Ostrovské pohádky

1. Tupík ve škole

Nedaleko ostrovského parku žila ve stínu lípy pod hromadou zapomenutých shnilých pražců ježčí rodina. Celkem jich zde přebývalo osm a půl. Ta polovina bylo miminko, které se mělo každou chvíli narodit. Ostatní členové rodiny se jmenovali: děda Jerda, babi Stázi, mamka Pichlice, táta Jáchym a čtyři ježčata: Špendlík, Hřebík, Jehlice a Tupík. Tupíkovi dali jméno podle toho, že velká většina jeho ostnů nebyla z nejostřejších.
Jestli se vám zdá naše ježčí rodina veliká, uvědomte si, že o kus dál žije rodina Ostnáčů z Hájku a ta má čtrnáct členů rodiny. Inu, ježci se množí a je jich chválabohu čím dál víc. Jsou totiž velice užiteční. Kdybych měl použít řeč zvířátek, řekl bych, že sežerou kdejakou havěť.

Dnes je velký den. Píše se prvního září a Tupík jde poprvé do školy.
Celá rodina jej vyprovodila až na nádvoří, kde mu maminka předala svačinu, udílejíc mu rady: „Dávej dobrý pozor, abys měl o všem přehled. Poslouchej paní učitelku a nezlob.“
Před vyučováním si vždy zvířátka na dvoře školy hrají. Někteří kopou do míče a říkají tomu kopaná. Jiní se honí a říkají tomu Na babu. Zvířátka, která mají křídla, buď poletují, nebo jen tak sedí na plotě a pročišťují si peří.
Tupík se posadil na obrubník u hřiště a pozoroval to hemžení. Najednou jezevec kopl míč přes celé hřiště rovnou k Tupíkovi. Ježeček se narovnal a chtěl hlavičkou poslat míč do branky tak, jak to viděl u fotbalistů v televizi. Jenže se mu míč napíchl na bodliny a s tichým šustivým zasyčením se proměnil v kus měkké nepotřebné gumy. Tupíkovi všechna zvířátka nadávala.
„To není dobrý začátek školního roku,“ pomyslel si Tupík a odešel do šatny, aby se připravil na vyučování. Při vstupu do třídy zjistil, že jsou všechna místa v lavicích již obsazena a volná je jen jediná židle v první řadě u dveří. Moc se mu do ní nechtělo. Bude první na ráně, a když nebude něco vědět, hned si ho učitelka všimne. Po chvíli však zjistil, že s ním v lavici bude sedět Ostenka z rodu Ostnáčů z Hájku a rád si k ní přisedl. Abyste děti rozuměli, s ježky nechce nikdo sedět, protože píchají nejen o přestávce, ale i při vyučování. Dalo by se říci, že ten kdo nepíchá, není ježek.
Když zazvonil zvonek, který zahájil vyučovací hodinu, paní učitelka přilétla oknem. Byla to krásná mladá sova pálená, která mírně, co povídám, vlastně silně ráčkovala.
„Dobrrý den děti. Vítám vás na naší prrvní vyučovací hodině. Každý z vás vstane a přředstaví se. Já jsem sova Mirroslava a budu vaší třřídní učitelkou. A teď začne s přředstavováním třřeba tady v prrvní řřadě ježek. No, maličký, vstaň a přředstav se.“
„Já jsem sova Mirroslava a budu vaší třřídní učitelkou,“ snažil se napodobit Tupík paní učitelku. Zvířátka se začala smát a sova si zjednala klid.
„To sis ale trrochu popletl. Sova Mirroslava jsem já a ty se musíš přředstavit svým jménem. Rráčkovat pochopitelně nemusíš.“
Tupík pochopil, oč jej sova žádá a sebevědomě prohlásil: „Jmenuji se Tupík Pichlík z Ostrova a budu vaší třídní učitelkou.“
Se zvířátky se tentokrát smála i paní učitelka. „Ty jsi mi ale asi pěkný popleta Tupíku. A nyní se představí ostatní žáci.“
„To není dobrý začátek školního roku,“ pomyslel si znovu Tupík. Naštěstí špatný byl opravdu jen ten první den.
Protože bylo toho roku málo dětí, musel pan ředitel udělat zvláštní opatření. Sloučil třídu zvířátek se třídou pohádkových dětí. Tak se stalo, že s Tupíkem chodili do třídy takové televizní hvězdy, jako je syn Macha a Šebestové, malá sestra včelích medvídků a dokonce i slavný Cipísek, syn Rumcajse a Manky. Půl hodiny po zvonění přišel i Hurvínek, který už podesáté propadl.
Ostatní dny se Tupíkovi již nic zlého nepřihodilo a mezi kamarády se stal jedním z nejoblíbenějších.

Než začala první hodina matematiky, hádala se zvířátka o tom, co to slovo matematika znamená. Jedni tvrdili, že se v ní budou učit skákat na matracích a druzí, že je to nauka o mateřství. Nejhorší vysvětlení měl k tomuto problému Cipísek, který tvrdil, že se v této hodině budou učit lhát. Prý je to jasné už z názvu.
„Budeme tam mást matinky, proto je to matinkomatika.“ Všichni Cipískovi věřili. Když začala hodina a vešel pan učitel Všeználek s počítadlem v ruce, žáci napjatě očekávali, co se budou učit.
„Milé děti, začíná hodina matematiky. To slovo je asi příliš těžké. Proto si vysvětlíme, o co jde.“ začal Všeználek.
Z lavic se ozývaly výkřiky: „Jak je těžké?“ „Uneseme ho?“ „Já nemám s sebou žádnou tašku.“ „Kolik váží?“ „Váží hodně?“ „Je ho dost?“
Všeználek si zacpal uši a čekal, až nával otázek skončí. Když se žáci uklidnili, oznámil třídě, že by to takhle nešlo a že se každý, kdo má nějakou otázku musí přihlásit. Teprve když jej učitel vyvolá, může mluvit. Okamžitě se zvedla spousta rukou a všichni se dožadovali vyvolání. Teď teprve Tupík ocenil kvalitu místa v první řadě, protože na něj Všeználek ukázal jako na prvního. Tupík vstal a položil panu učiteli otázku.
„Já vím, že matematika je v podstatě to samé co počty. Chtěl bych však vědět, jestli je víc hodně nebo dost?“
Všechna zvířátka ztichla a s obdivem se dívala na Tupíka. Zvláště pak po odpovědi pana učitele.
„Je vidět milý žáku, že ti to myslí, a že budeš mít zřejmě o počítání přehled. Jenže tvá otázka je spíše pro češtináře. Já za sebe mohu říci, že si myslím, že když má někdo něčeho dost, nemusí toho být hodně. Například, když máte tři kamarády, je to dost. Zatímco, když jich máte hodně, je to spíš moc. Takže bych řekl, že dost je méně než hodně, ale vlastně je to tím pádem i více.“
Díky této otázce si Tupíka každý ze spolužáků začal vážit, jako by to byl ten nejchytřejší ježek v celém Ostrově.
To však nebylo všechno. Při hodině zpěvu se paní učitelka slavice, Slavice ze Slavonic, jednou zmínila o hudebním skladateli Jaroslavu Ježkovi. Slavice Slavice je žena od slavíka, která se jmenuje Slavice. Hned druhý den si celá třída zvolila Tupíka za předsedu třídy. Ostatní děti si totiž myslely, že skladatel byl Tupíkovým dědečkem.

V hodinách českého jazyka měl malý ježek docela dobré výsledky. Děda Jerda byl kdysi učitelem a v ježčí rodině se mluvilo spisovně. Pouze čtení moc Tupíkovi nešlo. Neustále si pletl písmena. Největší problém mu dělalo písmeno R. Vždy, když ho četl, myslel, že je to H. Jednou měl za úkol přečíst tento text: Neříká se zrovínka, ale zrovna. Jenže ouha. Dostal od paní učitelky poznámku do žákovské knížky. Víte proč? No jen si to zkuste přečíst tím popleteným způsobem.
Vše špatné je však k něčemu dobré. I když dostal Tupík doma za poznámku vynadáno, už si od té doby nikdy písmena R a H nepletl.

Další týden však Tupík vše napravil. Měli za domácí úkol napsat slohovou práci o tom, co vypráví dědeček. Poprosil dědu Jerdu, aby mu vyprávěl nějakou příhodu z mládí. Děda si Tupíka posadil na klín a začal: „Když jsem byl malý jako ty, vyprávěl mi můj děda, že jeho dědovi, slavnému Bodlákovi z Jáchymova, přezdívali Jan Žižka. Zeptal jsem se dědy, čím si tuto přezdívku vysloužil a on mi pověděl tento příběh.
Děda mého dědy se seznámil s prababičkou. Vlastně v té době ještě prababičkou nebyla. Byla to normální ježice a jmenovala se Bodlinka. Bodlák se do Bodlinky zamiloval a jednou ji láskyplně objal. Nešťastným pohybem si však o bodlinky Bodlinky vypíchl oko. Protože jak jistě víš, měl Jan Žižka jen jedno oko, začali mu tak také říkat. Dokonce se traduje, že tehdy právě vzniklo rčení ježkovy oči.“
Tupík vše podle vyprávění zapsal a dostal za tuto práci velikou jedničku.

V tělocvičně měl Tupík zvláštní režim. Poté, co zničil neobratnou manipulací tři míče, při kotoulu propíchal celou žíněnku a při válení sudů poškrábal parkety, rozhodl pan učitel, že naučí Tupíka pravidla všech her, aby mohl ježek alespoň dělat rozhodčího. To, že nemusí cvičit na žíněnce, Tupíkovi zase moc nevadilo, ale že nesmí hrát míčové hry s kamarády, tak to jej velice mrzelo.
Na celoškolních hrách však nemohl závodit za třídu, protože jednou z disciplín bylo i prostné cvičení a tam musí každý udělat několik kotoulů. Když pan učitel tělocviku nemohl vybrat nejlepší družstvo z žáků třídy, protože každý byl dobrý jen v něčem a stále mu jeden závodník chyběl, ozvala se Ostenka: „Co kdyby ten chybějící závodník byl Tupík? Běhá nejlépe z celé třídy a skáče jako klokan. Ano, ano, jako klokan.“
Pan učitel se zamračil a podotkl, že je sice Tupík výborný atlet ve všech směrech, ale že by na opičí dráze rozpáral všechny školní žíněnky a byl by diskvalifikován.
„To není žádný problém. Ano, ano, žádný problém,“ opáčila Ostenka. „Tupíku, zaběhni do parku a pořádně se vyválej ve spadaném listí. Až se vrátíš, uděláme pokus. Ano, ano, uděláme prosím pokus.“
Tupík byl v cuku letu zpátky. Vypadal jako hastroš. Na všech bodlinách měl napíchané listí ze stromů v takové vrstvě, že při kotrmelci nepoškodil ani milimetr žíněnky.
Závody dopadly na výtečnou. Díky Ostenčině nápadu s listím vyhrála jejich třída soutěž družstev. Jen Tupík si za pomoci mamky a samozřejmě Ostenky ještě dva dny vyndával z kožichu zbytky listí.

