Tanec s bohy

Chapter 1
Pamatuji si že po pozření bylliny vylétla má duše ze džbánu - mystické nádoby pomalované plejádou barev a se stovkou dalších se vydala na cestu po vesmíru, po chvíli jsem se ocitl u vstupu do stanu kam jsem před několika okamžiky vstoupil, zaznamenal jsem několik kroků zpět - čas jakoby se vracel - a já stál u ohníště uprostřed tábora, pohledl jsem vzhůru k nebi kde hvězdy uspořádané po obloze tvořili obrazce jejich výrazu jsem ale nerozuměl, vše okolo mne začalo pomalu zrychlovat - míjel jsem tábor a opouštěl tančící démony, po cestě - pěšině která k němu z lesa vedla jsem se vracel do džungle, vše neskutečně rychle vibrovalo okolo mne a rotovalo, putoval jsem pralesem do středu místa ve chvíli kdy jsem se octl na mytině vše se zastavilo.
Já znovu vzhlednul k nebesům do korun stromů které se tyčili vzhůru. Po kůře jednoho z nich dolu odkapávala hustá tekutina, nechal jsem pár kapek dopadnout na můj jazyk, před očima se mi zatmělo, ochutnal jsem sémě bohů, šém či pošvátnou mízu, v mysli se rozřařila elektřina cestující
zakrutami mého mozku, z výšin stromů se začali snášet lepkavavé pavučiny a svíjet se okolo mých paží, postupně mne celého uvěznili a polapili. Ve spirálovitých pohybech se dolu začal snášet bůh pavouk. Uvnitř jsem uslyšel vzdálené volání a na východě uzřel slabounké světlo které přicházelo jako varování. Mezitím se hroziva bytost připravovala rozpárat me břicho a pozřít mé vnitřnosti
a posléze je opětovně vyvrhnout na obětní stůl podemnou. Její ďabelská tvář se rozšklebila, znovu jsem uslyšel volání, nyní silněji přesně když se nademnou hrůzná bytost naklonila už už mně sežrat, vysvitlo v džungli světlo, pocítíl jsem přítomnost dobra, uviděl jsem siluetu bytosti ženy
a na kratký okamžik spatřil její opravdovou sílu, v mžiku vytasila meč a rožtala pavoučí bohyni v půli. Ve svém nitru jsem uslyšel její hlas. " Ty a já patříme k sobě, budeš muset vykonat cestu,
budeš muset vykonat cestu, na jejímž konci se shledáme, nejprve musiš vyhledat toho komu se říká otec tuleň, žije v zemi severních lidí obývajících nahorní plošinu, za velkou plání, nebudu ti říkat více je čas vyrazit na cestu. V prostředku džungle vedla cestička, vypravil jsem se spěšně a trvalo mnoho dní než se přede mnou naskytla vyhlídka na nezměrné pláně severu. Kráčel jsem pustými prériemi a po mnoho dní nepokal ani živáčka Prošel jsem pláně a došel až k místu kde začínali břehy moře za nímž byla severní náhorní plošina, sestoupil jsem po schůdcích a přišel ke staré bárce, bylo ráno a všude byla mlha, nastoupil jsem do kanoe a začal pádlovat. Začínal krásný a jasný den mlha pomalu ustupovala a na oblohu vystoupilo slunce, pádloval jsem několik hodin, když tu se nebe začalo zatahovat.
