Příběh zpod postele

Klárka byla průměrná a zcela normální žákyně třetí třídy z úplně normální rodiny. Bydlela také v úplně normálním cihlovém domě, jenž ze sebe obvykle vyfoukával obláčky dýmu ze sálajícího ohně u nich v krbu. Nejraději byla u sebe doma, ve svém malém baráčku, kde bydlela se svou matkou Karolínou a otcem Evženem. Jejich dům nazývala „Čertím doupětem.“ Stačily jí k tomu jen dva obyčejné důvody. Ten první byl, že se jmenovala Klárka Čertická a ten druhý, aby toho nebylo málo, měla ze všech nadpřirozených bytostí ráda čerty. V nějaké pobožné rodině, by z toho její rodiče asi nebyli dvakrát nadšení, ale ona si nemohla pomoct. Oblékala se nejčastěji do černé a červené barvy, poněvadž věřila, že jednou z ní bude opravdová čertice, zatímco její ostatní spolužačky chtěly být modelkami a princeznami, ona si raději na obličej nanesla šmouhy černé barvy. Nedalo se o ní říci, že by snad byla zlá nebo ráda páchala zlé věci, být čertem chtěla být hlavně proto, aby mohla dělat kouzla, jak se vypravovalo v pohádkách, nebo chtěla trestat zlé lidi. Když jednu starou paní ze sousedství jednoho dne přepadl nějaký zloděj, který si to čistě náhodou namířil do jejího vinného sklípku, to se Klárka málem neudržela a myslela, že snad něčím praští o zem. To by do ní však nikdo neřekl, byla totiž na svůj věk poměrně malá a slušně vyhlížející dívka s černými vlasy jako havraní peří a lesklými, azurově modrými oči. Zněla to jako nějaká velká náhoda, nebo velmi zvláštní kategorie vtipu. Její dědeček však vždy pravil, že „nic není jen náhoda.“
Prázdniny už skončily a Klárka musela první den do školy, měla tam však jít jen na první hodinu. Když to do školy na poslední chvíli napálila jako ohnivá střela, její nová třídní učitelka jí sjela podrážděným pohledem a vyzvala jí, aby si šla sednout. Jejich nová třídní učitelka vypadala jako čarodějnice, ale to asi nebyla první ani poslední učitelka na světě, která tak někomu připadala. Když konečně zazvonilo, učitelka Klárce pokynula svým dlouhým křivým nosem, jenž vypadal jako zlomený, aby přišla za ní. „Doufám, že tvé pozdní příchody nebudou přetrvávat i po zbytek školního roku! A učeš se! Vypadáš jako strašidlo!“ Klárka se začervenala. To, že vypadá, jako strašidlo jí opravdu polichotilo. „Děkuji, paní učitelko,“ poděkovala jí za lichotku, paní učitelka však vypadala, jako kdyby jí někdo vyrazil dech. Poté jen sevřela oči a lícní kosti, přičemž našpulila pusu a konečně promluvila nevlídným tónem. „Dávej si na mě pozor,“ podívala se na ni zákeřně přes úzké škvíry očních víček.
Jakmile přišla domů, měla lepší věci na práci a na její novou třídní čarodějnici-ehm, tedy učitelku už ani nepomyslela. Po dlouhé době dostala chuť si zahrát na staré klávesy, jež se již měsíc dusily v chomáčích prachu pod její postelí. Narazila přitom však na něco, co pod svou postelí ještě do nedávna zcela určitě ještě neměla. Ve tmě v prachu tam ležel rudě svítící, rozpálený kousek uhlíku. Promnula si oči, jestli se jí to náhodou nezdálo. Ne, uhlík tam opravdu byl, ale kde by se zrovna tam vzal? Vzala otcovy kleště a pomalu do nich uhlík uchopila. Zpozorovala, že stále uvnitř planul oheň, ale uhlík se nerozpadal, naopak byl tvrdý jako kámen, což Klárku překvapilo, ale zároveň mírně znepokojilo. Napadlo ji, že by s ním něco venku namalovala na chodník, rodiče jí pořád zapomínali kupovat křídy, kterými tak často kreslila na chodník před jejich dům. Byla už před domem, když nakonec zaváhala. Chtěla uhlík chytit do ruky, ale bála se, že se popálí. Nějakou chvíli váhala, přesto ho však po chvíli uchopila do ruky. Nepálil, což bylo dosti zvláštní, ale Klárka si s tím nedělala těžkou hlavu. Chystala se namalovat čerta, jako obvykle. Jakmile se však, byť jen trochu dotkla chodníku uhlíkem, začaly z něj sršet jiskry. Jak pomalu po chodníčku táhla černou čáru, začaly z uhlíku čím dál víc sršet jiskry, které později úplně vzplanuly. Klárka nahlas vyjekla, na chodníku plápolal malý rudě zářící plamínek, jako od svíčky. Nezdálo se, že měl v úmyslu napáchat něco zlého, pomyslela si. Z uhlíku ale začínala mít špatný pocit, rozhodla se ho tedy ukrýt u nich na zahradě v kupce vytrhaného plevele, kde jej schovala, aby ho nikdo nenašel. Řekla si, že pro něj najde uplatnění, někdy jindy.