Jednoho dne, když měl Tupík za úkol dojít do kabinetu pro nějakou pomůcku, uslyšel na chodbě velmi zvláštní a podivné šustění. Podíval se k toaletám, odkud ten zvuk vycházel a uviděl pana školníka, jak jej tahá jakási ruka do prapodivné nicoty. Když školník v nicotě zmizel, nezbylo po něm zhola nic. Po nicotě nezbylo pochopitelně také nic. Jen na podlaze zůstala malá černá špinavá kaluž. Tupík běžel okamžitě zpátky do třídy a všechno paní učitelce vylíčil. Všechno, až na tu špinavou kaluž. Ne, že by nechtěl, ale prostě na ni zapomněl.
„Tak ty tvrrdíš, že pan školník je fuč?“
„Není fuč, je pryč,“ tvrdil Tupík.
„Jenže kdyby byl prryč, nebyl by tady,“ pokračovala ve výslechu paní učitelka. „Co když tady je, ale v té špíně není vidět?“
Tupík nechápal, jak to paní učitelka myslí, protože si myslel, že když něco není vidět, tak to přece není.
Po skončení hodiny oznámil pan ředitel školním rozhlasem, že dá odměnu tomu, kdo školníka najde. Všichni žáci se rozeběhli po budově a hledali a volali, až se škola otřásala. Školník byl sice špindíra, ale jiného školníka škola neměla.
Tupík hledal s Ostenkou. Došli až ke kaluži a Ostenka nad ní pokrčila rameny.
„Když tu nikdo neuklízí, je to nebezpečné. Klidně tu žáci mohou uklouznout a zlomit si nohu. Ano, ano, zlomit nohu prosím.“ Vzala hadr a chtěla louži utřít.
Tu však louže zavzdychala.
„Ách. Neutírej mě, nebo umřu.“
Ostenka s Tupíkem zkoprněli. Takovou prosbu věru nečekali. Ještě jednou se Ostenka napřáhla s hadrem nad špínou a znovu se ozvala ta prosba. Tupík poprosil Ostenku, ať tu špínu raději nechá, nebo že se určitě stane nějaké neštěstí. Jenže Ostenka bylo čistotné ježčí děvče, které vědělo, že když se nebude uklízet, sežere nás špína stejně, jako zřejmě sežrala pana školníka. Napřáhla se a několika rychlými pohyby špinavou louži umyla. Během mytí kaluž sténala, plakala, ale nebylo to nic platné. Ostenka byla rozhodnuta. Jen co ježčí žákyně vymáchala hadr v umyvadle, jeden z žáků objevil na chodbě školníkovy boty.
„Tak si Tupíku myslím, že už vím, jak se to panu školníkovi stalo. On je totiž tak trochu bordelář a špína ho zřejmě pohltila. Jak se však dostane zpátky do školy opravdu nevím. Ano, ano, to já prosím nevím,“ přemýšlela nahlas Ostenka.
Tupík se zamyslel, a potom Ostence navrhl: „Zkusíme zajít do ředitelny a přemluvit pana ředitele, aby nám dovolil promluvit do školního rozhlasu.“
Ostenka s Tupíkem nechtěla jít. Bála se pana ředitele. On totiž ředitel této školy byl veliký starý hroch. Až když Tupík řekl, že jí přece žádný hroch nesní, protože by se popíchal, souhlasila.
Zrovna, když Tupík zaťukal na dveře ředitelny, zazvonil zvonek, který oznamuje začátek vyučování. Zpoza dveří se ozvalo tlumené „dále“ a oba prvňáčci vstoupili do místnosti, kde za stolem seděl hroch s brýlemi na očích.
„Copak byste rádi? Vy jste neslyšeli zvonění?“ zahudral hlubokým hlasem pan ředitel. Ostenka to nevydržela a strachy se stočila do klubíčka tak, jak to ježci dělají. Tupík řekl třesoucím se hlasem svou prosbu. Ředitel se usmál a vzal do ruky Ostenku.
„Neboj, maličká. Já ježky nerad. Nejradši mám melouny.“
Ostenka se rozbalila a usadila se na hroší dlani. Už se tolik pana ředitele nebála.
„Víte pane řediteli,“ promluvil Tupík, „my si myslíme, že pana školníka sežrala špína. Když Ostenka umyla louži, objevily se školníkovy boty.“
Ostenka vstala v hroší dlani a přitakala. „Objevily se boty. Ano, ano, školníkovy boty prosím.“

Potom si Ostenka zase sedla. Jenže, jak byla rozčilená, zapomněla, že je v dlani a popíchala pana ředitele. Ten s výkřikem položil Ostenku na židli a hledal kapesník, aby si zavázal krvácející ruku. Ostenka se strachy opět zabalila a po chvíli, když pochopila, že ten výkřik nebyl útočný, ale žalostný, se rozbalila a pomohla hrochovi dlaň zavázat. Když byl pan ředitel ošetřen, pokýval hlavou a mlčky zapnul školní rozhlas. Tupík s Ostenkou přiskočili k mikrofonu a jeden přes druhého do něj začali mluvit.
„My asi víme.“
„Ne asi, my si myslíme.“
„Tedy, my bychom chtěli.“
„Ano, ano chtěli bychom prosím.“

Pan ředitel rozhlas vypnul a prohlásil, že by to takhle nikdo nepochopil, protože to nechápe ani on a to je ředitel. Takže se oba mají dohodnout, kdo to oznámí. Tupík jako pravý gentleman dal přednost Ostence, ale ta řekla, že to tedy ne a že má mluvit on. Potom hroch zapnul znovu rozhlas a řekl: „Haló haló. Zvláštní školní hlášení. Jistě jste si všimli, že nám chybí pan školník. Žáci prvního ročníku Tupík a Ostenka mají jisté indicie, ale to vám řeknou sami. Vlastně to řekne jen Tupík.“
Tupík se nadechl a spustil: „My si s Ostenkou myslíme, že pana školníka sežrala špína. Nevíme, jestli to pomůže, ale abychom se jej pokusili zachránit, musíme vygruntovat celou školu. Po panu školníkovi zůstala jen špinavá louže, a když ji Ostenka umyla, ta louže bědovala a potom se objevily školníkovy boty. Takže máme podezření, že by to mohlo tímto způsobem fungovat. Prosím všechny, aby se dnes po škole zúčastnili záchranné mycí mise.“
A Ostenka dodala: „Ano, ano, mise prosím.“
Po návratu do třídy všichni žáci spustili ohromný halekavý ryk spojený s aplausem a paní učitelka, která měla právě hodinu, řekla, že jestli je to pravda, dostanou od ní oba velikou jedničku.

Odpoledne se ve škole sešlo asi sto žáků s rodiči, příbuznými a každý měl s sebou nějaký ten hadr, koště, nebo kýbl. Tupíkovi přišla na pomoc maminka i tatínek. Když ten zástup pomocníků Ostenka uviděla, řekla Tupíkovi, že jde domů a že se vrátí s jarem. Tupíkovi bylo moc líto, že tu tak dlouho Ostenka nebude, ale měl teď za úkol rozdat práci a posílal pomocníky hned tam a hned onam. Když byla práce rozdána, uviděl Tupík Ostenku, jak se vrací s nějakou lahví. Teď teprve pochopil, že Ostenka neříkala s jarem, ale s Jarem. Jar je totiž mycí prostředek. Na to on ani nepomyslel. To bude tím, že holky mají jiné myšlení.
Když byla po několika hodinách škola vyčištěna a špína se válela jen v popelnicích, opravdu se pan školník objevil. Byl tak dokonale umyt, že z něj zůstaly jen obrysy. A tak druhý den žáci školníka vybarvili.

Zazvonil zvonec a začalo normální vyučování.
Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

2. Tupík a kouzelný klíč

Vždy po vyučování doprovázel Tupík Ostenku až na rozcestí, kde stála stará lípa. Pod lípou bylo mnoho spadaného listí a vítr si s ním pohrával. Ježčí spolužáci tu rádi postávali a než se rozloučili, pozorovali poletující lístky, debatujíce o všem možném. Jednou, když vítr nefoukal a na stromech se nepohnula ani větvička, zpozorovali, že se jedna hromádka listí malinko hýbe. Z nitra kupky se ozýval tichý pláč. Odhrnuli hromádku, aby se podívali a tu se jim před očima objevil malý klíč. Ostenka jej vzala do ruky a zeptala se.
„Pročpak pláčeš? No ano, ano, proč pláčeš?“
Klíček na ni nešťastně pohlédl a utíraje si slzy, odpověděl: „Já jsem prosím ztracený a nevím, kam patřím.“
Tupík ho pohladil a soucitně při tom pravil: „Ty jsi chudáčku bez rodiny, co?“
Klíček přestal plakat a odvětil: „Já nejsem bez rodiny. A nejsem chudáček. Mám dva bratry. Jsme trojčata a máme svůj vlastní zámek. Jen nevím kde.“
Ostenka se usmála a řekla, že oni mají doma svazek klíčů, které už k ničemu nejsou, a že by jej mohla k těm klíčům přidat, aby nebyl sám.
„To jsi sice hodná, ale já nejsem obyčejný klíček. A k ničemu už vůbec ne. Jsem kouzelný a jsem k něčemu,“ namítl klíček. „Jmenuji se Florián. Když jsem se svými bratry Sváťou a Kaplanem, umíme otevřít kouzelnou skříňku, ve které se plní přání.“ A na důkaz vytáhl z kapsy duhovou kuličku. „Když jsem bez bratrů, máme s kuličkou menší sílu, ale malé přání splníme. Jen to zkuste.“
Ostenka klíči Floriánovi příliš nevěřila, ale přesto vyslovila přání.
„Chtěla bych, aby začalo pršet. Ano, ano, pršet prosím. Je hrozné horko.“
Florián zakroutil očima. „Vždyť jsem říkal, že máme bez bratrů menší sílu a ty chceš déšť. Přej si něco menšího, třeba vidle nebo lavičku.“
„To je výborný nápad!“ zajásal nadšeně Tupík. „Každý den tady stojíme, než jdeme domů a lavička by byla skvělá. Chci lavičku.“
„Ano, ano lavičku,“ souhlasila Ostenka.
Florián vyhodil kuličku do vzduchu, a když ji znovu chytil, stála pod lípou krásná nová dřevěná lavička. Tupík s Ostenkou se posadili a už věřili Floriánovi, že je kouzelný. Florián si přisedl a začal vyprávět.
„Zanedlouho bude v našem městě Ostrově velká slavnost. Budou na ní všichni Ostrováci. Mají dokonce přijet i hosté z Rastattu. Chtěli jsme s bratry splnit lidem přání a otevřít kouzelnou skříňku dokořán. Tak jsem se s bratry dohodl, že půjdu najít kořány. Jenže jsem zabloudil, a jak to vypadá, nebude žádné přání a své bratry už asi nikdy neuvidím.“ Nato se dal Florián znovu do pláče.
„Neplač, zkusíme tvůj zámek najít,“ tišil ho Tupík.
„Ano, ano, zkusíme ho najít,“ přitakala Ostenka a začala nahlas uvažovat.
„Pokud vím, je v Ostrově jen jeden zámek. Půjdeme tam a uvidíme.“
Všichni tři se vydali na cestu.
Nejdříve došli k silnici. Auta tu jezdila ohromnou rychlostí. Tupík chtěl přejít, ale Ostenka jej varovala, ať přes silnici nechodí, protože by ho mohlo nějaké auto přejet, jako jejího dědečka. Ostatně prý na silnici skončí svůj život spousta ježků. Tupík poslechl a zeptal se, co tedy budou dělat. Ostenka ukázala o kus dál a řekla: „Tímto směrem je most. Ano, ano, most. Tam silnici podejdeme a zároveň se vyhneme i železnici. Ano, ano, železnici prosím.“
Tupík byl rád, že má za kamarádku Ostenku. Nechodil tak často tímto směrem. Ostenka tuto cestu znala, protože byla z Hájku.