Z mraků se utvořil mocný stín který pomalu nabíral podobu medvěda, démon se začal přibližovat
Rozhodl jsem se zabít ho a nosit jeho masku, odložil jsem pádlo a vytasil dlouhé kopí, rozeřval se a kry zaduněli mocnou ozvěnou, nedal jsem se zastrašit a vrazil kopí přímo do jeho hrudi, démon s podobou medvěda se ohnal obrovitou tlapou a kopí přerazil. Zautočil a já se jen tak tak sehnul pod jeho obrovitým pařátem , vytasil jsem nůž a vyrazil dopředu z mé polohy, tentokrát jsem bodnul medvěda do břicha. Přelud zmizel, jen v mé kanoji zůstala kožešina medvěda. Bylo okolo poledne, mraky se rozestoupili, slunce začínalo pražit přesto bylo chladno foukal studený vítr severu, zahalil jsem se do kožešiny a pustil se do pádlovaní mohl jsem být tak v půli cesty k plošině proplouval jsem mezi kry a začal jsem si potichu hvízdat. Začínalo odpoledne a já dálce spatřil břeh, ženy
které prali prádlo se rozeběhli do vesnice, nejprve se seběhli děti, pískali a volali na mně, zvedl jsem pádlo a pokynu jim na pozdrav, když jsem dorazil ke břehu čekala na mne už celá vesnice. Dav se rozestoupil děti hleděli bázlivě na mojí masku a obdivovali se jí. V čele průvodu stál náčelník , kývnul na mne pousmál se a napřahnul ruku, představil se mi jako "Orlí Hlava" vedle něj stáli nejlepší a nejudatnější valečníci z vesnice, tiskli moji pravicia postupně se mi představovali "Bůh Tuleň" "Mrtvý ďábel" a šaman vesnice kterému se říkalo "Rychlý vlk". Oslava začala, dav se pomalu přesouval do středu vesnice k velkému ohni, nedaleko vyhradili stan který vyhradili pro mne . "Raduj se a hoduj s námi" Zvolal náčelník a podal mi obrovský kus masa, rozhlédl jsem se, dav se tiše usmíval, zvedl jsem ho na kratičkou chvíli na hlavu a pak se do něj s chutí zakousl, dav zaburácel
Děti začali zpívat a tančit. Já seděl po boku náčelníka obklopen muži vesnice. Vyptávali se mně na cestu a rokovali o mém dalším putování. "Pozitří se vydáme na cestu, ty já a šaman" Sdělil mi orlí hlava. Ráno jsem se probudil v přilehlém stavu, v ohništi dohořivalo pár posledních uhlíků, vzpomínka na předchozí noc předbíhala představa vzdálené známé, spíš než o konkrétni vzpomínky šlo o silný a tuhý pocit který přicházel odkudsi z vnitřku mého nitra, nedokázal jsem ho nijak popsat ani přirovnat k ničemu co jsem již zažil, přitom jakoby tu byla od nedávna. Na chvíli jsem přestal pátrat v mé paměti a vyňal dýmku kterou jsem vyměnil s tím komu říkali "Mrtvý ďábel"
nacpal jsem jí a parkrát potáhl, venku byl krásný den, já však po probdělé noci vyčkával ve svem Tee-Pee. Přemýšlel jsem nad výpravou kterou budu muset vykonat, kdy a kde se shledame - to vše se mi honilo hlavou.