Když se dalšího dne probudila, napadlo ji podívat se pod postel, jestli tam náhodou nenajde něco dalšího, nic tam však nenašla, proto se opět vydala do školy. „Už zase! Zase ty, mladá dámo!“ práskla dlaní do stolu paní učitelka, když Klárka opět přišla pozdě. „Omlouvám se, paní učitelko,“ řekla na oko provinile. „Tvůj mozek je jak cedník na polívku, děvče!“ Klárka ji neposlouchala, ještě by se zbytečně rozčílila. Ve škole to pro Klárku bylo velice nudné, látka byla primitivní a příliš nezajímavá. Zajímavé věci se začaly dít teprve o přestávce, kdy všem svým spolužákům ukazovala, co našla pod svou postelí. Vskutku teď byla středem pozornosti, což bylo snad poprvé. „Páni!“ Natahovali její zvědaví spolužáci krky, aby jim nic neuniklo. „Mohla bys mi to půjčit?“ Zeptal se jí jeden kluk. Směle mu podala uhlík do ruky, když však zamířil k zácloně, která okamžitě vzplála, Klárka nahlas vykřikla. Nastala panika, všichni začali běhat po chodbě a všude pokřikovat: „Hoří, hoří! Pomozte někdo!“ Kluk jí okamžitě vrátil uhlík zpátky do ruky a běžel pryč ze třídy. Co si počne? Za tohle jí přece vyloučí! V tom okamžiku na chodbě spatřila hasicí přístroj, urychleně jej vzala a uhasila záclonu, ta však zůstala ohořelá, musela se jí nějak zbavit, někdo z učitelů už byl ale na cestě proto ji rychle narvala do nejbližší aktovky, vzala voňavku, kterou našla na jedné lavici a na místo požáru zamaskovala pach kouře, silným zápachem růžové voňavky. „Co se to tu děje?“ Vběhla do třídy paní učitelka. Všichni spolužáci společně ukázali na Klárku, která tam jen nevinně stála. Paní učitelka vypadala velice rozzuřeně. Z nenadání už Klárka seděla v ředitelně, aniž by věděla něco o tom, jak se tam dostala. „Nevím, co se to tam dělo, ale ujišťuji tě, že jakmile se příště stane něco podobného, letíš ze školy ven!“ řekla paní ředitelka a napsala jí do žákovské poznámku přes celou stranu. Paní ředitelka však nevěděla, že její matka ani otec doma nejsou a že ji má dnes přijít hlídat její babička, to se jí opravdu ulevilo.
Ještě ten den pod svou postelí s úžasem našla ještě něco lepšího než uhlík. Objevila vidle. Pravé čertí vidle! Věděla, že už nadělala problémů dost, ale tomuhle nemohla za žádnou cenu odolat. Vidle posázené rudými drahokamy a rubíny se leskly ve slunečním světle, které pronikalo okny pokoje. Byly jako z pohádky, dokonce ještě lepší. Ale co s nimi? Umí něco za kouzla? Ať už umí cokoli, ona na to přijde. Najednou byla jako posedlá, nedala si vidle vzít z ruky, dokonce si usmyslela, že si je ráno vezme do školy.