Když došli do parku, narazili na řeku. Ježci plavou neradi, a tak požádali Floriána, jestli by neuměl zařídit most. Florián pokrčil rameny a zakroutil hlavou, jako že ne.
„Most nezvládnu, ale jestli by stačilo letadlo, tak to bych mohl.“
Ostenka prohlásila, že jí do letadla nikdo nedostane ani náhodou, ale to už Florián vyhodil kuličku a ta, když dopadla, objevila se na hladině řeky Bystřice labuť. Jejím rychlým přistáním vystříkla voda na všechny strany, až se Tupík skutálel k hladině. Labuť připlavala ke břehu a představila se.
„Ahojky Ježouři, prý chcete na druhý břeh. Létající Otýlie je připravena
splnit vám vaše přání.“ A nastavila křídlo Tupíkovi, který ihned nasedl. Ostenka však nechtěla. Bála se. Až když labuť slíbila, že nepoletí, ale že řeku jen přeplave, nasedla. A tak se kamarádi bezpečně dostali na druhý břeh.
Chvíli nato už všichni tři stáli před vchodem do zámku. Jenže Florián jim smutně pověděl, že to není jeho zámek. Jeho zámek je prý menší. Všichni tři si sedli na kašnu a přemýšleli, co dál. Po chvíli vyšla z domu, který měl popisné číslo 305, paní se psem. Tupík sice věděl, že se s cizími lidmi nemá bavit, ale situace byla příliš vážná, a tak si dodal odvahy a zeptal se: „Prosím vás, paní, nevíte, kde je tu ještě nějaký zámek?“
„Ano, ano, nějaký jiný zámek prosím,“ souhlasila Ostenka.
Paní se zastavila, poručila pejskovi: „Cony sedni!“ a odpověděla: „Zámek? Tady je jen jeden zámek, který má popisné číslo jedna. Každý dům má své číslo. Jaké číslo má ten váš?“
Tupík s Ostenkou se podívali na Floriána a ten se zamyslel. Po chvíli nejistě odpověděl: „Pokud vím, bylo na mém zámku číslo 1914.“
Tupík s Ostenkou vytřeštili oči a Tupík zabědoval: „No já se picnu. To je určitě až někde na druhé straně města.“
Ostenka se přidala. „Ano, ano, určitě to tak bude. Děkujeme za radu paní a nashledanou.“
„Nashledanou,“ pozdravila paní a dala pejskovi povel k odchodu.
Kam ale jít? Tupík by chtěl Nádražní ulicí. Ostenka Jáchymovskou a klíč by šel podchodem pod věží, do starého města. Dohodli se, že zvolí osvědčenou metodu stříhání. Kámen, nůžky, papír, fungovaly výborně. Zvítězil Florián.
Prošli pod věží, minuli zámek a vešli na Staré náměstí. Celou cestu sledovali čísla domů. Bohužel tu byla samá nízká čísla. Když prošli okolo radnice a stále viděli čísla jen do stovky, zeptal se Tupík Ostenky, jestli by se nechtěla přeci jenom proletět na labuti. Z výšky by víc viděli a třeba by Florián poznal svůj zámek. Ostenka se nakonec nechala přesvědčit a Florián zavolal labuť. Když Otýlie přistála, všiml si jí jeden pes, přivázaný u obchodu. Spustil takový štěkot, že Ostenka ani chvíli neváhala a urychleně nasedla na labutí záda. Otýlie se okamžitě vznesla a zakroužila nad radniční věží.
„Pro pána Jána, to je ale veliké město,“ žasnul Tupík.
„Ano, ano, je to město veliké, skoro až převeliké, prosím,“ přitakala Ostenka. Teď teprve všichni tři poznali, jak dlouho by jim trvalo najít číslo popisné 1914. Letěli nad paneláky, až doletěli na konec města, kde svítily v letním slunci rybníky. Otylka lehce přistála na hladině a doplavala ke břehu, kde se rozloučila se svými pasažéry. Kamarádi se pomalu vraceli směrem k městu. Došli až k veliké budově, na které byl nápis - Pekárna.
„Výborně!“ zajásal Florián. „Tady je popisné číslo 1191. To budeme asi už blízko.“
„Ano, ano, budeme blízko prosím,“ souhlasila Ostenka. Jenže, ať se vydali na kteroukoliv stranu, čísla byla stále pod 1500.
„To by chtělo ještě o kousek dál. Půjdeme k tamté veliké budově. Snad to tam bude lepší,“ navrhnul Florián.
„Ano, ano, tam to bude dozajista lepší,“ doufala Ostenka. Jenže lepší to nebylo. Ten veliký dům byla nemocnice a měla číslo popisné jen 1161. A tak kamarádi odbočili na vedlejší ulici a došli až na konec. U posledního domu, který měl číslo 1426, stálo auto, ke kterému právě přicházel pán.
„Dobrý den. Prosím vás, nevíte náhodou, kde bychom našli zámek s popisným číslem 1914?“
„Ano, ano, 1914 prosím,“ nezůstala pozadu Ostenka. Pán se zamračil, jakože přemýšlí a pak navrhnul: „Kde je takový zámek nevím, ale jedeme s manželkou právě do města, tak se můžete podívat do mapy. Nasedněte si, odvezu vás.“

Tupík s Ostenkou seděli poprvé v životě v autě. Sotva paní, která patřila k tomu pánovi nasedla, auto zaburácelo. Ostenka se stočila strachy do klubíčka. Tupík Ostenku chlácholil, ať se nebojí, ale Ostenka byla tak trochu strašpytel.
V centru města pán zastavil a ukázal ježkům tabuli, na které byly všechny ulice i s čísly a odjel. Když ani po několika minutách kamarádi na mapě nenašli větší číslo, než je 1500, upadl Florián do smutné nálady.
„Nebreč,“ utěšoval ho Tupík, „jistě ten tvůj zámek najdeme.“
„Ano, ano, jistě jej najdeme,“ trvala na stejném názoru Ostenka.
Klíč bezradně pomalou chůzí došel k lavičce. Na ní seděl kluk, který houpal kočárek, v němž spala jeho mladší sestřička. Florián vyskočil na opěradlo lavičky a počal se smutně kroutit. Kluk se jmenoval Toník. Se zájmem pozoroval Floriánův tanec a potom řekl: „Vypadáš, jako by ti ulítly včely. Já mám taky klíč. Je od zámku našeho bytu.“ Ukázal Floriánovi klíč na šňůrce. Do Floriána, jako když píchne.
„Ty máš zámek? Ukaž mi ho. Kde je? Má číslo 1914?“ Klíč však posmutněl, když se dozvěděl, že Toníkův zámek je na čísle 709.
„My hledáme můj zámek. Už jsme obešli, nebo spíš obletěli a objeli celý Ostrov a zámek s popisným číslem 1914 jsme nenašli.“
„Ano, ano prosím, nenašli,“ přitakala Ostenka.
Toník se zamyslel a potom pravil: „Jestli to nebude tím, že je na světě zámků víc než domů?“
Kamarádi nechápali, jak to Toník myslí a Tupík se zeptal: „Copak není v Ostrově jen jeden zámek?“
Toník pochopil ježkův omyl a vysvětloval: „Slovo zámek má dva významy. Buď je to veliký krásný dům,“
„Ano, ano, s popisným číslem jedna,“ přerušila ho Ostenka.
Toníka to rozesmálo. „Nemusí mít jen číslo jedna, ale co je hlavní, že slovo zámek se také používá pro zamykací zařízení, které je na každých dveřích. Například v našem domě je asi tak padesát zámků.“ Klíč i oba ježci nechápavě kroutili hlavami.
„Ty Floriáne, poslouchej,“ pokračoval Toník v rozhovoru. „Nespletl ses v tom čísle 1914? Mě to spíš připadá, jako letopočet. Prozraď mi, jak jsi přišel na to číslo?“
Florián pověděl Toníkovi celý příběh o svých bratřích Kaplanovi a Sváťovi, o skříňce, která plní přání a o městských slavnostech. Toník se popadl za hlavu.
„Už to mám! Vaše jména jsou podle vašeho zámku. Kaplan, Sváťa a Florián. To zní přece jako kaple svatého Floriána, která je v ostrovském klášteře. A na té kapli je přece napsán letopočet 1914-1918.“ Kamarádi byli nadšeni Toníkovými úvahami a Ostenka se zeptala.
„Ty víš, kde ta kaple je?“ Toník se pousmál a prozradil ježkům, že u ní byli nedávno s dědou, v kostele Paní Marie Věrné. Zrovna tam byla výstava hraček.
„Jestli chcete, půjdeme po obědě s maminkou a sestřičkou na procházku, tak vás vezmu s sebou. Teď už ale musím jít, protože se Štěpánka probudila a bude určitě jako vždy brčet, že má hlad. Počkejte tady. Zatím ahoj.“ Toník se zvedl a tlačil kočárek směrem ke svému domu.
Nálada se v partě uvolnila. Najednou byli ježci i klíč samý žert a Tupík radostí skutálel celý kopeček u domu.
Po obědě vyšel Toník před dům a schoval ježky v kapse kočárku. Ne, že by se bál maminky, ale s maminkou, jak zjistili kamarádi, přišla i veliká psí paní Megi a té by se určitě ježci nelíbili. Celou cestu Tupík s Ostenkou a Floriánem pozorovali okolí.
„Jé, tady je zámek s číslem jedna a tady jsme potkali tu paní se psem,“ ukazoval Tupík.
„Ano, ano, to byla Cony prosím,“ dodala Ostenka.
Když dojeli do parku, rozesmál se Tupík na celé kolo, až jej Ostenka musela ztišit.
„Tak my jezdíme na labuti Otylce, jako na parníku a kousek od nás byl krásný most.“
Všichni tři kamarádi se v kapse kočárku rozesmáli a hihňali se ještě při příjezdu do kláštera. Když dorazili k bráně, vyskočili z kapsy kočárku a klíč radostně ukázal kamarádům svůj zámek. Jeho bratři Sváťa a Kaplan jej vítali s radostí, která se vidí jen u ztracených sourozenců.
„Máš?“ zeptal se Kaplan.
„Co jako?“ tvářil se nechápavě Florián.
„No přece jsi šel pro kořány,“ odvětil Kaplan. Teď teprve si Florián uvědomil, jak byla jeho cesta zbytečná. Sedl si na obrubník a nabíral k pláči.
„Ale, no tak. Přece bys neplakal, když jsi našel takové kamarády a poznal jsi celé město. Bylo to krásné dobrodružství, nebo se pletu? A jestli chceš, prozradím ti tajemství kořánů,“ řekla Toníkova maminka.
Oba klíče, Tupík a Ostenka se užasle posadili na obrubník vedle Floriána, jako by seděli v kině a poslouchali.
„Kdysi v dávných dobách,“ vyprávěla Toníkova maminka, „se kořenům říkalo kořány. Když někdo otevřel okno, mluvil o tom, jako že otevřel okno úplně, vlastně až do kořene. Takže se dnes říká, že otevřou dveře nebo okno dokořán.“ Potom maminka odepnula z dceřina chrastítka kroužek a navlékla ho na klíče. „Teď už se neztratíte.“
Teprve teď si Tupík oddechl. Než se rozloučili se svými novými kamarády, naklonil se Florián k bratrům a cosi si šeptali. Potom se obrátil na Toníka a prohlásil: „Za to, že jsi nás zachránil, splníme ti s mými bratry jedno přání, i když není slavnost města. Řekni, co by sis přál?“
Toník chvíli přemýšlel a potom nesměle poprosil: „Jestli by to šlo, tak bych byl moc rád hlavním hrdinou nějaké pohádky.“
Klíče vyhodily duhovou kuličku do výšky a ta, když dopadla, stalo se.

