ČAS MYŠI

 

     Mafii se zdál zvláštní sen. Někdo si myslí, že "ČAS MYŠI" neexistuje. Soustředila se na jemný zvuk, který rozechvíval okolí. V okapové rouře zachrastilo.

 

     . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

 

     Zachariáš byl kocour se vším všudy. Velká bílá skvrna na jeho hlavě svítila oproti ebenově černé srsti. Hodiny se dokázal nečinně povalovat a líně pozorovat okolí (a bylo mu u vousů, co si o tom kdo myslí).

 

     Neznamená to, že by nebyl připraven. Pootevřeným okem monitoroval situaci. Byl-li někdo příliš dotěrný, varovně pohnul špičkou ocasu.

 

     Při chůzi se neslyšně posouval vpřed, s tlapkou co chvíli zvednutou, ochutnával a prozkoumával podezřelé pachy, aby záhy přešel do ladného akrobatického tance, kterým se dovlnil až k místu určení.

 

     Opatrně se posadil na zadek a vyčkávavě obtočil ocas kolem těla. I tentokrát byla reakce na jeho počínání kladná.

 

     Člověk si bez zaváhání poslušně lehl na zem a nastavil mu břicho. Kocour se na něm uvelebil s navyklou samozřejmostí. Popotahoval si vousky a zíval na znamení nadřazenosti.

 

     Od doby, co kočky převzaly vládu na Zemi, lidmi ještě více pohrdaly. Jak jsou oškliví a neschopní, při lovu myší příliš hluční a i ve všech ostatních zásadních směrech víceméně nepoužitelní.

 

     Zachariáš zazíval. Ale jeden moudrý kocour kdysi napsal: „I zdánlivě nepotřebné se dá využít. Co nemůžeš sežrat, to ti ještě poslouží.“

 

     Když příroda naprosto vyčerpala všechny svoje zdroje a zůstal jediný potravní řetězec „zrní – myš – kočka“ (k tomu jakýmsi nedopatřením člověk, ovšem natolik zdegenerovaný, že nebyl schopen vlastního úsudku), byla jakýmsi přirozeným vývojem nastolena nadvláda koček.

 

     Ne, že by lidi nutně potřebovaly, spíš je vzaly na milost ze staré známosti (taky pro zábavu), pro lidi bylo ale soužití s kočkami nutností.

 

     Zachariáše lenošení přestalo bavit. Lehce nahrbený se elegantním obloukem přenesl přes ležícího člověka. „Miaú...“ Člověk se odkulil stranou. Kocour pořád tak nějak nedokázal pochopit (i když sám se k tomu příliš nevyjadřoval), jak mohli lidi tak dlouho přežít?

 

     Zatímco mu hlavou táhlo plno pochybností, nehybně naslouchal. Vzápětí se dal se pohybu. Po krátkém pronásledování na myš s přehledem dostihl, bleskově na ni zaútočil a zakousl ji.

 

     Zbytky soucitně přenechal člověku. Ten mlaskal, slintal, brkal, po očku vděčně sleduje svého pána.

 

     Zachariáš ležérně usazený na boku, s jednou tlapkou vytrčenou do vzduchu si důkladně a systematicky čistil srst, až nakonec s hlavou elegantně složenou na předních tlapkách spokojeně usnul.

 

     Člověk dojedl a pokorně se přitiskl k hřejícímu chundelatému kožichu.  

 

     . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

    

     Mafie se ve spánku obrátila na druhý bok. Cítila zadostiučinění. Někdo si myslí, že „ČAS MYŠI“ neexistuje. V okapové rouře zachrastilo.