Křeček k večeři

Alfréd nikdy nepatřil k velkým sportovcům. Většinu času trávil rozvalený na okenním parapetu a nahříval si své tučné tělíčko. Miloval seriály, hlavně takové, kde vystupovali právníci a svými argumenty ohromovali celou soudní síň. Ach, jak se přál být jedním z nich. Ale štěstí mu nepřálo. Ale deprese vždy úspěšně zaháněl dobrůtkami, které mu dala i nedala Marie. Měl ji moc rád, vždycky ho drbala za ušima a nikdy mu nevynadala, když usnul v květináči vedle fíkusu její maminky. Ale dnešní den se pro Alfréda mělo vše změnit.

To ráno se probudil velmi mrzutý. Možná to bylo jeho věkem nebo tím, že nesvítilo slunko, ale pravděpodobně proto, že Marie odjela na týden k moři a na Alfréda ráno nečekaly žádné pamlsky, když v tom to uviděl. Dort! Tedy jeho zbytky v koši. Ještě nikdy v životě nechtěl nic tolik, jako si nacpat bříško k prasknutí úžasně měkkým piškotovým těstem, jahodovým krémem, čokoládovou posypkou a strašně tučnou šlehačkou. Navzdory svému přesvědčení a odporu vůči sportu zvedl svoje bachraté tělíčko a šoural se k otvoru v kleci. Vylezl ven a chvíli se rozhlížel. Víko koše bylo jen mírně pootevřené a určitě ne úmyslně. Úplnému zavření bránila banánová slupka, která se na chudáka Alfréda vyzývavě šklebila. Jako by říkala: To nezvládneš, ty tlouštíku, nikdy ten dort nedostaneš. Alespoň Alfréd si to tak vyložil. Vypadal pobouřeně. Měl jednoduchý plán. Vyškrábat se na parapet, přelézt z něj na kytku, sklouznout se o tři listy níže a pak se pořádně odrazit a skočit na víko od odpadkového koše. Listy fíkusu nebyly jeho vahou příliš nadšené, ale i přes veškerá muka, které jim křeček působil,mu nakonec dopřály slastné odražení téměř neexistujících paciček. Do cíle dorazil úspěšně, ale s jednou věcí nepočítal. Byl tak těžký, že banánová slupka nevydržela.. Jedna její část vypadla z koše a zkroušená zůstala ležet na krabatém linoleu, které se začalo třást, protože se blížily velké lodičky, které na něm zanechávaly nepěkné rýhy. Alfréd se zoufale snažil dostat až k okraji víka a znovu jej otevřít, ale už to nestihl. Černovlasá vysoká žena, která právě telefonovala, si všimla slupky na podlaze, ale už ne nebohého tvorečka na víku odpadkového koše. Sehnula se pro slupku a sešlápla pedál pro otvírání koše. To byl Alfrédův konec. Vznesl se do vzduchu jako igelitový pytlík, i když byl podstatně objemnější a ani trochu se mu nepodobal. Při svém výstupu vypadal opravdu komicky. Všechny tlapky měl Roztažené do všech možných směrů. Jeho pupek ho táhl k zemi. Tlakem vzduchu se mu odtáhly pysky a on tak ukázal dvě řady docela maličkých zoubků. Aniž by si toho někdo všiml, proletěl ten malý nebožák plavmo přes celou kuchyni a otevřenými dveřmi do koupelny až do záchodové mísy. Byl docela div, že taková váha jako on, doletěla až tak daleko. Kdejaký fyzik by mohl odpřisáhnout, že křeček měl skončit na zadku už v polovině kuchyně, ale nestalo se tak. Hlodavec, který se nikdy nekoupal, začala panikařit. Byla mu zima a taky měl ještě pořád hlad. Jeho druhý problém se měl vyřešit hned vzápětí. U záchoda se objevily dlouhé nohy paní domácí, která držela v rukou hrnec plný špaget s omáčkou. Obrátila ho vzhůru nohama a vyklepala do mísy. Alfréd byl jako v ráji. Špagety sice navlhly, ale rozhodně jimi nepohrdl. To ovšem netušil, co jej čeká dál. V okamžiku, kdy do záchoda padla poslední špageta, paní domácí spláchla. S Alfrédem se točil celý svět a točil a točil....