Klíče zachrastily. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

3. Tupík a drak Hubert

V pátek po škole se Tupík s Ostenkou domluvili, že navštíví svoje kamarády Kaplana, Sváťu a Floriána. Sotva se ozvalo poslední zvonění, namířili si to směrem ke klášteru. Nedošli ani k vratům, když uslyšeli houkání. Za chvíli projely kolem nich ohromnou rychlostí vozy hasičů a policie. Oba byli zvědaví, co se to děje a dívali se k Ekocentru, kam houkající vozy zajely.
V Ekocentru je malé Zoo a Tupík s Ostenkou zaslechli, jak se spolu baví želva s krokodýlem.
Želva: „Tak ti tedy řeknu, že nevím, proč Hubert utíkal.“
Krokodýl: „On neutekl, ale odletěl.“
Želva: „Já vím, že neutekl, ale že odletěl, jenže je to útěk. Možná, že když uletěl, je to jenom takový úlet a vrátí se. To já bych neutíkala.“
Krokodýl: „Tebe by hned chytili. Jsi pomalá jako šnek.“
Želva: „No dovol, umím běhat nejrychleji z našeho terária.“
Krokodýl: „Jo. Když jde o žrádlo. To já bych utekl hned.“
Želva: „Neříkej, že se tady máš špatně.“
Krokodýl: „To ne, jídlo mi dají až pod nos. Voda je sice chlorovaná, ale už jsem si zvykl. Jenže já bych si tak rád zalovil. Už ani nevím, jak chutná antilopa.“
Želva: „Máš pravdu. Já bych si taky zaplavala v moři. Naposled jsem plavala před sedmdesáti lety. Ale nejstarší tady nejsem.“
Krokodýl: „No jo, nejstarší byl drak Hubert. A teď je fuč. Závidím mu, že si může zalovit.“
Želva: „Prosím tě. Co mu závidíš? Tady v lesích si může chytit leda králíka. A Hubert je podle tebe drak? Vždyť je velký jako pes.“
Krokodýl: „To je jedno. Ale je na svobodě. I malý drak je drak. Jak se mu vlastně podařilo utéct?“
Želva: „Prý dostal včera k večeři papriky a ty byly tak pálivé, že mu z huby vyšlehly plameny a propálil voliéru. No, a když už tam ta díra byla, tak vzal čáru.“
Krokodýl: „Komu?“
Želva: „Komu co?“
Krokodýl: „Komu vzal tu čáru?“
Želva: „Nikomu. To se tak říká, jako že utekl. Vzal čáru. Vzal roha. Vzal kramle. Zdrhnul. Utekl.“

Ostenka s Tupíkem byli z toho tak zmatení, že ježčí holka nedávala pozor a vylezla z křoví na trávník. To však neměla dělat. Jeden hasič, který nevěděl, že nepatří do Zoo, jí popadl a odnesl. Ostenka křičela, ať jí ihned pustí, ale hasič toho nedbal. Ostenka se v zoufalosti zakousla hasičovi do ruky a ještě jej popíchala. Bohužel si požárník nasadil rukavice a zavřel jí do klece. Tupík byl nešťastný. V duchu si sice řekl, že Ostenka není zas takový strašpytel, když se tak urputně brání, ale nicméně jí to nebylo mnoho platné. Zavolal na Ostenku, že jí zachrání, ale že počká, až ten frmol utichne. Mohl by totiž skončit stejně, jako jeho kamarádka.
Celý den se Tupík toulal městem a přemýšlel, jak by Ostenku vysvobodil. Když se zešeřilo, zjistil, že mezi paneláky zabloudil. Snažil se najít cestu k Ekocentru, ale marně. Najednou si všiml u kontejnerů na odpad, že z útrob jedné popelnice jsou kýmsi vyhazovány odpadky ven na ulici. Za chvíli se objevila ošklivá, špinavá hlava, potom druhá a hned třetí. Po ní i celý drak Hubert. Opravdu vypadal jako tříhlavý pes s křídly. Sedl si na obrubník a začal požírat úlovky, které našel uvnitř.
Tupík k němu došel a jen tak polohlasně prohodil: „Hasiči i policie ve městě mají poplach a ty si tady večeříš.“ Hubert mrkl jednou hlavou na ježka a druhou se v pojídání nenechal rušit. Třetí hlava hlídala okolí.
„Vždyť jsem od rána nic nežral,“ postěžoval si drak.
Tupík viděl, že je Hubert celkem klidný a posadil se k němu. „Krokodýl ti závidí, že můžeš lovit a ty zatím vybíráš popelnice, jako nějaký bezdomovec.“
Hubert se zarazil a povídá: „Nebudu přece riskovat, že mě zase chytí. Jen co se úplně setmí, vyrazím na lov. Za světla nemohu létat. Sestřelili by mě.“
Tupík zjistil, že se s Hubertem dá mluvit úplně jako s jiným kamarádem a dodal si odvahy. „Huberte, potřeboval bych tvou pomoc. Když jsi uletěl z Ekocentra, hasiči zavřeli mou kamarádku omylem do klece. Kdybys tam se mnou zaletěl, mohli bychom jí vysvobodit.“ Do Huberta jako když píchne.
„Já, že mám letět zpátky? To nikdy. Už mám dost toho jejich syrového masa. To je pořád maso, ovoce maso, ovoce. Kdo to má stále žrát? Jednou mi dali omylem psí granule. Panebože, to byla dobrota. Jenže prý jsem drak a musím mít syrové maso. Princezny už došly a nevypadá to, že by se kvůli mně začaly množit. Jak já bych byl rád psem.“ Zasnil se Hubert všemi třemi hlavami, až přestal jíst. Tupík využil situaci a navrhl Hubertovi řešení.
„Jestli mi pomůžeš zachránit Ostenku, pomůžu ti, abys byl psem. Vím, jak na to. A budeš mít granule každý den.“
Drak Hubert se nedůvěřivě podíval na Tupíka, ale protože miloval granule, svolil.
„Dobře, pomůžu ti, ale teď buď tak laskav a počkej, až se najím.“
Tupík měl z rozhodnutí Huberta radost, ale neodpustil si poznámku, že v jeho případě nejde o laskavost, nýbrž o mlaskavost.
Když se úplně setmělo a svítil jenom měsíc, vzal Hubert Tupíka na záda a vyrazili. Z výšky vypadá město krásně a osvětlený klášter září do dálky. Po chvíli přistáli na dvoře před Ekocentrem. Jenže všechny dveře byly už zamčené. Drak navrhoval, že plamenem vypálí díru do zdi, ale Tupík řekl, že by to hned spustilo poplach a že má tady blízko kamarády klíče. Schoval Huberta do křoví a dal mu povel: „Sedni a buď hodný,“ a běžel do kaple.
Kaplan, Sváťa a Florián byli rádi, že Tupíka vidí, a když se dozvěděli, co se Ostence přihodilo, běželi s Tupíkem do Zoo. Pro klíče nebyl žádný zámek překážkou. Dostaly se přes patery dveře, jenže když už byly u klece, kde je čekala ježčí kamarádka, spustil se alarm. Kamarádi rychle odemkli poslední zámek a prchali i s vysvobozenou Ostenkou ven.

Sotva se jim podařilo vyběhnout před budovu, přijížděl poplachem přivolaný policejní vůz. Oba ježci a všechny tři klíče se schovali za odpadkový koš, a když policisté vběhli do odemčené budovy, nasedli na záda Hubertovi a ten s nimi ladně opustil zahradu kláštera. Kousek za kaplí svatého Floriána drak přistál a ježci sesedli.
Tupík se zeptal bratrů klíčů, jestli by mohly o slavnosti přijít, neboť drak Hubert by chtěl splnit přání, aby vypadal jako pes. Kaplan odpověděl, že samozřejmě přijít mohou, ale že to bude vzhledem k pověsti draků dost nebezpečné. Jestliže se objeví ve frontě na splněná přání mezi dětmi drak, asi se znovu ocitne za mřížemi v Ekocentru.
Ježci i Hubert dali Kaplanovi za pravdu a zeptali se, co tedy navrhuje. Kaplan se poradil se Sváťou a Floriánem a rozhodl.
„Dáme možnost Hubertovi, aby se mu žilo lépe, ale máme podmínku. Do půlnoci přivedete člověka, který si Huberta, coby psa ponechá. Jestli však nikoho nenajdete, zůstane drakem.“
Do půlnoci zbývaly dvě hodiny. To se nedá zvládnout, pomyslel si Tupík, ale přesto vyrazil do města. Za zkoušku nic nedá. Znovu bloumal ulicemi, ale tentokrát si dával pozor, aby nezabloudil. Když však po hodině a půl nepotkal nikoho, jen dva pány venčící své mazlíčky, obrátil se k cestě zpět. Ti dva pánové by jistě nechtěli do bytu ke svému pejsánkovi draka, i kdyby to už drak nebyl.

Když dorazil k místu, kde byli kamarádi klíče s Hubertem, uviděl i přes svou smutnou náladu veselý výjev. U kamene seděli tři klíče a drak a hráli „Prší“. Smáli se při tom, jako by se nic nedělo. Tupík se vedle nich posadil a smutně prohlásil, že to byla zbytečná cesta.
Florián se na Tupíka podíval a oznámil mu, že ta cesta bylo to nejlepší, co mohl ježek pro svého kamaráda udělat. Tupík nechápal, o čem to Florián mluví, ale ten prohlásil, že kamarád, který riskuje další zabloudění v městských ulicích, si zaslouží metál. Navíc, když ani netuší, že už je vyhráno.
Tupík stále nechápal, o co tu běží, ale Florián jej nenechal dlouho v nejistotě a prozradil mu, že Ostenka během deseti minut přivedla pana školníka, který prý náramně potřebuje do školy psa na hlídání. Inu, ženská si ví vždycky rady. To už ale smějící se školník s Ostenkou vylezli z úkrytu.
Florián ještě dodal, že dnes večer vyhrála Ostenka, ale že on prohrál. Ostenka se začala omlouvat, že by to bylo nespravedlivé, kdyby si Florián myslel, že nad ním vyhrála, protože ona to tak nemyslela, ale Florián její řeč zabrzdil, řka, že neprohrál s Ostenkou, ale v kartách. Potom se dali všichni do smíchu.
O půlnoci vyhodily Kaplan, Sváťa a Florián kuličku do výšky a ta když dopadla, seděl u školníkových nohou pes jak vyšitej.

Zaštěkal zvonec. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádka skončila.

4. Tupík a bouřka Žofie

Tři dny bylo zamračeno a tmavé nízké mraky, které většinou oznamují bouřku, přímo seděly nad městem. Tři dny hlásilo rádio bouřky, ale nad Ostrovem se ani nezablýsklo. Žádná bouřka, žádný hrom, žádný déšť. Jen šero, těžké mraky a bezvětří.
Tupík s Ostenkou měli naplánovaný výlet na staré koupaliště, kde letos bydlela labuť Otylka. Otylku sice neviděli, ale zato našli něco podivného. U cesty ve křoví zela díra do země. K otvoru vedla cestička. Bylo vidět, že tudy někdo pravidelně chodí. Nakoukli přes okraj díry dolů a uviděli žebřík dlouhý tak, že nebylo vidět jeho konec. Chvíli se rozhodovali, zda mají po žebříku slézt. Ostenka měla pochopitelně strach.
„Nevíš Tupíku, jak je ten žebřík dlouhý a kam vede. No ano, ano, nevíš to.“
Notnou dobu se dohadovali, když tu je vyrušily hlasy. Někdo se blížil. Schovali se za křovím a pozorovali, kdo to přichází. Po vyšlapané cestičce vstoupili na okraj jámy jejich spolužáci Cipísek a mladý Lotrando, syn loupežníka téhož jména. Nesli tašky se starými plastovými lahvemi. Oba se přehoupli přes okraj díry a stále hovoříce, slézali po žebříku. Ježků si ani nevšimli. Vedli podivný rozhovor.
Cipísek: „Hlavně, aby se to nikdo nedozvěděl.“
Lotrando: „No, no, no já jim to neřeknu.“
Cipísek: „Já vím, že ty ne, ale kdyby to lidi zjistili, měli bychom oplétačky.
Lotrando: „No, no, no, já se nebojím. Táta by mě nedal.“
Cipísek: „Na tátu nespoléhej. Kdyby se to dozvěděl, tak ti nabančí.“
Lotrando: „No, no no, nenabančí. On rovnou střílí.“
Cipísek: „O to větší důvod je, aby se to nedozvěděl.“
Lotrando: „No, no, no.“
Další slova se v hlubině ztrácela. Za chvíli bylo slyšet, že oba spolužáci jsou na dně a hovor ztichl. Tupík nakoukl přes okraj žebříku a uviděl, jak se v hloubce rozsvítila baterka a poté oba loupežničtí synové zmizeli v boční chodbě.
„Co budeme dělat? Určitě mají za lubem něco nekalého,“ přemýšlel ježek nahlas.
„Ano, ano, něco nekalého. Je to velice podezřelé. Ano, ano, podezřelé,“ souhlasila Ostenka.

