Kámoška

To takhle jednou, když pes Aštěk odpočíval po náročném honu na kunu (dovolila si čuhajda přejít mu před nosem když spal) usmyslelo si slunce, že ho polechtá na nose. Stalo se. Pes Aštěk mohutně kýchnul.
„Sem se lekla!“ zamňoukala maorská kočka Quenduella a protáhla si přední nožky s ostrými drápky nalakovanými na modro. Ony totiž maorské kočky tím straší myši.
„Nestrkej mi ty svoje fajfky pod čenich, víš, že pak kýchám.“
Řekl pes Aštěk a štěk.
„Ó la pardón. Místo abys mne pochválil, že umím psí češtinu, hned mi vynadáš. To Iva Husárkovic mne učila. Jó, ta to ti umí věci! Ona jediná ví, že my kočky nemáme jenom sedm životů, ale spoustu! Ta by nikdy mým krásným předním nohám fajfky neřekla. Ta má totiž eleganci a noblesu, zatímco ty…máš plný kožich blech! To my, maorské kočky, blechy nikdy nemáme. Máme tak hustý kožich, že blechy nemají šanci. Za jasných nocí čekáme na hvězdný prach. Necháme ho napadat do kožichu, pak se krásně leskne a my jsme spokojené.“
„Pchá! Hvězdný prach! To je pejskovina! To my psi máme raději plnou misku jídla. Hezky se pomnět…hele!“
Na nedaleký trávník sedla straka, v zobáku stříbrný klíč.
„Mám po ní skočit?“ špitla Quenduella.
„ Neskákej nikam. To je přece Kvikinda. Kámoška…Hej, Kvikindo! Kdes to čórla?“
Kvikinda položila klíč do trávy a drsným hrdelním hlasem odpověděla:
„Copak vím, jak se ta osoba jmenuje? Má tmavé vlasy, velké oči a má ráda kočky. Ten klíč se tak krásně blejská!“
Ouenduella maorsky zavrčela, tasila drápky a obloukem s jedním obratem podél břicha skočila na Kvikindu. Ta se lekla a odletěla. Bez klíče.
Aštěk vstal.
„Co děláš! Dyť to byla kámoška!“
„To je určitě klíč Ivy Husárkovic! Já ho poznala! A krást se nemá!“
„Kvikinda to má v povaze. To holt straky dělají. Od toho jsou straky. A už běž. Chce se mi spát.“
Quenduella vzala klíč mezi zuby a ladným krokem odešla.

Slunce kroutilo hlavou. Zvířata by měli držet spolu. A né se strašit.
Nojo…to je ale možné jen v pohádkách.