Dům s šedou omítkou

Noc skončila. Ráno nastalo zničeho nic. Žádný poetický východ slunce, růžové světlo toho rána neprosvěcovalo mraky barvy šlehačky a ptáci začali zpívat všichni v jedinou chvíli. A stejně tak se objevilo i ráno. Jako na knoflík.

A přesně v tu chvíli se na jedné dlouhé polní cestě, vedoucí do města, objevil i kocour jménem Monyka. Kráčel pomalu, jen co tlapka tlapku mine. Nespěchal. Neměl cíl. Nemohl přijít pozdě. Kukuřičná pole, rozprostírající se po obou stranách polní cesty šuměla ve slabém větříku srpnového vedra. Kocour šel dál. Prostředkem cesty. Pyšně. Jako křižák, vracející se ze Svaté země. A jak už se v takových chvílích, kdy jistý tvor jde dlouhou dobu jedním směrem, dá očekávat, nakonec i někam došel.

Byla to vesnice jménem Bobřice. Monyka minul velkou ceduli s názvem Vítejte v Bobřicích přímo ve chvíli, kdy na druhé straně vesnice prudce zabrzdilo auto. Bobr na silnici. Nehodu naštěstí přežil bez zranění, jen malá holčička na zadním sedadle začínala fňukat, když si vyklopila do klína jahodovou zmrzlinu, kterou ještě před chvílí držela v kornoutku. To však Monyka nemohl vědět. Pravda je, že si nedokázal přečíst ani uvítací ceduli, protože mu do očí svítilo ostré letní slunce. Několikrát vztekle pohodil ocasem a šel dál.

K prvním domkům dorazil kolem poledne, i když ani tento fakt si Monyka nemohl nijak ověřit. Vlastně o tom ani nepřemýšlel. Právě procházel kolem chalupy s šedou omítkou, když zaslechl tlumený zpěv:

"Košíře, Karlín, Rataje,
hvězdy mi padaj do čaje..."

Monyka se podíval k nebi. Opravdu nemohl vědět, kolik je právě hodin, ale zato si zřetelně uvědomoval, že je den a proto žádné hvězdy nebyly vidět. Ta slova ho však zaujala. Rozhodl se, že se pokusí hádanku vyřešit od konce.
"Tys byl v Praze?" zavolal směrem, odkud hlas přicházel.
"Ne!" ozval se pištivý výkřik.
"Tak jak to můžeš vědět?"
"A co?"
"No že tam lidem padaj hvězdy do čaje..."

Hlas neodpověděl. Monyka ještě chvíli postával na místě v očekávání odpovědi, ale když dlouho nepřicházela a už se chystal odejít, ozval se znova. A z mnohem menší vzdálenosti.
"Ty mi nevěříš?"
"Možná, že věřím, jednou mi spadl do kávy měsíc," řekl Monyka zamyšleně.
"To jako fakt? A bylo to v Praze?"
"Nebylo..."

(Ve skutečnosti se to skutečně v Praze stalo, i když Monyka v tu chvíli nevěděl, kde se právě nachází.)

"Hmmm..." zabručel hlas nespokojeně. "To abych tu písničku zase přepsal. Kde se to stalo?"
Monyka nevěděl.
"Nevím..." přiznal.

Hlas si zklamaně povzdechl. Chvíli bylo ticho. Monyka stál ve stínu blízko zápraží chalupy a jeho černá srst nápadně kontrastovala s šedivou omítkou domku. Pak ho něco napadlo.

"Kdo jsi? Jak se jmenuješ?" zavolal.
"Nenávidím tě!" přišla ostrá odpověď.
"No dobře, tak já už jdu pryč..." urazil se Monyka, zasyčel a pyšně se vracel od dveří chalupy k polní cestě.
"Ale né! Já se ti jen představuji. To je mé jméno. NenávidímTě." zakřičel hlas a kocour zaslechl několik ostrých zašustění ve vysoké trávě. Na okamžik se zamyslel nad tím, jaký tvor by mohl mít takové jméno, ale pak nad tím jen mávl tlapkou. Nebylo to o nic horší, než kocour pojmenovaný Monyka. A ještě pokud si zmíněný kocour takové jméno dá sám.

"Já jsem Monyka. A říkej mi tak prosím, vážně nemám rád, když mi lidé říkají kocour, nebo nedej bože kočka."
Hlásek ve vysoké trávě vypískl smíchy.
"Ale já nejsem člověk," vykoktal a smál se dál.
"A kdo tedy jsi?"
Monykovi už bylo od začátku jasné, že onen zmíněný tvor člověk být nemůže. Lidé přeci neumí mluvit. Alespoň ne o měsíci a o hvězdách, co v určitý čas padají do kávy, či do čaje. Také si nedávají jména jako NenávidímTě a neukrývají se ve vysoké trávě.
Smích ještě chvilku pokračoval, než v jedinou chvíli utichl a z hustého drnu u schůdků do chalupy se vystrčil malinký šedý čumáček.

"Jsem myšák NenávidímTě." řekl o poznání plašší tenký hlásek a z trávy vyběhla malinká polní myška. Kocour se ani nepohnul. Instinkt mu velel se na myšáka ihned vrhnout, ale rozum mu stále připomínal rozhovor, který spolu před několika okamžiky vedli. Rozum naštěstí zvítězil.
"Jsem kocour Monyka," řekl nakonec.

Tak spolu stála dvě zvířata v prachu letní polní cesty před domkem s šedivou omítkou. Oba dva tvorové mlčeli. Malý i velký, světlý i tmavý - kočka a myš. Možná, že jeden z nich chtěl konečně promluvit a možná, že to chtěli udělat oba dva. Ale než se to stihlo stát, okolní ticho prořízlo hlasité šplouchnutí.
Do studny na zahradě domku spadlo slunce.
A to vlastně nebyli ani v Praze.