Druhý den byli Cipísek s Lotrandem za trest po škole. Tupík s Ostenkou toho využili a utíkali ke starému koupališti, aby se podívali na tu záhadu. Tmavé těžké mraky stále hrozily bouřkou. Jako však všechny poslední dny, nepadal žádný déšť a ani vítr nefoukal. U díry se Tupík podíval na Ostenku a ta kývla. Jistota, že je loupežničtí spolužáci nepřekvapí, jí dodala odhodlání. Oba slezli po dlouhém žebříku. Na dně rozsvítili baterku a došli až do velikého sklepa, který tu zbyl z doby, kdy tu ještě stála restaurace „U koupaliště“. Ve vlhkém sklepě bylo uprostřed staré akvárium, zamčené dvěma zámky a uvnitř stála klec, rovněž opatřená zámkem. V kleci se choulilo cosi, co připomínalo malou holku. To cosi vypadalo jako čarodějnice, nebo spíš rozcuchaná, špinavá víla či chumel roztrhaných hadrů. Možná to byl jen stínový přelud či chuchvalec neštěstí. Obličej to mělo smutný a oči uplakané.
„Ahoj, kdo jsi?“ zeptal se Tupík.
„No ano, ano, kdo jsi a co tu děláš?“ dala se do výslechu i Ostenka. To něco se na ně podívalo, utřelo si rukou nudli u nosu a mlčelo. Až když se Ostenka odvážila a vhodila malou dírkou do klece kapesník, to něco si utřelo kapesníkem nudli a otočilo se k nim.
„Já jsem bouřka Žofie. Dva lumpové mě tu vězní. Každý den sem chodí a vždycky mě rozvzteklí, že ze mě jde spousta energie, kterou oni chytají do plastových lahví.“
„To jsou naši spolužáci Cipísek a Lotrando. Proč to ale dělají?“ vyzvídal Tupík.
„No ano, ano, proč to dělají?“ opakovala Ostenka.
Bouřka Žofie pokrčila rameny a odpověděla. „Já nevím. Říkali něco o dvaceti lahvích a o bance.“
Teprve teď si ježci všimli deseti plastových lahví, stojících v koutě. Všechny byly naplněné jiskrami, hromy a blesky. Bouřka Žofie hned pokračovala. „Nesmíte ty láhve otevřít, nebo vybuchnou. Je v nich veliká síla.“
Ostence to došlo o několik chvil dřív než Tupíkovi a ukazujíc na lahve, prohlásila: „To jsou jako granáty a loupežníci s nimi chtějí přepadnout banku. No ano, ano. Určitě je to tak.“ Potom se podívala na Žofii a pokračovala v otázkách. „Proč jim tedy tu energii na granáty dáváš? No ano, ano, proč jim jí dáváš?“ Nešťastná Žofie ukázala prstem na sebe a potichu řekla: „Jen se na mě podívej. Jsem bouřka. Nemohu za to, že mám energii. Když se rozzlobím, jde to ze mě samo.“
Tupík se vložil do rozhovoru. „To nic, dostaneme tě ven. Máme kamarády Floriána, Kaplana a Sváťu z kaple svatého Floriána a ti umí otevřít každý zámek.“
Žofie vyskočila, až jiskry lítaly a vykřikla: „To vás nesmí ani napadnout. Kdybych se dostala z akvária ven, okamžitě bych jako správná bouřka vybuchla a to by byl takový šrumec, že bych neskončila, dokud by tenhle sklep stál. Kdyby tu někdo v té chvíli byl, určitě by to nepřežil a hlína by jej navždy pohřbila.“
Vtom se od žebříku ozvaly zvuky. Tupíkovi a Ostence došlo, že jejich spolužáci byli ze školy již uvolněni a jdou se podívat na svou zajatkyni. Okamžitě se schovali do rohu za hromadu haraburdí a čekali, co se bude dít.

Cipísek s Lotrandem netušili, že jsou pozorováni a bavili se na Žofiin účet.
Cipísek: „Tak co ty jedna škeble? Dáš nám zase trochu dynamitu?“
Lotrando: „No, no, no, vždyť to není dynamit.“
Cipísek: „Já vím, ale účinek bude podobný. Stačí trochu tuhle škebli naštvat.“
Lotrando: „No, no, no, vždyť to není škeble.“
Cipísek: „To přece vím, ale ukrývá v sobě perlu. Dej nám trochu té naštvanosti škebličko.“
Lotrando: „No, no, no, dej nám ji.“
Cipísek: „Dneska je nějak podezřele klidná. Naštvi se, ty Káčo hloupá. Ještě deset lahví naplníme a pak tě pustíme.“
Lotrando: „No, no, no a zlato z banky bude naše.“
Když loupežníčci viděli, že dnes slovy něco těžko zmůžou, nadzvedl Cipísek malinko víko akvária a drátem píchl do Žofie. Ta dosud odolávala. Jenže když do vás někdo píchne, určitě se taky naštvete. Žofie vyskočila a nechtě naplnila energií přiloženou láhev až po okraj. Cipísek se zasmál a hned pet lahev zašrouboval.
„Výborně! Sice to trochu trvalo, ale máme, co jsme chtěli. Pojď Lotříku, jdem domů,“ řekl Cipísek a oba se odporoučeli k žebříku. Když zvuky utichly, vylezli ježci ze skrýše.

„Tak to máme potvrzeno. Chtějí vyloupit banku,“ zalamentoval Tupík.
„Ano, ano, chtějí zlato lumpové,“ přitakala Ostenka. Žofie vstala a omlouvala se za to, že svým věznitelům znovu poskytla energii na granát. Ježci však říkali, že to není její vina a přemýšleli, jak tuto svízelnou situaci vyřešit.
„Tak je nechte,“ navrhla Žofie, „ať svůj plán dokončí. Já to pár dní nějak vydržím. Mezitím to oznámíte policii a ta si s nimi u banky poradí.“
„No a co ty? No ano, ano, co ty?“ měla strach o budoucnost bouřky Ostenka.
„Vždyť říkali, že mě potom pustí,“ odpověděla naivně Žofie.
„Nikdy nevěř zlodějům. Nikdy by tě nepustili. Jednak vědí, že by to nepřežili a jednak nemají nikdy dost. Znovu by tě ždímali na další akci,“ vložil se do rozhovoru Tupík. Bouřka Žofie si sedla nešťastně do rohu a natahovala moldánky.
„Nebreč, vždycky se najde nějaké řešení,“ utěšovala jí Ostenka, i když sama nevěřila, že na nějaký nápad přijdou. Chvíli všichni tři mlčeli a potom se Tupík zeptal: „A nemohl by ti pomoct někdo od vás? Tím myslím někoho z počasí?“
Vzlykající Žofie prohlásila, že má jen maminku, ale že neví, jak by ji zavolala.
„Co je to za maminku, která se nestará?“ rozčílil se Tupík.
„No ano, ano, nestará se,“ podporovala kamaráda Ostenka. Žofie chvíli provinile mlčela a potom se přiznala:
„Já jsem své mamince utekla. Moje maminka je tromba. Myslela jsem si, že už jsem velká a chtěla jsem bouřit sama. Maminka by mi určitě pomohla.“
Ostenka uznale pokývala hlavou, jako že to chápe a pro jistotu se zeptala: „Co je to tromba? To my s Tupíkem nevíme, no ano, ano, nevíme.“
Žofie vysvětlila ježkům, že když se v bouřce udělá vír, který dosáhne až na zem, tak se mu říká tromba. Jenže když malá bouřka utíkala z domova, zaslechla za sebou maminčino volání. Byla to prý básnička.

Když mě budeš potřebovat,
napíchni tři Jonatány,
v jakékoliv formě.
Na špice, či hromosvody,
na tři věže po Ostrově,
kde se žije v uniformě.

Básničku si pamatuje, ale neví, co to znamená. Ostenka prohlásila, že to není vzkaz pro dceru, ale tajná šifra. Žofii to tak rozesmálo, že naplnila smíchem celou pet lahev. Kamarádi se dohodli, že se poradí doma, a že zítra zase přijdou. Poté se rozloučili se Žofií a odešli domů.

Tupík se doma po večeři zeptal dědy Jerdy a babičky Stázi, co by ta básnička mohla znamenat. Děda, jako znalec ovoce prohlásil, že Jonatán je jedna z nejlepších odrůd jablek, ale s ostatním si nevěděl nikdo rady.
Druhý den se ve škole oba ježci domlouvali na vyřešení hlavolamu. Tupík přinesl informaci, co se týče jablek a Ostenka měla pro změnu řešení druhé části. Prý to budou budovy, kde sídlí policie, hasiči a nádražáci. Ti všichni totiž chodí v uniformě. Takže věty z říkačky mohou znamenat jen toto: Když mě budeš chtít přivolat, napíchni na špičky domů policie, hasičů a nádraží, tři jablka.

Ježci se hned po škole dali do práce. Ostenka sehnala tři jablka a Tupík, jako částečný znalec Ostrova zjistil, kde je policie, hasičárna a nádraží. Hned potom běželi ke starému koupališti. Dnes však nemířili ke sklepu. Hledali labuť Otylku. Po několika minutách ji našli. Otylka měla sice práci se stavěním nového hnízda, ale když jí ježci vysvětlili situaci, ráda pomohla. Otylka se vznesla s Tupíkem, Ostenkou a třemi jablky a zamířili k městu. Když doletěli k silnici, vzala to Otylka pod mostem. Byl to docela náročný manévr. Tupík se labutě zeptal, proč neletěla vrchem, mohli se skoro zabít. Otylka však odpověděla, že by jí mohli pokutovat, protože nemá dálniční známku. Ostenka jí však uklidnila, protože v tomto úseku se jezdí i létá bez dálniční známky.
První jablko napíchli na hromosvod hasičárny. Ta byla nejblíže. Potom letěli k nádraží a rovněž bez potíží napíchli jablko na špičku antény. Když však prolétávali kolem výškové budovy směrem k policejní stanici, vyklouzlo třetí jablko Tupíkovi z ruky a to spadlo přímo na asfalt. Tam se roztříštilo na cimpr campr. Teprve nyní ocenili kamarádi kvalitu Otylky. Ta ani chvíli nezaváhala a slétla na náměstí, kde zrovna probíhaly farmářské trhy. Prolétla nad trhovcem s ovocem a uzmula mu jedno jablko. Potom přistála na střeše policie. Tupík s Ostenkou byli z toho letu tak nadšeni, že Otylce zatleskali. Ta se uklonila a napíchla třetí jablko na špičku hromosvodu. Po ukončení mise je odvezla labuť na staré koupaliště, vysadila u sklepa a letěla shánět další materiál na stavbu hnízda.
Tupík a Ostenka dorazili k Žofii. Ta když je uviděla, úplně pookřála. Byla velice ráda, že je vidí, a že ji neopustili. Ježci jí vyprávěli, jak to vše vymysleli a jakým způsobem to provedli. Až do této chvíle se Žofie usmívala. Když však uslyšela, že jsou jablka na místě a nic se nestalo, posmutněla.
„To asi nebude to správné řešení, když maminka nereagovala,“ oznámila smutně kamarádům Žofie.
„Neběduj. Jestliže to má zabrat hned, tak to alespoň víme a budeme to zkoušet, dokud to nezabere,“ řekl rozhodně Tupík. Ostenka s Žofií se na něj s obdivem podívaly.
„Ano, ano, budeme to zkoušet,“ nadšeně souhlasila Ostenka, „jenže jak? No ano, ano, jak?“
Všichni tři seděli a přemýšleli. Nic kloudného však nevymysleli. Ježci se s bouřkou rozloučili a slíbili, že zítra zase přijdou.

