Fáfa Fáfa Fáfule

„Tak a teď už toho mám vážně dost!" bouřím v kuchyni nad hromadou drobečků po celé kredenci. „ Kdo z vás tady nadělal takovej svinčík?" a obracím se na děti. Ti nechápavě zírají střídavě na mne a prázdnej talíř na kterém ještě včera byla hromada buchet s tvarohem. „ Ale tati mi jsme žádnej bordel neudělali, vždyť jsme teď vstávali"povídá nejmladší dcerka a ta starší si významně klepe na čelo a ustaraně mne pozoruje. „ To byl Fáfa vykřikuje nejmladší z naší rodiny náš čtyřletý synek Honzík. „ Jo Fáfa a kdopak to je, no?"říkám“ No přeci mluvící pomeranč"odbude mne hošík a odkráčí si hrát. Moje žena jen pokrčí rameny. „ No slyšel jsi ne?upeču jiný a tentokrát s mákem a kdo bude dlouho spát je vinen"a začne se smát, napětí opadavá a řehtáme se všichni. Sobota utekla, sedíme se ženou u telky a v tom synek říká. „ Dneska zase přijde"„ a kdo jako" zavrčím. „ No Fáfa, včera to říkal", „ Jo a kdypak?" ptám se a koukám se na syna jestli si ze mne zase nedělá legraci ale ten se tváří jako by to bylo samozřejmé. „ No v noci když je tma, on se světla bojí víš, sem byl čurat tak jsem ho viděl ale on je hodnej". Uzavře dialog a odcházý spát. „ Už mu ty pohádky lezou na mozek" prohodím. „ No počkej, mi neříkej že by všechny ty buchty snědl on? vždyť jich bylo na dva plechy!" povídá žena. Podíváme se na sebe a každej si myslíme svoje. „ Žádnej Fáfa není" uzavřu a dívám se jak v telce kohosi vraždí, no jo zase jeden mord, je to všude není snad film kde nikdo nezemře. „ Jdu spát"říkám, žena jen kývne hlavou oči zabořený do obrazovky, kohosi tam zrovna krájí nějakej fanatik. Vrtím hlavou a odcházím. „ Tati tati vstávej je tady!" pomalu se probouzím, synek mne tahá za rukáv pyžama“ dělej než odejde".
„ Kdo?"„ No Fáfa!" Vylézám z postele myslíce si cosi o tělesném trestu pro syna ale ten dává prstík před ústa a potichounku jde směrem ke kuchyni. Jdu za ním a teď to slyším, něco upadlo a pak mlaskání. „ Hmm to je doblota mňam" ozývá se tam. Pomaličku se vplížíme do kuchyně a pak rozsvítím.
„ Bojím bojím", nevěřím vlastním očím, na kredenci stojí cosi veliký asi jako fotbalová meruna, oranžový maličký ručičky přitisklí na velikejch kulatejch očičkách, nožičky jak plyšová hračka s kulatýma prstíkama a nahoře dvě malí tykadýlka jako marťan nos jako bambulku a pusinku celou od drobečků. „ Tati zhasni on se bojí světla"křičí klučík, mimoděk zhasnu obklopila nás tma jen na kredenci světélkuje to cosi. Vychází z něho slabé oranžové světlo. „ Neboj Fáfo to je můj táta víš?"říká synek přistrčí si židli ke kredenci a hladí ten balon mezi tykadlama. Kňourání přechází a Fáfa sundavá ručičky z očí má je nádherně modrý a jemně mu svítí. Přistupuju blíže a ten balon napřahuje ručičku“ Fáfa"říká a polekaně kouká, podávám mu prst a říkám „ táta, teda Honza ale vždyť je to jedno"„ Fáfa mi potřásá prstem má sílu jako dítě“ Dobrou noc"odpovídá. „ Ty někam jdeš? snad mi vysvětlíš kdo jsi a co tady vlastně děláš ne?"„ Ale tati vždyť je noc tak co ti má říkat no a má rád buchty viď Fáfo?Balon se usměje
„ A moc, dneska jsou moc mňam" „ Hm to ti věřím ale to je jako spořádáš všechny sám?"
Fáfa se zavrtí“ Ne ne" a v tom jsou tam jsou další čtyři balony. Jeden stejně velikej jen má jenom jedno tykadlo a kolem dokola něco jako stříbrný rolničky a tři malí bez tykadel. Koukají na nás těma svejma modrejma očičkama a Honzík vydechne“ Jé oni mají taky děti" Fáfa napřáhne ručičku a představuje nás "táta Honza a Honzík no a tohle je Fáfa, Fáfa, Fáfa a Fáfa" „ Chceš říct že se všichni jmenujete Fáfa?" „ No jo jsme všichni Fáfa a oba velcí Fáfa blaženě koukají jak malí Fáfa pořádaj buchty.
Pomalu couvám do obýváku a beru z police polaroid a kradu se zpátky, tak tohle si vyfotím a bude důkaz, myslím si a mačkám spoušť fotoaparátu. „ Vstávej hříšníku!"nechápavě zírám na manželku ta s potutelným úsměvem říká „ no tak vylez a pojď do kuchyně". Pomalu se šourám za ní, tam je boží dopuštění drobečky snad úplně všude a na zemi jedna nakousnutá buchta. „ Fáfa"vyhrknu“ a hnedle jich bylo pět, fakt dneska v noci jsem je viděl viď Honzíku?"
Ten jen pokrčí rameny a odchází. „ Já ti dám Fáfa, tady koukej" a podává mi fotku z polaroidu. Na ní já jak se láduju buchtama, zavřený oči a drobky snad i ve vlasech. „ To není možný fotil jsem je tady a mluvil jsem s nima" říkám zmateně a hlava mi začíná třeštit, důkaz je proti mě a já s tím nic nemohu udělat.
„ Ale no tak brouku, já vím že máš rád buchty ale takhle po nocích?"směje se manželka. „ No počkej" bráním se „ a kdo to fotil ty?" Žena se zarazí“ Ne ráno to bylo tady na stole". Zaraženě na sebe koukáme, z pokojíku vycházejí další naše ratolesti“ Jé někdo nám zase snědl buchty"a zklamané pohledy kloužou po mě a po manželce. Jdu k polici s foťákem a mrknu na počitadlo snímků, dva snímky chybí.
„ Fáfa Fáfa Fáfule"Naše pohledy se otočí k našemu synkovy. Prozpěvuje si a po zemi si kutálí se stříbrnou kuličkou podobnou rolničce.