Co si budeme povídat, cesta, která následovala po skoro nekonečném točení, nevoněla zrovna po růžích, ale toho si křeček nevšiml, protože v malinkých pacičkách úporně svíral tlustou špagetu. Když dopadl na baculatý zadeček, špageta v něm zmizela jako žížala v kosím zobáku, jen mnohem rychleji. Rozhlédl se kolem. Smrad a vlhko ho doprovázely na každém kroku. Už si nechtěl namočit kožíšek a tak si vybíral raději sušší uličky po okrajích stoky. Když v tom zaslechl zvláštní dupání a nějaké popěvky. Zahlédl hřejivé světlo a v domnění, že se jedná o vysvobození, se za ním rozběh. Rozběhl tedy dle jeho možností se spíše valil.

Osud tomu chtěl. Když se Alfréd dovalil až k plamenům, zjistil, že kolem nich poskakují vyzáblé velké krysy. Připomínaly mu indiány, které viděl v televizi. Kdyby ho tehdy indiáni zajímali víc a věnoval by jim pozornost, věděl by, že je teď ta pravá chvíle na útěk zpátky. Ale on ne. Šel rovnou k nim a tak se jim vydal na milost a nemilost.

Když narušil jejich slávu, všechny krysy ztuhly v pohybu a dívaly se nenasytnýma očima přímo na něj. Nebylo těžké si domyslet , na co právě krysy myslí. Alfrédovi to pomalu začalo docházet, ale na útěk už bylo pozdě.. Hloučkem živých krysích soch se propletla jedna velice hbitá. "Jsem vůdkyně tohoto kmene. Jmenuji se Mo a ty cizinče si narušil náš posvátný rituál. Jak Tě máme potrestat?" Zeptala se ho s ledově klidným hlasem. Alfrédovi, který nikdy nemluvil s cizími hlodavci, se stáhlo hrdlo.. "Já.. no... totiž to..." Vyrazil ze sebe . "Smrt, smrt, SMRT!" Začalo se ozývat ze všech stran, když křeček nebyl kryse schopen odpovědět. "Tak počkat neměl...neměl by být nejdřív soud...já bych vám dal kontakt na opravdu dobrého právníka..." Začal drmolit. V hlavičce si říkal něco v tom smyslu: Jsem moc mladý na to, abych umřel.

Ani jedna z krys neměla nejmenší ponětí, co to plácá za žvásty. Možná na to i doplatil. Mohl zemřít docela hezkou smrtí, ale takhle? Vzali si to jako urážku. "Chyťte ho!" Zaječela vůdkyně zplna hrdla. Nebylo pochyb o to, že parta mrštných krys chytí otylého křečka celkem rychle. A opravdu. Netrvalo jim ani tři vteřiny, než ho chytily do vyzáblých pracek. Odtáhly ho do velitelského stanu. Byla to vlastně jen půlka krabice od mléka, ale takový název zněl dost hloupě.

Když křečka opět vyvedly ven, skončil zavěšený na tlustém klacíku. Tlapičky měl svázané k sobě tenkým provázkem a motala se mu hlavička, když ji měl níž, než zbytek těla. Zkrátka pravá válečná kořist jako čerstvě ulovený kňour.Dvě ho nesly, zbytek kolem poskakoval. Krysí pánové i dámy byli nadšeni takovým masitým úlovkem, který tak ochotně přišel mezi ně. Mo si vzala do ruky zohnuté víčko od konzervy, horko těžko ho formovala, ale nakonec z něj vyrobila velmi pochybnou kuličku, kterou navlékla na dřevěný klacík. ať tak či onak, tato hračička splnila svůj účel, když s ní krysa praštila křečka po hlavě a on omdlel. Chtěla mu zasadit smrtelnou ránu, přece jen péci někoho zaživa je velká hanebnost i na krysy, ale nepovedlo se to. Tohle muselo stačit. Krysy se ani nenamáhaly stáhnout ho nejprve z kůže, ale rovnou ho zavěsily na pofidérní rošt. Za chvíli okolí naplnil smrad spálených chlupů, ale vzhledem k zápachu, který zde musely dýchat normálně, to až zase taková hrůza nebyla.

Alfréd se pekl necelou půlhodinku.

Dobrou chuť.