Navečer za mnou přišla načelníkova dcera v doprovodu jednoho lovce přinesla mi kopu sušeného masa "otec tě bude očekávat nazitří ve svém stanu. To byla její jediná slova. Navečeřel jsem se a na chvíli se vydal na krátkou procházku vesnicí. Většina obyvatel už spala a já potkal jen jeden pár, mlčky jsme se pozdravili a já pokračoval ke kraji osady, tam jsem zastavil a zadíval se na hvězdy, byli tak jasné, jakobych se díval na záda obří bytosti poseté tetováním. Zakouřil jsem si z dýmky a tiše se vrátil ke svému stanu, byl čas jít spát. Ráno jsem se oblékl a vydal se k náčelníkovu obydlí. On a šaman už na mne čekali. Jedno z psích zpřežení bylo připraveno pro mne, "Tak jak se těšíš na cestu ?" Otázal se mne načelník - byl očividně ve svém živlu, a pustil jsem se do přípravy svého spřežení. Šaman se jen tiše usmíval a neříkal nic. Před polednem jsme vyrazili na cestu, přišla se s námi rozloučit celá vesnice. Byl jasný den, jen na východě se scházeli obrovské mraky. O pár okamžiků později jsme již svištěli sněhem jako o závod, Orlí hlava jel první, neustále popoháněl psy a radoval se z rychlé jízdy, za ním já a poslední šaman. Okolo třetí hodiny naší jizdy se mraky okolo nás začali stahovat, "bude sněžit nedaleko odtud je jeskyně kde přespíme" pravil náčelník , z obou stran nás obklopovali skaliska, slezli jsme z přežení, odepnuli psi a vydali se po boku východní stěny, po asi sto metrech jsme došli ke skalní rozsedlině "Tudy" Zavelel náčelník, cesta se začala svažovat po dalších sto metrech jsme stanuli u vchodu do jeskyně která bohatě poslouží nám třem, asi pět metrů hluboká a tři metry široká, vzádu bylo jěště schováno dříví, náčelník a šaman se pustili do rozdělávání ohně, Stoupnul jsem si ke vchodu a zadíval se do dáli, po chvilce co začalo praskat
dřevo v ohništi, začali dopadat první vločky, vrátil jsem se do prostředka jeskyně a usadil se mezi náčelníka a šamana. Orlí hlava se pustil do vyprávění. "Mnoho zim naspátek žil můj lid daleko na jihu, za pláněmi které jsi musel projít, zde se živil sběrem plodin, lovem ryb a zvěře byl to můj děd kdo se rozhodl osamostatnit a založit vlastní kmen, Rozhodl se vydat na cestu a hledat neosídlené uzemí, Po mnoha dnech dorazil ke břehu za nímž se nachazela neosídlená pustina, kterou nyní obýváme, můj děd musel přesvědčit mnoho lidí že má cenu se vydat na cestu, proto ho dodnes držíme v uctě . Orlí hlava se odmlčel a podal mi dýmku "Teď ty proč ses k nám vydal?" Nedokázal jsem odpovědět na jeho otázku , potáhnul jsem z dýmky a jemně se pousmál, z jeho výrazu jsem usoudil že mne chápe, "No až předstoupímé před toho komu se říká otec tuleň, bude pro tebe mýt připravené otázky a ty by jsi měl znát odpovědi - on ví že příjdeš". Přikývnul jsem i když jsem v tu chvíli netušil co řeknu.
Dlouho do noci jsme s náčelníkem rozmlouvali o všech našich snech, přáních a tužbách, šaman tiše naslouchal občas přitákal anebo pokynul na znamení souhlasu,
překvapila mne náčelníkova sdílnost, ke konci jsme prakticky nepřetržitě klábosili o všem možném . Pozdě v noci jsme ulehli a tiše naslouchali oddechování jeden druhého. Ráno jsme vstali a bez snídaně se na cestu "čeká nás ještě dlouhý kousek cesty, najíme se v poledne" Osedlali jsme spřežení a vydali se na cestu, vytrvale sněžilo ale jinak byl celkem hezký den, slunce pomalu vyšlo na oblohu a mírně zářilo na naši cestu, asi po dvou hodinách jsme se rozhodli nasvačit, hodili jsme pár kousků masa psům a ti se o něj pohotově servali, sami jsme klidně pojedli oproti včerejšku prakticky beze slova. Kvapně jsme pobalili zbývající maso a pokračovali dál v cestě, na večer jsme dorazili na rozsáhlou planinu obklopenou skalisky z každé strany jedno, uprostřed pláně bylo postavené středně velké iglů.
