Zajda Pajda

Můj příběh začíná v jedné zemi…

 

kde se přesně nachází, vlastně není důležité. Navíc mne váže slib mlčení, který jsem dal a hodlám jej dodržet i na těchto stránkách. Snad vám samotný popis toho kraje a zvyklostí tamějších mužů, žen a zvířat, tedy hlavně zvířat, napoví více než ten samotný prostý fakt, kde leží.

V tomto kraji se klikatí mnoho cest. Ať už s nějakým jasným viditelným cílem anebo bez něj. Jednu takovou cestu lemuje bok po boku krásný živý plot. Pokud rozhrnete křoví a trávu, naskytne se vám překrásný pohled do dáli, a do ještě dál se táhnoucího zeleného moře plného květin. Vykouzlí vám úsměv na tváři a pohladí srdce.

Na těchto loukách žije kdejaký zajíc a kdejaký zajíc těmto luhům říká domov. Zde čas ušákům nespěchá, nežene, neuhání. Prostě jen plyne a unáší jejich život dál a dál. Mezi těmi zajíci je jeden zajda se jménem Pajda. Pajda je zvyklý pobíhat všude po světě a objevovat jeho zákoutí a skrytá tajemství. Potřebuje mít tlapku na tepně civilizace a cítit ruch života. Zajda často slyšel od ostatních výtku: „To si toho, co máme nevážíš? Nevážíš si klidu přírody, klidu domova?“

„Budu si vážit - až poznám jeho skutečnou hodnotu, až poznám nepohodlí světa. Nenechávám se časem nést a unášet jako ostatní zajíci, jako vy. Vám čas bere, mně dává! “ zněla vždy jeho odpověď. To netušil, co ho v životě a světě čeká. Kam ho čas tlačí a nevyzpytatelná cílnábezcílná cesta zavede.

 

„Hop, hop, hop,“

 

poskakoval Pajda po louce. Vyskakoval vysoko nad keříky malin a vzrostlou trávu. Nasával ten nejlepší vzduch. Nasával vzduch čerstvého rána, kdy se vše probouzí a člověk už je přitom, na rozdíl od ostatních, v běhu nového dne.   

Už dlouhou dobu zajdu přitahoval živý plot, který pro ostatní ušáky ukončoval svět a představoval neznámo, kterého se všichni bojíme. A neméně se ho bojí i zajíci. Pajda za ním však naopak tušil světa začátek, nepřeberné množství možností a příležitostí. Ani to neplánoval, ale jeho skákání ho zavedlo anebo svedlo právě k tomu živému plotu.

Najednou si Pajda připadal maličký a příliš slabý na zdolání této hranice známého, přívětivého domova. Rodná hrouda se těžko opouští. Na místě vás drží nejistota, nevědomost a hlavně stesk. Ten je ze všeho nejhorší a těžko se překonává. Hůře než všechny další útrapy. Když už ale toto všechno zdoláte a vydáte se na cestu, stane se z vás někdo úplně jiný.

Zajda před tím plotem stál a viděl neprostupnou, vysokou zeď zelených větví. Tu a tam i nějaký dlouhý trn. Pomyslel na všechna svá slova o poznávání světa a na své rčení: „Jiným čas bere, mně dává.“ Tato jeho slova, jejichž význam zřejmě plně nechápal, ho teď, a možná i proti jeho vlastní vůli, tlačila vpřed. Pajda se zhluboka nadechl a jedním krásným, dlouhým, mohutným skokem živý plot přeskočil.  

Přistál na pevné klikatící se cestě plné zatáček. Okamžitě po dopadu zajícových tlapek se ona cesta rázem proměnila. Už nebyla bez cíle jako na začátku mého vypravování. Nesla cestovatele - poutníka a přijala i jeho cíl. To tak nevyzpytatelné cesty dělávají. I proto každý vždy najde konec, aniž by ho třeba hledal, i kdyby bloudil sebevíce.  

A tak Pajdu opustil veškerý strach, který cítil před skokem. Pohlédl na cestu, a ještě dál za obzor. Viděl mnoho polí, lesů, rybníků. Viděl svět. A rozhodl se ho poznat. Slunce svítilo, nikde ani mráček. Pajda udělal tu nejrozumnější věc. Hop, hop, hop.

 

Uplynul nějaký čas

 

a zajíc Pajda zažil mnoho příhod a dobrodružství na své výpravě za poznáním světa. Procházel vzdálené kraje a poznával jiná zvířata, jejich zvyky. Nabíral moudrost světa, jenž se dá získat právě na takových poutích. Zajda nevzpomínal na svojí rodnou louku, necítil stesk. Proto ke svému prvnímu rčení: „Jiným čas bere, mně dává,“ přidal druhé: „Žiju teď a tady, žiju okamžikem. Ohlížení se za sebe je cesta zpět.“  

Jednou si Pajda skákal do zeleného kopečka a z jeho vrcholku se chtěl rozhlédnout dál do krajiny. Miloval pohledy do dálky spojené s představami, co v nich a za nimi leží. Onehdy viděl rozkvetlé slunečnicové pole, jindy zase hluboké zelené hvozdy táhnoucí se z jednoho okraje světa na druhý. Jaké bylo jeho překvapení, když místo nádherného panoramatu přírody spatřil… inu, nevěděl, co spatřil.