Druhý den měli ve škole dějepis. Paní učitelka jim vyprávěla o tom, co jsou to dějiny. Jako příklad uvedla, že třeba v ostrovském Paláci princů bydlel pan hrabě, potom tam byla policejní stanice a tak dále, a až dnes je uvnitř knihovna. Do ježků vjela radost. Tupík vyskočil a zajásal. Paní učitelka nechápala, z čeho má Tupík takovou radost a napomenula jej, aby nevyrušoval.

Po skončení školy se ježci domluvili, že navštíví městského kronikáře a zjistí, kde všude byla policejní stanice. Nejdříve ale navštívili Žofii a vyzvídali, kdy jí to maminka tromba řekla. Bouřka však nezná pojem času a odhadla to na třicet, až sto let.
„Tedy, povím ti Ostenko,“ pokyvoval nešťastně hlavou Tupík, když vylezli po žebříku, „že nám tím Žofie moc nepomohla. Budeme muset dát jablka na všechny střechy, kde za posledních sto let sídlila policie.“
„No ano, ano, budeme muset,“ pokrčila rameny Ostenka a oba se odebrali do přízemí knihovny, kde kronikář města bydlí. Tam se dozvěděli, že policie sídlila za posledních sto let na osmi místech. Zapsali si popisná čísla příslušných budov a utíkali domů.

Druhý den dostala Ostenka z dějepisu jedničku, když vyjmenovala všechny budovy, kde policejní stanice sídlila.
Odpoledne vzali ježci jablka a vyrazili za labutí Otylkou. Jenže ouha. Otylka již seděla na vejcích a tím pádem je nemohla opustit, protože by vejce vychladla a labuťátka by se nenarodila. Ostenka na nic nečekala a upalovala domů, kde měli schovanou deku, která hřála jako kamna a Otylčiny vejce dekou přikryla. Labuť nejdříve nedůvěřivě prohlížela vajíčka pod dekou, ale když se vše zdálo v pořádku, naložila ježky s jablky a obletěli všechny budovy, o kterých se v kronice dozvěděli.
Po napíchnutí posledního jablka se však opět nic nestalo. Mraky stály nad městem jako předešlé týdny, nepršelo, nefoukalo a bylo ponuro. Nezbylo, než aby nasedli a letěli zpátky na staré koupaliště. Otylka zkontrolovala svá vajíčka a spokojeně zasedla.
„Když budete potřebovat, pohlaďte toto peříčko a já přiletím. Teď, když mám tu deku, mohu kdykoli na chvíli odejít,“ řekla Otylka a dala Ostence své peříčko. Ježci poděkovali Otylce a slezli k Žofii na poradu.
„Už zbývá naplnit poslední čtyři lahve,“ konstatovala nešťastně Žofie.
Ostenka se zamyslela a potom pravila: „Nezbude nám nic jiného, než se zeptat přímo policistů. Dnes jsem je zrovna viděla. No ano, ano, viděla.“
Tupík zajásal: „No jasně, dnes jsme potkali policisty, ale nebyli to státní, ale městští. Je tady ještě městská policie a sídlí v kulturním domě. Otylku už otravovat nebudeme a dopravíme nahoru to jablko sami.“
„No ano ano, uděláme to sami,“ zatleskala Ostenka.

Oba ježci si druhý den napíchli pro jistotu každý jedno jablko na záda a vyrazili. Cestu městem už Tupík ovládal, ale schody do budovy kulturního domu jim daly opravdu pořádně zabrat. Nicméně se vše chýlilo, ke zdárnému konci a oba kamarádi stanuli na střeše. Po takové námaze si však potřebovali odpočinout a tak se procházeli a rozhlíželi na všechny strany. Z výšky poznávali krásné okolí Krušných hor. Tu zaslechli hlášení místního rozhlasu, které jim vzalo veškerou naději. Hlas z tlampače oznamoval, že bude v sále kulturního domu bál k desátému výročí založení městské policie. Ostenka s Tupíkem pochopili, že městská policie tehdy ještě nebyla a že není tou uniformou, kterou hledají. Zklamaně se vrátili domů.
Doma se pak Tupík nenápadně zeptal, kdo v městě nosí uniformu. Prý to mají za domácí úkol zjistit. Děda Jerda řekl, že samozřejmě policisté a babi Stázi pověděla, že taky hasiči. Tupík zkusil navrhnout nádražáky, jenže tu se ozval táta Jáchym.
„Kdepak nádražáci, ti chodí většinou v monterkách. V uniformě uvidíte leda tak průvodčího a ten je ve vlaku. Ale uniformu mají i vojáci.“
Maminka Pichlice dodala, že v Ostrově vojáci nejsou, ale děda Jerda si pamatuje, že tu až donedávna byli. Prý měli sídlo v klášterním areálu.
Ten večer usínal Tupík pln naděje na zítřejší den. Už zbývají k naplnění necelé dvě lahve. Jestli se zítra matka tromba neobjeví, budou muset informovat policii, aby nedošlo k nějakému neštěstí.

Druhý den se hned po škole ježci vydali směrem ke sklepu, aby se zeptali bouřky Žofie, co mají dělat v případě, že se tromba opravdu objeví. Jenže na cestě u rybníka potkali Cipíska a Lotranda. Zlodějští synové byli rychlejší a nesli od Žofie tašky s deseti plastovými lahvemi. Místo pozdravu osočili Tupíka slovy: „Co čumíš Tupoune. Bude mejdan. Vezmi si tu ježici a mazej.“
„No, no, no, to jo,“ dodal Lotrando.

Nešťastní ježci dorazili k Žofii. Ta se však smála na celé kolo. Vysvětlila kamarádům, že díky nim měla v sobě tolik naděje, smíchu a veselí, že se jí podařilo vyměnit obsah lahví. Jestliže loupežničtí hoši otevřou před bankou své lahve, bude opravdu v jejich okolí mejdan. Jenže to Cipísek s Lotrandem neví. Taky jim potvrdila domněnku, že ji lumpové nehodlají pustit. Po téhle akci si nechají vyrobit další granáty. Ježci vysvětlili bouřce svůj omyl s nádražáky a zeptali se, jak reagovat na trombu. Co jí mají říct? Žofie jim sdělila, že až se maminka objeví, mají se schovat a ona, že si ji najde sama. Ještě na závěr poprosili bouřku, aby si dávala pozor, že na druhé straně rybníka sedí Otylka na vejcích. Žofie je ujistila, že se jí nic nestane a se svými přáteli se rozloučila. Ještě před odchodem ježků jim dala malý prstýnek. Prý na památku. Jestli si jej některý z nich nasadí, přijde.
Cestou od Žofie se ježci zastavili v klášteře. Napíchli na špičku jablko a čekali, co se bude dít. Mraky, které se tu poslední týdny převalovaly, se začaly pomalu hýbat. Na jednom místě se počaly do kruhu otáčet a čím dál víc se jazýček víru snižoval směrem k zemi. Pojednou se zablýsklo a déšť a vítr spustily svůj kolotoč. Tupík s Ostenkou měli co dělat, aby ze střechy kláštera utekli.

Druhý den se probudili do krásného slunečného rána. Noviny psaly, že se nad starým městem strhla stoletá bouře. Žádný meteorolog tohle nikdy neviděl. Bouřka trvala několik hodin a dokonce se prý objevila i tromba, která zmizela po řádění u starého koupaliště. Na konci článku o počasí byl ještě dodatek, že v okolí banky se tančilo v dešti a lidé byli veselí a plní naděje. Tupík s Ostenkou o tom věděli své, ale pro jistotu se zašli podívat ke koupališti. V místech, kde byl žebřík do jámy, zela díra jako vrata a z druhé strany rybníka jim mávala Otylka. Inu, život je někdy spravedlivý.

Zaduněly hromy blesky. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

5. Tupík a ztracené veverky

Jednoho rána přišla veverka Rozárka do třídy celá uplakaná. Všichni se jí ptali, proč je tak nešťastná a ona řekla, že se jí ztratili všichni členové rodiny. Ráno se probudila a nikdo nebyl doma. Tupík s Ostenkou jí konejšili, že se určitě do večera objeví, a že jestli ne, pomohou jí rodinu najít.
Jenže veverka Rozárka přišla druhý den a brečela ještě víc. Prý se jí ztratili všichni příbuzní z okolí. Ona jediná zůstala jen proto, že ze strachu přespala v ptačím hnízdě.
Další den nepřišla Rozárka do školy vůbec. Tupík, jako předseda třídy, zorganizoval na odpoledne pátrací akci. Všichni spolužáci, se po skončení školy rozeběhli po ostrovském parku a hledali veverky. Do pátrací akce se zapojili i Tupíkovi sourozenci Špendlík, Hřebík a Jehlice. Do večera však nenašli veverku ani jednu. Všechny úplně zmizely, jako by se do země propadly.
Když se začínalo šeřit, setkali se všichni hledající u Paláce princů. Tupík si vylezl na kašnu a promluvil k davu pátračů.
„Je to velmi podezřelé. Někdo pravděpodobně všechny veverky uloupil. Nevíme, kdo to byl, ani proč to udělal, ale naše ostrovské veverky najdeme.“
Z davu se ozvaly výkřiky.
„Určitě je prodali do ZOO,“ nebo „Ano ano, do ZOO.“
Asi jste poznali, že ten druhý výkřik patřil Ostence, která ještě pokračovala: „Musíme je najít, máme je přece v městském znaku! No ano, ano, ve znaku.“
„Nedáme naše veverky. Esli najdeme toho, kdo je unes, tak toho viníka vopíchám,“ volal Tupíkův bratr Špendlík, který měl z češtiny čtyřku.
„Neříká se esli, ale jestli. A taky se neříká vopíchám, ale popíchám,“ opravil bratra Tupík.
Jako poslední se ozval křeček Kamil, který chtěl Rozárku najít, protože mu dlužila pět oříšků.

Než se všichni rozešli do svých domovů, přilétla sojka Růžena, která tvrdila, že ví, kdo to byl, ale že to nepoví, protože jí ty veverky lezly na nervy. Pak zase odletěla. Všem bylo jasné, kudy povede zítřejší pátrání, ale protože se smrákalo, rozešli se do svých domovů.
Ráno byla sobota a všechna zvířátka pátrala po okolí. Po veverkách se však zem slehla. V neděli už tuto zprávu vědělo celé město. Všichni, počínaje požárníky a spolužáky konče, hledali veverky. Takový ruch město snad ještě nezažilo. Sojka trvala na svém a jinou stopu nikdo nenašel. Veverky se ztratily, jako pára nad hrncem.

Když zasedala rada města, měla na programu jediný bod. Veverky. Co udělat, aby se veverky vrátily do městského parku? Jedni navrhovali, aby byly zakoupeny veverky nové. Jiní, aby se město na veverky vykašlalo, protože má jiné starosti, například volbu nového starosty.
Nevím, jestli je volba nového starosty důležitější než ztracené veverky, ale vím určitě, že by nově zvolenému starostovi veverky ještě zamotaly hlavu.
Rada města rozhodla, že veverky nejsou pro město důležité a dokonce navrhla změnit znak města. Ihned byla vypsána soutěž o nový znak.