"Počkám na tebe šaman ti bude překládat řeč toho koho nazýváme otec tuleň" plácnul mne po rameni náčelník, a já se vydal dovnitř nezschopen si představit co mne čeká. Iglů bylo prostorné na kožešině přede mnou ležel zavalitý tuleň pokývnul jsem na znamení pozdravu a usadil se vedle šamana. Tuleň vydal vysoký hrdelní zvuk a zakýval sebou, "Otec tuleň tě zdraví" překladál kvapně šaman, "chce vědět jestli víš proč ses vydal na cestu?" Zavrtěl jsem hlavou, nedokázal jsem pocity ve mne nijak popsat."Nemáš pocit že někoho hledáš?" Tentokrát jsem spěšně přikývnul na souhlas, "A víš proč jste se rozešli?" "Abych řekl pravdu tak ani nemám jistotu koho vlastně hledám" Vysoukal jsem ze sebe, "No až to budeš vědět tak se sem vrať anebo hledej jiného kdo ti může poradit" Pochopil jsem že rozprava je u konce spolu se šamanem jsme se uklonili a vysoukali se ven. Po díval jsem se náčelníka ten mne ale spěšně zadržel "Co ti řekl je pro tvoje uši, a tak to zůstane. Vrátíme se zpátky ale ty se rozhodneš o svém dalším putování můžeš se vrátit a usadit se u nás, je spousta žen co by tě chtělo. Anebo se zde rozejdeme jsi připraven? Nacpali jsme tvůj vak sušeným masem neboť jsem věděl že tato chvíle nastane, tak co jak se rozhodneš?" Beze slov jsem sklopil hlavu "Vím musíš dál hledat než se usadíš. Pokud pojedeš dál na východ dojedeš ke břehu našeho ostrova. Za ním se nachází velká země plná lesů, polí a planin. Nejezdíme tam ale na břehu bydlí rybář zkus se s ním poradit a zeptat se zdali by ti mohl pomoct." Poděkoval jsem, oba dva objal a nasedl na spřežení. Byl večer ale já se rozhodl jet přes noc bez odpočinku, v hlavě my stále zněla ta jedna jediná otázka "Víš proč jste se rozešli?" Po pravdě jsem na tu vzdálenou bytost neměl žádnou konrétní vzpomínku ale když mi otec tuleňů položil tu otázku, hned jsem věděl koho myslí. Nechápal jsem znal nás snad? Copak jsme tam už někdy byli? Cestovali jsme snad někdy spolu? Přemýšlel jsem co nás mohlo spojovat ale vše mi zatím bylo jen záhadou. Poháněl jsem psy a pádil na východ, ve mne hořela touha zjistit víc, na to však bylo času dost, měsíc mi svítil na cestu - byl blízko ůplňku a já uháněl po chvilce vzpomínání jsem teď uháněl prakticky bez myšlenky, všude ticho, žádný vítr. Když noc končila spatřil jsem konečně obrovské plochy moře a nedaleko břehu malou chatu.
Bylo brzké ráno nechtěl jsem nikoho rušit a ani se mi nechtělo spát usednul jsem na pláži a díval se na moře o kus dál ode mne byla opřena malá bárka. Vytáhnul jsem maso a rozhodl se časně posnídat - jel jsem celou noc a teď byl čas odpočinku, nožem jsem si krájel maso a ukusoval kousek po kousku, během toho jsem naslouchal
šplouchání vln, po několika dnech putování to bylo tak uklidňující byl jsem svědkem toho jak měsíc pomalu opustil oblohu a ustoupil svému silnějšímu bratrovi, slunce hned z rána zalilo oblouhu oranžovou zaří, pár mraků které se na obloze nacházeli zbarvilo do ruda, pozoroval jsem postupnou transformaci barev a nechal se tím uplně pohltit.