Pod kopcem protékala třpytivě modrá řeka táhnoucí se údolím jako modrá stuha a na jejím břehu stál bílý hranatý domek s červenou špičatou čepicí. Kolem se to hemžilo jabloněmi a hrušněmi, jejichž zelené koruny jako by na Pajdu mávaly a vítaly ho v tomto kraji. Zajíček nic takového v životě neviděl a zmocnila se jej touha. Silná touha vede k dobrým, ale také ke špatným koncům. Záleží, zda s ní jde ruku v ruce rozvaha. Rozvaha ovšem vedle Pajdy do údolí neběžela. Zůstala stát na vrcholku kopce.

Zajda pelášil a cítil ohromnou radost. Kličkoval mezi krásnými stromy, cítil rozkvetlé květiny, jejichž vůně ho celá prostupovala a viděl čerstvou zelenou trávu. Pajda se zastavil. Cítil klid a mír.  

Ve zdech

překrásného domu přebývala činorodost a ruch života, který přináší do svých obydlí člověk. Žil zde myslivec s dlouhým knírem a zeleným kloboukem. V domě nechával otevřená okna, aby do něj vcházel sluneční svit, protože světlo přináší radost i do těch nejhlubších a nejtemnějších zákoutí.

Často z oken svého domovu pozoroval okolní svět a děkoval, že žije právě zde. Miloval svůj kraj a chránil jej. Měl mnoho dobrých vlastností a za jednu z nich považoval i lásku. Lásku k přírodě, lásku k místu. Za roky strávené v tomto údolí se bohužel myslivcova láska proměnila. Stala se sobeckou.

Myslivec už zdejší kraj nechránil pro dobro přírody a zvířat v něm žijících. Uzavřel ho před světem a považoval ho jen a pouze za svůj. Jen jemu patřil klid, mír a krása toho místa. Nikoho nevpouštěl dovnitř a ani ven. Zastavil přirozený vývoj, upřel krásu ostatním a stal se sobcem, protože toto sobci dělávají.

Právě když Pajda sbíhal dolů mezi stromy a květiny, seděl myslivec v doširoka otevřeném okně a přijímal krásu dne. Hleděl na vše, co mu přinášelo radost a cítil pýchu.

„Co tu pohledáváš zajíci? Copak nevíš, že se nevyplácí vkročit ke mně bez svolení,” bručel si myslivec pod svůj dlouhý knír, když si Pajdy všiml. Vzal do ruky nástroj, jehož krutost se nedá popsat a snad ani pochopit. Vzal do rukou pušku.

 

Ozvala se hromová

rána a Pajdu opustila veškerá naplněnost klidem a mírem, kterou na tom úžasném místě pociťoval. Jeho krásné dojmy vystřídal strach a blízkost nebezpečí. Chtěl se otočit a rozběhnout se zpět a najednou zjistil, že to nejde. Cítil palčivou, řezavou bolest v zadní tlapce. Zelená tráva pod ním zrudla krví.

Zajíc se pokoušel pohybovat pomocí předních nohou, ale spíše se sunul a plazil, než skákal. Odněkud z dálky zaslechl další ohromující ránu a do očí mu vhrkly slzy a přibývalo jich víc a víc. Nemyslel na útěk, na poznaná místa a své cesty. Myslel na domov. Vybavoval si každou drobnost, každou vzpomínku. Chuť trávy, zapadající slunce nad živým plotem, vůní louky po ránu. Obloha se zatáhla a zčernala. Dalo se do deště.

A tu se najednou z kopce rozběhl houf zajíců. Déšť jim máčel srst a padal do očí. Byli to zajíci z Pajdovi rodné louky a dlouho jej hledali a konečně, v ten nejzazší a nejdůležitější moment, nalezli. Hledali jej, protože domov na tebe nikdy nezapomene, i když ty na čas zapomeneš na něj.

Pajda byl zachráněn a zajíci jej odnesli. Nikam jinam než domů. Tam zajíc již zůstal a zlé vzpomínky na jeho dobrodružství odnesl čas, který hojí rány nejen na těle, ale i na duši a přináší klid. Přináší klid a stáří. Toho zajíček dosáhl a vážil si, že ten lišák čas nežene a neuhání, i když ke stáru přidává na rychlosti stále více a více.

Naopak onen myslivec, jako většina sobců, zůstal sám. Klid a mír jej navždy opustil, protože hlodavá myšlenka, že vás chce někdo obrat, ať už o cokoliv, je nakonec tak silná a vlezlá, že vás pohltí a vezme štěstí.

Konec

Pajda pozoroval načervenalé slunce, které zapadalo za obzor. Rozhlédl se po okolním kraji a usmál se. Pochopil.

„Čas dává všem stejně. Jen každému přináší něco jiného,” zašeptal starý zajíc do dálky. Odhodil svojí, hůlku a vyrazil vpřed. Vpřed do západu slunce. Do západu slunce a ještě dál.