Tupík seděl doma u večeře, když děda Jerda četl noviny.
„Prý městská rada odsouhlasila, že nechají veverky veverkami a budou se věnovat volbě nového starosty. Dokonce prý vyhlásili soutěž na vzhled nového znaku. Tak to jsem zvědav, jak tohle celé dopadne.“
Tupík měl po večeři schůzku s Ostenkou a labutí Otylkou. Otylka měla o místních ptácích celkem přehled a věděla, kde sojka Růžena bydlí. Letěla s ježky na zádech do lesa u rybníka Růžek, kterému se říká První rybník, a vysadila Tupíka a Otylku u jednoho velikého stromu. Potom se opřela do jeho větví a sojka, která právě večeřela a nic netušila, spadla do trávy, v níž už číhali ježci. Než se stačila vzpamatovat, přišlápla jí Ostenka křídla. Sojka Růžena se nemohla ani pohnout. Byla dokonale zajatá a nechápala, co se s ní děje. Tupík s Ostenkou na ní spustili:
„Kdo ukradl veverky?“
„No ano, ano, kdo je ukradl?“
„Kde jsou a co o tom víš?“
„No ano, ano, co o tom víš?“
„Kdo je unesl a kam?“
Sojka Růžena byla tak překvapená, že koktavě vypověděla vše, co věděla.
„Byl to nějaký tlustý pán. Vídávám jej často, jak chodí do zámku, ale víc opravdu nevím.“
Ježci s labutí viděli, že z ní víc nedostanou a vrátili se domů.
Na druhý den se hned po škole vrhli do pátrání. Dívali se, kdože chodí do zámku, v němž sídlí městský úřad, ale tlustý byl každý třetí.
Zvířátka se chtěla podívat na zasedání pánů radních. Tupík s Ostenkou vešli do zámku, avšak vrátný je dovnitř nepustil.
„Jsme obyvatelé města a chceme být na zasedání,“ křičel na vrátného Tupík.

„No ano, ano, chceme vědět, co se tu děje,“ řvala na důkaz důležitosti Ostenka a nenápadně vrazila pár ostnů do hlídačových sandálů. Vrátný chtěl ježky ztišit, aby tak nekřičeli, ale po útoku Ostenky zařval bolestí sám. Po chvíli vyšel ze dveří sálu pan starosta a ptal se, kdože tu dělá ten povyk. Vrátný, kterého bolest pomalu přecházela, vysvětlil radnímu, že sem vnikli dva ježci, kteří nemají volební právo a že je do sálu tudíž pustit nemůže. Pan starosta se zasmál a řekl vrátnému, ať je dovnitř klidně pustí, že i zvířátka v jejich městě bydlí, a i když nevolí, jsou na zasedání vítáni. To Tupíkovi stačilo. Zapískal a v tu ránu se do sálu navalilo celé zvířecí osazenstvo Ostrova.

Pány radní to překvapilo, ale když už jednou jednoho pustili, nemohli ostatním účast zakázat. Tak se stalo, že se zvířátka dozvěděla velice zajímavé věci.
Nejdříve byly na programu schůze výsledky ankety. Městští občané se rozdělili na tři skupiny. První chtěli, aby byl v městském znaku Ostrova ostrov. To bylo docela pochopitelné a logické. Druzí navrhovali srp a kladivo, na důkaz pracovitosti a největší část chtěla, aby na znaku města byl rohlík.
Radní kroutili nad návrhy hlavami. Ostrov pochopili. Je i v názvu. Srp a kladivo znali z dřívějších dob a i když tyto znaky chtělo asi jen deset procent občanů, zdálo se jim, že by to nebyla nejlepší volba. Ovšem sedmdesát procent lidí chtělo na znak města rohlík. Nikdo to nechápal. Tu se přihlásila kuna Klotylda, která loví po nocích a tvrdila, že ví, proč je to tak. Pan starosta zvedl kunu k mikrofonu a ta spustila:
„Jedním ze zástupců pana starosty, je i pan pekař, Kyselka. Viděla jsem, jak v noci obcházel občany a přesvědčoval je, že když navrhnou rohlík, zlevní cenu pečiva na polovinu. Určitě ukradl i veverky.“ Ozval se příšerný pískot. To všechna zvířátka nesouhlasila s takovým jednáním. Je pochopitelné, že by si takovým krokem pekař zajistil reklamu na celý život. Když se shromáždění ztišilo, pokračoval starosta: „To je vážné obvinění. Jestliže je všechno, co paní kuna Klotylda říkala, pravda, měla by to dokázat.“
Klotylda neměla žádné důkazy a tak stáhla ocas mezi nohy a vrátila se k ostatním. Starosta vyzval pekaře Kyselku, aby řekl svůj názor. Zástupce starosty vstal a nacpal se za řečnický pult. Byl totiž tlustý, jak pekaři bývají.
„Vážení přítomní. Byl jsem obviněn z toho, že bych chtěl reklamu na pečivo vetřít do znaku města. Doufám, že jste rozumní občané a nebudete těm umazaným zvířatům věřit. Jestli chcete, pojďte se podívat do pekárny. Mám všechno v nejlepším pořádku. O veverkách nic nevím.“
Tu se ke slovu přihlásila malá myška Šedivka.
„Samozřejmě, že je v pekárně všechno v pořádku, ale přijďte se podívat do mlýnice. Poslední dobou tam při mletí pomáhají veverky. Já to viděla. Já tam bydlím.“
Všichni lidé i zvířata ze sálu se vydali do mlýna. Skutečně. Na mlecích strojích pracovaly utahané veverky. Všechny měly na nohou okovy. Starosta nechal pekaře Kyselku uvrhnout do vazby a veverky byly okamžitě osvobozeny.
Druhý den byl v novinách článek o tom, jak kuna Klotylda zachránila ostrovské veverky. O veliké zásluze Tupíka a Ostenky se nikdo nedověděl. Takový je život.

Vysypaly se rohlíky. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

6. Tupík a studánková víla

Jednou, když Tupík s Ostenkou bloumali po ostrovském parku a hledali škodlivé brouky a červíky k snědku, přilétl k nim vrabec Bernard.
„Poběžte se mnou k Pohledové zdi. Děje se tam něco nepochopitelného.“
Když všichni tři dorazili na místo, uviděli zajímavou věc. Z hlíny pod zdí se kouřilo a celé místo se vlnilo. Nikdy se tu nic takového nedělo a Tupík s Ostenkou nikdy nic takového neviděli.
„To se tu vlní už od rána. Pozoroval jsem to,“ vysvětloval jim udýchaný vrabec.
Ježci pod zem nevidí a do hlíny rýpají jen neradi. Ostenka proto navrhla, aby zavolali jejich spolužáka Bonifáce. Bonifác byl krtek a v hlíně se vyznal. Jenže kde teď krtka najdou? Většinou se rýpe v hlíně a není tudíž vidět. Naštěstí i u zvířátek funguje rozhlas. Ne takový, jaký mají lidé, ale hlasový. Jeden něco zakřičí a do půl hodiny to ví celé město. Tupík proto zavolal, aby bylo všem jasné, že hledají krtka a Ostenka to potvrdila svým: „Ano, ano, hledáme krtka.“
Zanedlouho se krtek objevil.
„Copak potřebujete ježimani? Slyšel jsem, že voláte mě. Jsem tu hned, jak mohl jsem. Potřebujete radu mou?“
Krtek, jak jste si jistě všimli, měl zvláštní způsob vyjadřování. Tupík to o krtkovi věděl a zeptal se ho jeho stylem.
„Na vlnění tohle, mohl by ses pod zem podívat?“
Krtek se zamračil, když uviděl to zvláštní vlnění a pak beze slova zalezl pod zem. Netrvalo dlouho a u Pohledové zdi se kromě zvláštního vlnění objevila i kupka hlíny, z níž nakonec vylezl i krtek Bonifác.
„Tady máte vlnění příčinu toho a objevil jsem já novou červů zásobu, tak běžím obědvat.“
A krtek vyhodil z hlíny malou urousanou průhlednou panenku, která se vztekem jen třásla. Hned potom zalezl.
„Já tady nebudu, já se na to můžu klidně krajc vajc. To je za posledních tisíc let asi podesáté, co mi zamkli studánku,“ nadávalo to podivné stvoření. Tupík, Ostenka a vrabec Bernard se na ní dívali, jako na zjevení. Ono to vlastně zjevení bylo. Malá průhledná naštvaná krasotinka, s hlasem Lucie Bílé. Když mluvila potichu, dalo se to snést, ale když zakřičela, ozýval se její hlas několikrát ze všech stran, jako, když zakřičíte do studny.
„Jestli mi okamžitě někdo nepomůže, budu tady řvát, jak dlouho se mi bude chtít. A bude se mi chtít určitě dlouho! A navíc si budu stěžovat na úřadu pro obtěžování.“
První se osmělila Ostenka.
„Slečno vílo, nemohli bychom vám nějak pomoci?“
Víla se zarazila, jako že co a proč a jak a potom ledabyle prohlásila: „No, když mi někdo chce pomoci, nejsem proti, ale jestli se to bude opakovat zase za deset, nebo dvacet let, tak budu fakt moc naštvaná.“
Tupík pochopil, že se s touhle průhlednou dámou nemá cenu vybavovat a rovnou se zeptal: „A co jako potřebujete, abyste zmizela a byl od vás pokoj?“
Víla se na něj nenávistně podívala a potom prohlásila, že se s drzými podomky nehodlá bavit. Načež se obrátila k Ostence a zeptala se jí, kolik je hodin.
Ostenka mrkla na Tupíka, jakože aby se do toho nemíchal.
„Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Anastázie Breburda a jsem dcerou vládkyně Krušných hor Marcebily Veliké. Hlídám čistotu všech studánek v kraji. Vlastně jsem hlídala. Teď jsou špinavé, až hanba,“ snažila se pokorně vysvětlit situaci víla. To už ale Tupík nevydržel a vmísil se znovu do rozhovoru.
„Kde jste sakrholte tak dlouho byla? Vždyť jsou všechny studánky v okolí špinavé, jako byste nikdy ani neexistovala?“
„Ano, ano, jsou špinavé,“ přidala se Ostenka.
Anastázie Breburda pohodila pohrdavě hlavou a řekla: „Od té doby, co začali lidé špinit vodu, radši spím. Nemá cenu se namáhat. Stejně by to nepomohlo. Nejsem žádná obyčejná služka. Jsem víla. Musela bych si pořídit na ty tuny odpadků náklaďák. Však oni lidé na to přijdou sami, že není nikde čistá voda. Kdybych měla po lidech studánky drhnout, tak by se mi udělaly puchýře.“
A na důkaz svých slov ukázala ježkům průhledné dlaně. Tupík znejistěl, ale přesto pokračoval v otázkách. „No jo, lidí je mnoho a nedávají na vodu pozor. Jenže takhle to dál nejde. Přece se s tím musí něco udělat. Proč jste s tím už něco neudělala dřív?“
„No ano, ano, proč?“ chtěla vědět i Ostenka.
Studánková víla Anastázie Breburda si zívla a prohlásila: „Nejdřív jsem se snažila. Obcházela jsem studánky v celém kraji, ale studánky mizely pod lidskými obydlími a nakonec v celé oblasti zůstala jedna jediná čistá. Jenže tu mi právě teď zabetonovali při rekonstrukci zámku. Vlastně nemám kam jít. Kdyby byla v okolí alespoň jedna normální studánka, mohla bych zase fungovat. Jenže teď nevím, co budu dělat. Asi půjdu do divadla hrát pohádky.“
Tupík s Ostenkou tuto situaci nechápali. Chvíli ticha přerušil vrabec Bernard.
„Jo. Vy si budete hrát v divadle pohádky a my abychom pili zase tu špínu z kaluží. Kdybych mohl mluvit za všechny, tak já bych chtěl vodu zase čistou.“
„No ano, ano, i my bychom chtěli čistou vodu,“ dožadovala se Ostenka.
Tupík se podrbal na hlavě a navrhnul víle: „Nemohla byste zatím hlídat čistotu vody v kašnách? Jsou tady asi tři. Možná, že kdybyste s tím začala, lidé si postaví další.“
Anastázie Breburda se chytla za čelo a začala nadávat: „To snad nemyslíte vážně? To jako, že já, studánková víla mám čistit tu chlorovanou vodu z vodárny? Jestli se tu do večera neukáže alespoň jedna studánka s normální vodou, tak odcházím.“
Tupík se podíval na Bernarda a viděl, že jsou v tomto případě úplně bezmocní. Jenže, jak už to bývá, ženy si vědí se vším rady. Ostenka zvedla ukazováček a důležitě prohlásila: „Mám řešení.“ Vytáhla z kapsy peříčko a pohladila ho. Za chvíli u nich přistála labuť Otylka.
„Ahoj Ježouři. Kam to bude?“ zeptala se Otylka a udělala pukrle. Ostenka jí něco pošeptala a labuť spokojeně kývla. Všichni tři nasedli a vrabec Bernard letící vpředu prohlásil, že je rád, že nemusí nosit náklad, jako Otylka, když je tady vlak v podobě labutě. Potom se labuť vznesla a zamířila ke svému bydlišti.