Čas ubíhal rychle mohlo být tak sedm hodin ráno, z chaty se ozvalo zavrzání, dveře zarachtali a ven vyšel rybář, roztáhlý usměv značil dobrou povahu, pozdravil mne a já jsem vstal potřást mu rukou, "Mé jméno je Daniel" představil se mi sdělil jsem mu své jméno "Kemet" a pak mu objasnil svůj záměr vyspat se - po dlouhé noci strávené cestováním mne přeci jen konečně začala přemáhat únava. Vybalil jsem kožešiny a rozvalil je na pláž, on zatím vytáhnul sítě a naložil je na člun, lehnul jsem si a poslouchal ho pracovat, po chvilce zvuky odezněli a přemahla mne ůnava a já se vydal do říše snění. Byl jsem se ženou a cestovali jsme společně viděl jsem nás oba jakoby jsem byl pták letící kolem nás, byli jsme na koních a cestovali lesy i polemi, neviděl jsem její tvař ale přesto jsem věděl že je to na, Procházeli jsme skalnatou krajinou a opatrně jsem ji ukazoval cestu vpřed, ona mne zastavovala a skláněla se nad častými květinami, které lemovali cestu, pojmenovávala je přede mnou a já si je snažil zapamatovat. Pak sen pomalu odezněl, viděl jsem jas který ohraničovala tvář, někdo mnou zatřasl a já se probudil, byl to rybař. Slunce už bylo pěkně vysoko a stejně tak rybař ukazoval svůj úlovek, nedaleko chaty rozdělal ohniště nad ním byl zavěšený kotlík " Udělám ti polívku" Rozhodl jsem se mu pomoct a tak jsem se pustil do zpracování ryb, Daniel zatím nanosil z chajdy koření a další přísady, cibuli, česnek a brambory. "Je tu krásně" vypravil jsem ze sebe upřímně, vážně se mi ta oaza klidu neskutečně líbila a dovedl jsem si představit že byl tu žil celý život. Rybař přikývnul a neustále se usmíval. "Jak dlouho už tu žiješ?" zeptal jsem se ho "Celý život" dostalo se mi pohotové odpovědi "od té doby co jsem byl chlapcem" upřesnil Daniel, nyní vypadal tak na třicet pět, čtyřicet let, na věk jsem se ho neptal, nebylo to nijak důležité, bylo očividně jasné že je štastný tak jak je a kde je, rozhodl jsem se ho dál nevyptávat a pustil jsem se o to víc do krájení a vykucháni ryb, v kotlíku se začínala vařit voda a mi postupně vhazovali všechny suroviny. Než se polívka dovařila nacpal jsem si dýmku a zakouřil jsem si. Byl den klidu a rozjímání nevyptával jsem se na cestu ani na žádné zbytečnosti a rozhodl jsem se užívat si každou chvilku. Pojedli jsme a rybář si přisednul ke mně "Vlny mi zpívají každý den, tak rád kouřím a dívam se za obzor," Vybalil svoji dýmku která byla krásně vyřezávaná a napěchoval ji. Sednul si vedle mne a beze slov tahal obláčky dýmu které líně vypouštěl ven.
Povídali jsme si o tom co mne čeká na druhé straně, "Nedokážu na to odpověděd, ano vím jak krásná země je za obzorem, plná zeleně a lesů ale potom co jsi mi doposud pověděl stěží dovedu odpovědět na tvou otázku.Přeplavím tě na druhou stranu za tři dny, musíme jen počkat na správné počasí, ale jaké bude tvé další putování jen stěží uhodnu... Vyspíme se a začneme shánět zasoby, také musíme vyčkat až všechny ty mraky přejdou za obzor." Zítra budeme rybařit a pak ryby nasušíme, potom vše naložíme na bárku. Odpočinul si a k překvapení mněl ještě dost sil na to si pořádně zaplavat, Večer se převlékl do jiných šatu, vzal si lněnou košili a kožené kalhoty, vlasy si učesal dozadu, připravili jsme si oheň a do noci si povídali.
