Pípův boj

Když mu odvedli staršího kamaráda Ťapa, byl Píp smutný. Prý půjde do kuřecího ráje, kterému se říkalo KFC. Píp nevěděl, co ta zkratka znamená, ale začínal tušit, že to žádný ráj asi nebude. Nikdy mu nikdo z jeho kamarádů ani starších příbuzných neposlal z KFC pohled a jak odešli, tak jako kdyby se po nich zem slehla. Píp měl strach. Za dva týdny měl jít do kuřecího ráje on sám.

Všichni na jeho farmě se však těšili. KFC byl symbolem štěstí. Píp i přes své mládí měl v sobě pocit, že něco není v pořádku. Život na farmě, chování těch dvounohých bytostí, které jim říkaly o kuřecím ráji a vždycky se u toho tak podivně smály. Píp zašel za nejstarším kohoutem jejich společenství, za mistrem Kokrhákem.

„Mistře, vy už leccos pamatujete. Jak je to s tím KFC?“

Kokrhák sotva dýchal a jeho peří už dávno postrádalo načechranost z mládí.

„Čekal jsem, jestli se objeví někdo, kdo o tom bude přemýšlet. Víš Pípe, není lehké o tom mluvit a popravdě, nevím, jestli chceš znát pravdu.“

„Chci, chci, chci.“

„KFC není žádný ráj, je to smrt.“

Píp to v hloubi duše očekával, ale slyšet to takhle znamenalo šok.

„Smrt?“

„Jsme jen zvířata odsouzená na porážku. Zabíjí nás a pak si pochutnávají v KFC na lahodném menu za výhodnou cenu. To všechny z našich bratrů a sester.“

Píp cítil děs, hrůzu a také vztek.

„Ale proč? Co jsme komu udělali?“

„Nic, prostě jim chutnáme. Víš, je hrozné o tom vědět. Dostal jsem výsadu být kohoutem určeným k oplodňování slepic. Když jsem byl mladý, užíval jsem si to. Ale nyní mě to příšerně trápí. Mám výčitky. Žil jsem si dobře, zatímco ostatní umírali.“

V Kokrhákovo očích byly slzy.

„To je mi líto,“ pípl Píp. „Měli bychom se bránit, něco udělat.“

„Jenže to není tak jednoduché. Jsme jen malí bezbranní tvorové. Oni nám nerozumí. Zajímají je jen jejich plná břicha. Jsme jídlo Pípe, nic víc.“

Píp chtěl slyšet pravdu, ale teprve až jí uslyšel, tak na něj dopadla. Takže jsou jen chovnými zvířaty. Pár týdnů života a pak cesta na talíř. Nic víc. Žádná budoucnost, jen smrt. Být kuře znamená být jídlo. Jenže Píp tohle nechtěl. Pomýšlel na útěk a toulal se kolem farmy. Jenže nechtěl opustit své druhy a zradit je tak. Jak se tak procházel, došel k řece.

Minul menší splav a hráz, když zahlédl, že se jedno rameno říčky klikatí neznámým směrem. Bylo to slepé rameno nebo spíše malý potůček. Píp ťapal podél břehu a do potůčku skočil, protože vody tu bylo jen malinko. Něco mu říkalo, jdi dál a tak šel. Všiml si, že na konci slepého ramen říčky je velký balvan a cosi v něm. Když se přiblížil, rozpoznal, že předmět uvězněný v balvanu je meč. Píp tomu nechtěl věřit a tak rychle docupital k balvanu.

„Vytáhni ho...je jen tvůj…,“ šeptalo cosi.

Píp uchytil meč a ke svému překvapení, když začal táhnout, balvan uvolnil sevření.

„Tak. Takhle je to dobře. Ten meč, je jen začátkem,“ šeptal hlas. Jako by k němu promlouval sám ten balvan.

Meč měl na čepeli vyražené nějaké runy. Když čepel ozářilo slunce, spatřil Píp modrý nápis „Excalibur“.

„Ten meč není jen zbraň, je to především symbol. Odhodlání, síly a víry ve změnu.“

Píp si užíval skvělého pocitu z Excaliburu. A opravdu v sobě pocítil nenadálou vlnu odhodlání a síly. Chtěl převrat, chtěl svobodu pro kuřata. S touto myšlenkou se vydal Píp zpět na farmu.

„Hodně odvahy ti přeji, Pípe,“ ozval se ještě balvan.

Když se vrátil na farmu, ostatní kuřata jako by snad očekávala jeho návrat. Všechna byla na dvoře a Pípa ihned zpozorovala.

Píp stál na malém kopečku v odhodlaném postoji, a když pozvedl meč, kuřata zatajila dech.

„Kuřata, mí bratři a sestry, teď prosím poslouchejte,“ řekl odhodlaně Píp a všichni k němu opravdu vzhlíželi.

„Nastala doba, kdy se musíme postavit teroru. Krutá pravda je, že žádný kuřecí ráj neexistuje a dvounozí nás chtějí jen sníst.“

Kuřata vypadala ohromeně a šokovaně.

„Když se jim postavíme, zvládneme to. Přeci nechceme být jen jídlo. Jsme kuřata a máme svou hrdost.“

„Ano, máme!“ skandovala kuřata.

„My chceme život!“ křičel Píp.

„My chceme život, my chceme život,“ skandovala dál kuřata.

„Tento meč, to je symbol revoluce. Začíná nová doba. Doba kuřecí!“

„Ano!“

Píp cítil nezdolnou sílu, kterou by dokázal ovládnout svět. Tak začala velká kuřecí revoluce.

 

O dva týdny později v KFC:

„Dobrý den, koukám, máte tu speciální novou nabídku,“ říkal zákazník.

„Jistě pane, tohle je speciální týden, kdy nabízíme Kuře Revolucionář za pouhých 55 korun,“ usmíval se prodavač.

„To zní lákavě. Vezmu sobě i přítelkyni. Nechápu lidi, co jsou vegetariáni. Taková dobrota.“