Polesníčci

                   

 

          

              Louka rozkvetla. Červeně rudé vlčí máky a bělavoučké kopretiny si hrály s motýly a lučními kobylkami, s cvrčky a se včelami.
Fialoučké hlavičky jetele k sobě vábily čmeláky a po žlutavých pryskyřnících se procházely berušky a vznášely se za sluncem, ale jejich let byl krátký, k slunci, až nezaletěly a vždy skončily na modrých zvoncích,anebo spadly do sedmikrásek.

Rubínek si s nimi chodil na louku vždy popovídat anebo si zahrát na běhanou nebo schovávanou. Byli to všichni jeho velcí přřátelé a kamarádi.
A za ním se courala Barborka a Rubínek jí vždy poprosil, ať mu uklovne kopretinu.

 

,,A teď s ní toč, toč s ní, prosímtě !" žádal ji.
A Barborka s ní točila, točila, až se ji kolikrát roztočily i oči v hlavě.
,,Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, nemá mě ráda!" brblal si dokola Rubínek a utrhával kopretinám lístečky.

 

Vždycky se rád díval z okýnka kuchyně na louku a její obyvatele, ale nejraději se s časným svítáním díval na srnečky.
Jak opatrně vyšli z lesa se na louku pást. Obdivoval je celou svou malou bytostí.
Jak byli velicí, krásní, vznešení. Srnečci s parůžky, jako princové a laně jako ladné dámy.
 A jak se na ně vynadíval, skočil honem do postele a ještě si chvilku přispal a přál si aspoň malilinkatý sníček o nich.

 

Jednou dostal chuť na sladké lesní jahody, co rostli na kraji lesa. Nechtělo se mu  louku obcházet dokola pěšinou, tak to vzal rovnou přes ni.
Motýlci na něj pokřikovali a Rubínek za chvíli zapoměl na jahody a běhal za nimi a hrál si s nimi mezí jetelí a pryskyřníky na honěnou. Potom zjistil, že je kousek u lesa, chtěl vykročit a co to. Před ním v trávě se rozprostíral kopýtky udusaný pelíšek a skoro vrazil do právě narozeného kolouška. Rubínkovi vystřelily oči jasnou červení. Nikdy v životě neviděl krásnějšího srnečka.

,,Jak se jmenuješ?" optal se opatrně koulouška, aby ho nevylekal.

,,Maminka mi říká můj malý Milísku, ale víc mluvit ještě neumím, protože jsem se narodil dneska za ranního úsvitu" odpověděl Milísek.

,,Aha, a nemáš hlad?" rozněžněle se otázal Rubínek a zastrachoval se, aby Milísek neumřel hlady. Ale Milísek mlčel a díval se na Rubínka velkýma hnědýma očima.

,,Kdypak jsi naposledy jedl?" otázal se znovu a zase odpovědí bylo ticho.

 

I  na nic nečekal, honem se otočil a utíkal přes louku domů, tam popadl talíř a s ním vrazil do spíže. Na talíř naložil spoustu uzených larev, mravenčích vajíček, vše doplnil koláčky i kousek maliny přidal a upaloval s ním za Milískem.

 

Milísek ležel bez pohnutí na svém místě. Rubínek přeskočil blatouch a položil talíř před Milíska, ale Milísek ani neochutnal. Už mu chtěl otevřít pusinku a nasypat mu vše do ní, ale když se sehnul pro komáří larvy k talířku a postavil se, polekaně se koukal před sebe na dlouhé nohy laně.

,,Nemusíš se bát Rubínku, jsem Lesněnka!" pravila tiše laň.

,,Já, já, já jsem Rubínek!" vyšeptnul Rubínek pln obdivu nad její krásou.

,,Já vím! A bydlíš v chaloupce pod borovicí a vím, že jsi velice hodný Polesníček, to už dokazuje samo to, že by jsi nenechal Milíska hladovět.

,,Jenže on zatím pije jenom mlíčko!"  pravila Lesněnka a olizovala Milíska jazýčkem.

,,Aha, tak já už nebudu rušit!" pochopil Rubínek a vzal talíř s dobrotami a vycouval.
 

Sedl si doprostřed louky a udělal pro všechny hostinu. Cvrčci se pustili do komářích larev, motýli do koláčků a vajíček a včelky ochutnávaly ze všeho trochu a pak všichni tu hostinu zapili nektarem z lučního kvítí.
Potom si vzpoměl Rubínek na Barborku a utrhl jí po cestě jednu jahodu.
A když přišel domů zavolal na ni, ona slétla z hnízda a hned jí jahodu podával, za to že mu točí kopretinou.

,,Jahoda??? To není maso, co takhle třeba cvrčka, kdyby jsi mi donesl?" skoro uraženě mu vyčetla.

Ale Rubínek si řekl, že se nebude v dnešní krásný den zabývat hloupostma a jen se usmál.

          

 

                Večer si sedl za stůl na židličku a díval se okýnkem k pasece a k lesu a pozoroval srny jak se pasou se setměním. Ale malého Milíska ještě nebylo vidět, jak byl malinký a vysoká tráva ho schovávala.
Tak si lehl do postýlky a tu mu pod okny začali cvrčci hrát na housličky, za tu dnešní hostinu, sólo. Rubínek poslouchal tak dlouho tu přenádhernou cvrččí muziku, až se mu začali klížit oči a hudba ho zavedla na prah snění.