Po třech dnech jsme měli naloveno dostatek zásob a také se obloha začala čím dál víc modrat až nakonec nezbylo jediného mraku který by hyzdil její tvář. Naložili jsme vše na loďku a vypravili se, a postupně se střídali ve veslování "Co je to za zemi která mne čeká za mořem?" "Je to tajuplná lesnatá krajina, úplně jiné místo než vesnice eskymáků" A její lidi žijí v lesích? "Ano, žijí v malých vesničkách přímo v lesích" Mnoho národů? "Ano mnoho národů které se jednou za čas sházejí" Nevěděl jsem koho ve vesnicích hledat a ani kde začít "Znáš tam někoho?" "Ano znám muže, říká se mu Gabriel, má početnou rodinu a také velký srub v kterém bydlí poptej se po něm a řekni že tě posílám" Jak ho najdu? "Najdeš ho, má dobré jméno mezi lidmi" Dál jsem se nevyptával a soustředil se na pádlování, pomalu se začínalo stmívat "Ty budeš dál pádlovat a já se zatím vyspím až se probudím tak tě vystřídám, je třeba sledovat měsíc " To jsem věděl tak jsem nic neříkal a pozoroval zapadající slunce , přemýšlel jsem na odpovědí na otázku "Víš proč jste se rozešli?" tak jak mi jí pravil otec tuleň a snažil si vzpomenout na všechny vzdálené vzpomínky na tajemnou společnici - všechny jakoby přicházeli ze snů - mlhavé a plné krásy, její hlas mi zněl v hlavě - přestal jsem na chvíli přemýšlet a radši jsem jal soustředit se na veslování nechal jsem vzpomínky až ke mne zase připlavou jako voda... Po nějaké době - mohli to být tak tři čtyři hodiny se rybář probudil - bylo na čase už jsem začínal zívat "No tak pojď odpočiň si - vystřídám tě v pádlování" Zachoulil jsem se do kožešiný a za zvuku vln jsem pomalu usnul, nad ránem se mi zdál sen, chodili jsme spolu v lese a vše společně pozorovali - zastavovali se nad každou bylinou aby jsme k ní přičichli, zvedali každé pírko a zdobili si s ním vlasy, pamatuji si jen jak stojíme na paloučku a držím ji za ruku, podíva se mi do očí a její rty se začnou pohybovat... " Pamatuješ si proč jsme se rozešli?" Brzy jsem se probudil a klel že se to stalo, po chvíli jsem se to rozhodl příjmout a zadíval se na rybaře který vytrvale pádloval, chvilku jsem nic neříkal až po čase jsem ho pozdravil "Dobré ráno" usmál se "Tak jak ses vyspal ?" Dobře odpověděl jsem a zároveň jsem se rozhodl zapomenout na brzké probuzení, po chvilce jsme pojedli a já vystřídal Daniela v pádlování. Vlnky se tiše kolébali byl bezvětrný den a pádlovaní krátilo monotoní rytmus jízdy, pomalu jsem si začal hvízdat a Daniel se ke mně potichu přidal prozpěvovali jsme si a nechali moře aby nás samo odneslo kam jsme měli namířeno.