Už jste po ulici časně ráno viděli pobíhat malou dívku s vidlemi? Ačkoliv byly vidle asi dvakrát větší a delší než ona, neváhala ani minutu s nimi vyjít ven či až do školy. Na ulici i ve škole po ní všichni pokukovali a všichni si také chtěli sáhnout na vidle. Někdo se jí dokonce zeptal, jestli si je nemůže půjčit, to však Klárka nikdy nedopustila. Problém nastal, když zazvonilo na první hodinu. „Čertická, co to má znamenat? V jednu chvíli se snažíš zapálit školu a v tu další zase držíš v ruce vidle. Okamžitě to dej pryč!“ Snažila se jí vytrhnout vidle z ruky, Klárka je ale ne a ne pustit. Už toho měla dost, nevěděla přesně, co dělá, avšak v příští chvíli mávla vidlemi paní učitelce před očima. Všichni dostali záchvat smíchu, když paní učitelce začaly růst z černých kudrlin dlouhé rohy, jako mají čerti. V příští chvíli už visela ve vzduchu asi dva metry nad zemí. „Tohle ti nedaruju ty jedna malá ďáblice! Okamžitě mě pusť!“ Křičela a zběsile kopala paní učitelka. „Jen pokud slíbíte, že už budete hodná, a dokonce života nebudete dávat žádné domácí úkoly!“ zasmála se zlomyslně Klárka. „Nikdy! Až do smrti budu věrná naší milované škole a ani ty mě nemůžeš zastavit,“ sotva domluvila, objevila se pod ní z ničeho nic jáma, která nepochybně vedla až do pekla. Hned, co tam paní učitelka spadla, díra v podlaze se opět zacelila. „Od teď už žádná škola!“ mávla opět vidlemi. Teď už neseděli v lavicích, ale na zemi před školou, tedy alespoň tam, kde původně škola bývala. Nikdo ani nedutal. Zabralo jen pár chvil, než se všichni studenti rozutekli do svých domovů, Klárka udělala stejně. Jen si tak poskakovala ulicí, přičemž se nevědomky rozmachovala vidlemi, takže okolní domy mizely, nebo se samy od sebe vznítily. Byla to hotová katastrofa. Klárka ale o ničem nevěděla, místo toho se normálně vrátila domů. Jen si tak nerušeně ležela na posteli, když v tom nad ní stála něčí silueta. Velká černá kopyta, načervenalá kůže, řetězy v dlouhých pařátech a dlouhé rohy na hlavě. Skoro by si myslela, že by to mohl být vtip, on to však žádný vtip nebyl. Čert se na ni pobaveně usmál, až se ho pomalu začínala Klárka bát. „Napáchala jsi za jednu hodinu víc zla než většina čertů za svůj život.“ Zasmál se pobaveně. Byl to už starší čert, soudě podle jeho našedlých vousů. Když už myslela, že se také zasměje, rozhodla tuto myšlenku raději opustit, jakmile se na ni čert vyčítavě zamračil. „Pošetilá smrtelnice. Zasloužila bys ten nejvyšší trest, nebýt toho, že jsi mě zaujala. Žádný smrtelník se totiž nemůže ani prstem dotknout vidlí samotného Lucifera. Natož uhasit pekelný oheň,“ řekl hlubokým, temným hlasem. „Takže, ty jsi opravdový čert?“ „Pochybuješ snad o tom? Nejsem dost přesvědčivý?“ „Ne, jen jsem nikdy žádného neviděla,“ přiznala ostýchavě. „Ne? Zkus se někdy podívat do zrcadla.“ Klárka se opatrně prosmýkla kolem čerta, jenž se málem dotýkal svou hlavou stropu. Klárka vyděšeně vykřikla. Z krásné dívky se stala ošklivá, ušmudlaná čertice. Měla dokonce i kopyta. Kdyby jí takhle někdo spatřil. „Proč jsi to všechno udělala?“ Ozval se čert, jenž stál nyní přímo za ní. „K čemu je škola? Když tam nemám žádné kamarády. Ani žádný učitel mě tam nemá rád.“ „Jako bys o ně někdy stála,“ zasmál se nahlas. „To je pravda,“ řekla si v duchu. „Potrestáte mě?“ „Tohle ti nestačí?“ ukázal jeho kostnatými prsty na Klárčin odraz v zrcadle. I obličej měla mírně znetvořený. „Mám ti vysvětlit, co obnáší proměna v čerta? Je to velice bídný způsob života. Přežíváme jen na úkor podsvětí. Jsme duše, které touto podobou musí zaplatit za své hříchy až do nekonečna. Byli jsme potrestáni věčným životem. Nekonečným, bezduchým životem. A mezitím musíme chytat a trestat ostatní duše, které se dopustily špatností. Chceš žít v nekonečném stínu pekla?“ Chvíli jí trvala odpověď. „Ne, to nechci.“ „Pokud odpovíš na moji hádanku správně, budou tvé hříchy zapomenuty, pokud však odpovíš špatně, budeš žít v zatracení, jako my.“ „Na jakou hádanku?“ zeptala se sklíčeně. „Všechno stárne a jen ona všemu vládne. Moc má velikou, téměř nadlidskou. Všem nám poroučí a s tím nikdy neskončí. Co je to?“ V tom okamžiku se jí zatajil dech. V řešení hádanek nebyla zrovna nejlepší. Pokud odpoví špatně, bude s ní konec. Nemůže dopustit, aby byl tohle konec jejího příběhu, ještě ne, ještě bylo moc brzo. Ještě toho chtěla tolik v životě udělat. Musela zachovat chladnou hlavu a přemýšlet. „Co to jen může být?“ Říkala si v duchu. Hned, jak si vzpomněla na její paní učitelku, bylo jí to jasné. „Nenávist?“ Řekla nejistě. Čert se zlomyslně pousmál. Klárka nadskočila radostí, když jí zmizely rohy i kopyta, nejraději by teď čerta objala. „Škola i všechno ostatní je stejné jako předtím, nikdo si na nic nebude pamatovat.“ „Ano, ale ještě je tu jedna věc, ta poznámka.“ „Ta je taky pryč,“ Pousmál se. „Děkuji za všechno!“ Objala čerta, který hned zčervenal jako rajče. A než se nadála, byl čert ten tam.