Nesmrtelnost

Melancholická šeď nebe a sychravé počasí jen podtrhávaly staříkovu dnešní náladu. Navzdory snaživému zpěvu ptáků, podmračené modré oči hleděly velmi smutně do prázdna, a kdyby mohly toužit, toužily by po dálkách, pohledem na které se už nejednou kochaly. Dávno bezzubá ústa by se také nebránila, mít možnost zakousnout se do některého cizokrajného pamlsku, ač nejspíše všechny dávno ochutnala. Nos by rád nasával vůni dálav a ruce by šátraly a ohmatávaly každý kámen, každou mez, každý strom a snad by si i sedřely bříška prstů, jen kdyby směly polaskat majestátné skály, tyčící se tolik vysoko, nad vším člověčenstvím. Jenže to už stařec nesmí. Možná právě proto pohlédl na své měkké, časem zvrásněné dlaně a ptal se sám sebe: „Co ty už dnes dokáží?!“ a rozezleně je zaťal v pěst. Podíval se na špičky svých nohou v rozšmajdaných trepkách a znovu si mrzutě pomyslel: „Kam ty dnes dojdou?!“ a vztekle je nasoukal pod dřevěnou lavici, na které shrbeně seděl. Dotkl se svých rozpraskaných úst, zamyšleně přejel kostrbatým pohybem prstu po bezzubých dásních a povzdechl si: „Co ty dnes pokoušou?“ a z očí mu vyklouzly horké slzy. Stařec složil hlavu do dlaní a dal se do pláče. Najednou se prudce vztyčil a ač na vratkých, kmetských nohou, s vervou zahrozil k nebi pěstí, jakoby mohlo za všechna jeho příkoří: „Kdy ještě ochutnám cizokrajných jídel? Kdysi jsem po chuti znal jídla veškerá a dnes? Krupičná a ovesná kaše každý den!“ zaštkal stařec a levou rukou se opřel o dubovou lavici. „Kdy ještě si sáhnu na drsný šat skal? Kdysi jsem brázdil cestu si pralesy, moře mi protékalo dlaněmi, zvěř mi lehala u nohou, kameny v potoce znaly můj dotyk a dnes?! Sotva hrnek čaje či slánku soli v ruce udržím!“ zasípal vysíleně a posadil se ztěžka na lavici, jež bývala kdysi statným dubem. „A mé nohy, mé zchromlé nohy! Kdy ty znova projdou svět? Byly doby, kdy cestu si trávou razily, šlapaly v hlíně i písku, kráčely po betonu i prašném poli, skákaly v kalužích a nejen rodnou hroudu, nýbrž i dálky znaly! Och,“ rozvzlykal se znovu stařec a slaná voda stékala stružkami vrás až k rozeklané bradě. „Jaký jsem byl kdysi a jaký jsem dnes…? Lidé mě znali, vážili si mne, ba až uctívali, někteří mne milovali a všude velebili... A co jsem pro ně dnes? Pošetilí nevděčníci!“ vzdychnul stařec utrápeně a skonal. Jasně modré oči přikryl temný závoj víček. Nebe se rozplakalo, jako už tento měsíc kolikrát, déšť smáčel staříkovu tvář, jeho otrhané oblečení, mraky se zlověstně kupily a oblohou se začaly klikatit blesky. Vzduch voněl půdou a deštěm, trávou, medem, květinami, smůlou, jehličím i kůrou stromů. Během okamžiku se zvedl mocný vítr a hlasitě zaduněl hrom. Listí se bezmocně vznášelo ve větru, tráva se v jeho poryvech vlnila a i voda v potoce plynula rychleji, jakoby chtěla před letní bouří utéct. Zvířata se schovala do svých příbytků, ptáci umlkli a ryby ve vodě klesly ke dnu. Teplý déšť se změnil v prudký studený liják a zčernalou oblohu stíhal jeden blesk za druhým. „Ale stejně jsem to stvořil krásně,“ usmál se stařec, otevřel oči a zmizel v chalupě.