Před starým koupalištěm Otylka přistála. Tupík, Bernard a víla se dívali nechápavě na Ostenku. Ta ukázala na jámu, která tu zbyla po řádění tromby a nasadila si prstýnek. Vtom se nad jámou vytvořil mrak a spustil se takový liják, že během minuty naplnila voda celou díru. Hned potom se mrak zmenšil, jednou se zablýsklo a ozvalo se tiché: „Stačí?“
Ostenka poslala směrem k mraku vzdušnou pusinku a zeptala se víly: „Stačí?“
Víla si rukou prohrábla vodu ve studánce a nevěřícně zašeptala: „No ano, ano, stačí.“
Ostenka se zasmála a opakovala: „No ano, ano, stačí,“ a víla zmizela v hladině.
„Tak tomu se říká dobrý konec,“ pochvalně zapípal Bernard a dal Ostence zobáčkovou pusinku. Tupík, když to viděl, nesměle se přidal a Ostenku zhubičkoval.

Zamlaskaly hubičky. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

7. Tupík a Chorobák

Špendlík, Hřebík, Jehlice a Tupík si hráli před hromadou shnilých pražců, kde ježčí rodina bydlela. Tu šel okolo zvláštní pán, který měl na sobě všechno červené a vykřikoval: „Všechno zdarma. Vyberte si dárek, na který budete dlouho vzpomínat. Všechno zdarma.“
Došel až k ježkům a nabídl jim bedýnku, ve které byly balíčky. „Vezměte si každý jeden. Je to překvapení.“
Špendlík, Hřebík, Jehlice a Tupík si vzali každý po jednom balíčku a pěkně poděkovali. Najednou se pán zatočil a zmizel jako by tu nikdy nebyl. Ježci si rozbalili balíčky, ale všechny byly prázdné. Vtom zpod pražců vylezla babi Stázi.
„Copak to všichni máte?“ zeptala se zvědavě. Hřebík, který byl nejblíže u babičky, odpověděl, že tu byl nějaký pán a dal jim prázdné krabičky. Babi Stázi se pokřižovala a vyzvídala, jestli měl ten pán jednobarevné oblečení. Když všichni přikývli, pokřižovala se podruhé a začala jim nadávat.
„Kolikrát jsem vám říkala, že se nemáte pouštět do hovoru s cizími lidmi a už vůbec si od nich něco brát. Teď se modlete, aby to byla třeba jen rýma. Všichni do postele!“
Ježci nechápali, proč mají jít odpoledne do postele, ale byli zvyklí poslouchat a zalezli do hromady pražců. Když byli všichni v pelíšku, vysvětlila jim babi Stázi, že ten pán byl Chorobák. Tupík se zasmál a opravil babičku: „Snad chrobák, ne? Jenže on nevypadal jako brouk.“
Babi Stázi se zamračila a pustila se do vyprávění: „Jen si dělejte legraci. Za chvíli vám bude ouvej. Ten pán je Chorobák a roznáší po kraji choroby a nemoci. Do večera se uvidí, co jste od něj dostali. Jestliže byla v krabičce jen rýma, můžete mluvit o štěstí. Jeden z vašich pradědů od něj dostal kdysi mrtvici. Takže, přikrýt, horký čaj a večer vás přijdu zkontrolovat.“
Do půl hodiny všichni čtyři ježci pokašlávali a posmrkávali. Když se babička vrátila, měli všichni horečku, až běda. Babi Stázi jim rozdala acylpyrín a novou dávku horkého čaje a nepřestávala po celou dobu hudrovat.
„Už se tady několik let neukázal, holomek. Skoro jsme na něj zapomněli a tak jsme vás před ním nevarovali. Vypadá to, že to byla dneska chřipka, ale příště by vám mohl dát třeba obrnu. Nikdy si nic nezačínejte s cizími lidmi.“
Tu se z vedlejší místnosti ozval taťka Jáchym: „Děti, mamka porodila. Máte tři nové sourozence. Jak se budou jmenovat?“ zeptal se táta Jáchym. Špendlík navrhl, aby se jmenovali Špendla jedna, Špendla dvě a Špendla tři. Hřebík by chtěl Kašpara, Melichara a Baltazara. Zatímco Jehlice si přála Bárta, Lisu a Maggie podle rodiny Simpsonů. Tupík by rád Kaplana, Sváťu a Floriána. Jenže chyba lávky. Taťka vysvětlil dětem, že jsou to tři holky a že sice Lisa a Maggie by to mohly být, ale že by byl radši, kdyby měla miminka česká jména.
Jehlice měla po ruce kalendář a začala v něm listovat.
„Dnes je pátého dubna. Zítra má svátek Vendula, pozítří Hermína a popozítří Ema.“
Bylo rozhodnuto. Všem se jména líbila. Jen uvidět je nebudou moci, dokud se neuzdraví. Miminka by i z chřipky mohla umřít.
Za pár dní už ježci běhali po pokoji a dováděli. Babi Stázi rozhodla, že už jsou zdraví a že mohou k miminkům. Špendlík, Hřebík, Jehlice a Tupík se nahrnuli k postýlce a uviděli tři malé chlupaté kuličky.
Špendlík, který byl nejstarší, prohlásil, že jsou jako kaštany. Jehlice, zklamaná nad jejich vzhledem se neudržela.
„Ty jsou ošklivé. Já byla taky tak ošklivá?“
Maminka, která je pyšně držela v náruči, odpověděla: „Kdepak, tys byla daleko ošklivější. Ale jak vidíš, i z ošklivého semínka může vyrůst krásná růže, jako se to stalo ve tvém případě.“

Když dorazil Tupík po nemoci poprvé do školy, zjistil, že je ve třídě jen polovina žáků. Chorobák způsobil, že většina dětí v kraji marodila. Byla chřipková epidemie. Hned po škole navštívil Ostenku. Ježčí kamarádka na tom byla trochu hůř. Tupíka k Ostence ani nepustili. Dostala od Chorobáka těžkou nemoc. Prý nějaký zápal. Další den maminka Ostenky, Tupíka dovnitř opět nepustila. Ostenka na tom byla velice špatně. Pan doktor jí sice předepsal recept, ale lékárna pro zvířátka je až u Karlových Varů, a tak maminka Ostenku léčí jen bylinami. Tupík požádal, jestli by mu recept dala, a když mu jej maminka Ostenky donesla, pohladil Otylčino peříčko a ta během chvíle přiletěla. Za necelou hodinu podala Ostence její maminka první léky. Za pár dní byla už Ostenka ve škole. Tupík byl štěstím bez sebe, když uslyšel větu „No ano, ano, už jsem zdravá.“
Že nemá nikdo nic brát od cizích lidí, si budou dlouho pamatovat všichni ve třídě. Tupík si zapsal za uši, že tuto moudrost bude muset naučit i své nové sestřičky, Vendulu, Hermínu a Emu.

Zakašlal zvonec. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

8. Tupík a plyšové strašidlo Bambi

Tupík s Ostenkou se velice těšili na sobotu. Na radnici byl den otevřených dveří a celá třída se dohodla, že půjdou spolu. Když se to dozvěděl klíč Florián, poprosil ježky, jestli by mohl jít s nimi.
Prolezli a prošmejdili celý vnitřek budovy. Na půdě, která byla vybavena jako divadélko, shlédli představení místního spolku ochotníků. Ovšem naši kamarádi se nejvíce těšili na návštěvu věže. Když byla hra skoro u konce, strhla se venku veliká bouřka. Tupík se naklonil k Ostence a s úsměvem jí pošeptal, že je tady asi Žofie. Tu se zablýsklo a blesk uhodil někam hodně blízko, jakoby Tupíka bouřka Žofie slyšela. Ozvala se rána a všechna světla zhasla. Ostenka se pochopitelně stočila do klubíčka. Blesk zkratoval vedení a v celém Starém městě zhasla světla.
Někteří nadávali, jiní vystrašeně křičeli. Jediný Hurvínek byl jako správný kluk připraven a vytáhl z kapsy mobil, aby si posvítil na cestu. Během chvíle si všichni po vzoru Hurvínka vyndali mobilní telefony a celý zástup se proměnil v malý lampionový průvod. Tak se stalo, že se všichni ze sálu bezpečně dopravili ven. Jen Tupík, Ostenka a Florián tu zůstali. Dohodli se, že by byla škoda, kdyby věž nenavštívili. Ježci ve tmě vidí dobře, a když mají s sebou Floriána, nemají strach, že tu zůstanou uzamčeni. Po chvíli našli ty správné dveře a vystoupali až nahoru. Když Tupík s radostí oznámil kamarádům, že jsou v cíli, ozvala se ohlušující rána. Tentokrát to však nebyla bouřka, nýbrž zvon, který svým úderem oznámil, že je čtvrt.
Prohlédli si celou zvonici, a když už se chystali na zpáteční cestu, tu se ozvalo tiché: „Au!“
Kamarádi ztuhli. Chvíli jen tak postávali, a když se Ostenka pohnula a udělala další krok, ozvalo se znovu: „Au sakra! To nemůžeš dávat pozor. Stojíš mi na ruce.“
Ostenka couvla a ze šera se pro změnu ozvalo: „No to je výborný. Místo, abys odešla, šlápneš mi na břicho a píchneš mě těmi tvými šavlemi rovnou do obličeje.“
Ostenka popoběhla o několik kroků a Tupík do šera promluvil: „Promiňte, ale my nikoho nevidíme.“
„No ano, ano, nejste vidět, tak se nedivte,“ souhlasila Ostenka.
Ze tmy se ozvalo otrávené: „No jo, tak já vám to prominu, ale už po mně nešlapejte.“
Uprostřed dřevěné podlahy se objevilo slabě průhledné mihotavé tělo jakéhosi tvora. Nejdřív to vypadalo, jako těsto na bábovku, ale když to vstalo, zjistili ježci, že je to docela obyčejný plyšový medvídek. Jen trochu víc průhledný. Ostenka si ho prohlédla a pak se ho optala:
„Vy jste strašidlo, že? No ano, ano, určitě jste strašidlo.“ Medvídek se protáhl a jízlivě odpověděl: „Už jsi někdy viděla plyšového medvídka, který straší, notabene, kterého by se někdo bál?“
Tupík se začal smát. Medvídek se zamračil a pokračoval: „No vidíte. