Když sem išel kolem lesa, sova na mňa hukla, já sem se jí tak polekal, až mňa gaťa pukla.“ *
Všichni se sborově rozesmáli a král Zdislavovi udělil cenu za statečnost.
Zdislav a princezna měli spoustu dětí a jejich potomci dodnes někde žijí; i když ne na zámku Teličkově, ten již dávno upadl v zapomnění. Ale je jisté, že jejich potomkům v žilách dosud koluje královská krev.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

*) Tato veršovánka nenese mé autorství, v naší rodině se traduje ústně =)