Takto jsme plavali po tři dny naštěstí počásí bylo takové jak předpověděl Daniel - bez větrů, mraků a bouřek. Po třetí den zrána jsme spatřili břeh ponořený v mlze
Daniel se usmál a pokynul mi "Tady tě vyložím a dál budeš muset ve své cestě pokračovat sám" Usmál jsem se a vstal již zdálky se mi ta země líbila, nedaleko od moře rostli mocné duby a postupně se ztráceli v temnotě lesa. Dorazili jsme, vyskočili z loďky "Tady tě nechám samotného, sám si jeden den odpočinu a pak poplavu zpátky" sdělil mi Daniel, podal jsem mu ruku a pevně ji sevřel, plácnul mne po ramenu a odebral se zpátky k lodi, Rozhodl jsem se vydat do lesa a na nic nečekat, Tuhé duby porostlé mechem a lišejníky mne vítali a já se pomalu začal ztrácet v tom bludišti stromů a křovin, tam kde jsem šel dlouho nikdo nešel a tak jsem se musel pomalu prodírat křoviskami a vysokou trávou, vyndal jsem nůž a prosekával se skrz. Nenacházel jsem zatím žádnou stopu po civilizaci občas jsem vyplašil králíka nebo zajíce a až po mnoha hodinách jsem se dostal na prostornější louku plnou kvítí, rozhodl jsem si odpočinout a tak jsem se natáhl u jednoho stromu utrhl si kousek trávy a strčil si ho do úst jako cigáro. Přemýšlel jsem kudy se vydat cest bylo několik, podle slunce mohlo být tak poledne vzduch v lese houstnul a já jsem se nadechoval z plna hrdla, po hodině jsem se rozhodl pokračovat v cestě rozhodl jsem se putovat jihovýchodním směrem - tedy přesně proti směru odkud jsme přijeli s rybářem. Les už nebyl tak hustý a postupně ubylo křovisek. Po dvou až třech hodinách jsem se dostal na vyšlapanou cestu. To mi dodalo chuť, šel jsem až do večera než se cesta začala rozšiřovat a já si všimnul stop v trávě - došlo mi že se blížím k vesnici.
Po nějaké době jsem si všimnul prvních obydlí a také mně začali zdravit procházející lidé, došel jsem do středu na náměstí - vzpomněl jsem si doptat se na Gabriela jak mi radil rybař a po chvíli jsem už razil cestu k jeho obydlí. Zaklepal jsem otevřel mi velký, rázný muž středního věku. Zeptal se mne na jméno "Kemet" odpověděl jsem "Hmm o tobě jsem ještě neslyšel" "Posílá mne rybař opáčil jsem na to "Aha Daniel?" "Ano" "No tak pojď dál" Ocitnul jsem se v prostorné světnici která nejspíš sloužila jako kuchyň a jídelna v místnosti připravovala jídlo jeho žena.
Místnost mohla být tak čtyří metry široká a pět šest metrů dlouhá nalevo byl vchod do dalších světnic, vevodil jí mocný krb u něj ležel schoulen pes, uprostřed byl krásný dubový stůl na něm ošatka s jablky, nad námi široké trámy a na nich dřevěná prkna, ze shora byl zavěšen železný kruh pokrytý tuctem svící který sloužil jako lustr. Podlaha z dubových prken a na pravé stěně okno. Gabriel mi pokynul abych se posadil, poslechl jsem ho a sednul si naproti němu, " vítám tě u nás určitě máš hlad vydrž chvíli až přijdou děti navečeříme se, tak co tě k nám přivádí?" "Hledám dívku" "Je odtud?" "Ne, tedy asi ne, nemyslím "Takže vlastně doopravdy nevíš kde jí hledat" kývnul jsem a semknul ruce, Gabriel si ty svoje opřel o stůl a zeptal se "a kde si jí naposledy viděl?" "Víš v pralese mnoho mnoho dní cesty odsud, nedovedu určit zda byla skutečná anebo to byl jen přelud. Ale musím to zjistit" "Takže hledáš někoho o kom ani nevíš zda skutečně žije?" Gabriel se pousmál "Mám pocit že jsme spolu kdysi cestovali ale pak jsme se museli ztratit jeden druhému, pořád mi zní v hlavě její hlas, Jak mám zjistit zda je skutečná nebo ne?" "V tom ti neporadím, nejspíš musíš poslechnout svoje srdce a vykonat vše proto aby jsi se to dověděl, možná jí někdo zná, možná jí tu někdo viděl, myslíš že je to možné?" "To nevím možná ano, myslím že je mi však něčím vzdálená je možné že jsme se potkali a rozešli se víš moc si toho nepamatuji jen to ze mně zachránila před jistou smrtí" Vyprávěl jsem mu svůj příběh z pralesa, Gabriel poslouchal ale pak se otázal "Jsi si jistý že nehledáš ducha?" "To nevím a když čí je to duch a odkud mne zná proč mne zachránila, to vše potřebuji vědět." "Musí být skutečná jak by mne jinak mohla zachránit" Gabriel přikyvnul a dál se nevyptával, "Za chvíli dorazí děti, teď ti s tím nepomůžu ale aspoň u nás můžeš povečeřet a pár dní si odpočinout." Poděkoval jsem mu a pohroužil se do svých myšlenek "a je krásná?" Gabriel mne naposled poštouchnul. "Moc, moc krásná"
V tu chvíli se otevřeli dveře a dovnitř se nahrnulo pět dětí, od nejmenšího kterému mohli být sotva čtyři po nejstaršího kterému mohlo být čtrnact až patnáct let,
"Kdo to je?" Gabriel si vzpomněl "Ajaj ve všem tom shonu jsem se málem zapomněl zeptat jak ti říkají?" "Moje jméno je Kemet" "Kemet ?Ty rozhodně nejsi zdejší viď?"Ne
hodně jsem cestoval, mnoho zemí, skoro po celém světě... "Děti se nahruli ke stolu, některé si sedli na prostornou lavici u krbu, dívali se na mně a pozorovali mne, asi jsem se jim líbil, rozhodně ještě neviděli nikoho z takové dálky, "Moje žena se jmenuje Veronika" Představil más Gabriel a pak ukázal na děti "Petr, Pavel, Kristýna, Michael a Samuel" Pokývnul jsem na pozdrav , Veronika mezitím začala nandávat večeři "Dobrou chuť" usmála se a pokynula mně k jídlu, k večeři bylo jehněčí a brambory s cibulkou a tymiánem, jídlo bylo vynikající, všichni pokojně jedli a nikdo nemluvil, Po večeři Gabriel vstal a hodlal vyslat děti ke spánku, "otče ještě ne , vyprávěj nám příběh prosím" ozval se nejstarší hoch Petr, Gabriel se nenechal dlouho přemlouvat "Nuže dobrá budu vám vyprávět příběh o sokolu jenž se zamiloval do noci"
Byl jeden sokol který si zvykl létat jedině navečer a v noci, pokaždé vyčkával až slunce zapadne za obzor a noc mu poskytne veškerou svou ochranu, v noci lovil a hodoval
i noc si ho oblíbila a tak mu měsíc vždy svítil na cestu když se probouzel k lovu, neměl družku a jedinou společnicí se mu stala tma která ho obklopovala, zvykl si tomu tak že jednoho dne se pokoušel ulovit potravu ale přepadl ho orel, do krve se servali a sokol jen tak tak uletěl právě proto že se pomalu začalo stmívat ukryl se ve skalískách kde ho nebylo vidět a od té doby si zvykl létat jen v noci a i tak nadmíru opatrně a tehdy poprvé promluvil
"Jsem pozorným pohledem hlídače a ochránce kterým sokol rozhodně je", věřím že touha v něm něhu nezemřela a on aby se s ní znovu potkal vtiskl oči noci a pak až poté co promluvila, jal se jí pozorně poslouchat a jejímu vyprávění naslouchal po mnoho nocí bez ustání, pak na několik dní se odmlčela a on ji utišil, neopustil jí nýbrž jí dal jméno, teď již nebyla nocí neboť se stala tmou tou která ho ochránila. Zahalila do svého pláště a tak tedy stala se jeho oděvem ozdobou a především ochranou. Nalezli však mír a hvězdy i planety stali se jim spojenci, sokol letál výš a výš a noc mu ukazovala kam bylo třeba nahlížet, společnými silami tvarovali své okolí a jejich dětmy se stali kameny i poutníci mudrci i pastýři asketové i králové. Jejich společnými rádci byli měsíc a i slunce, Skaliska, vodopady a lesy i pole a především duše těch co milovali svou stravou nakrmili sebe i ty co to vážně potřebovali převtělovali se a brali na sebe podobu bohů neb jen tak je mohli pochopit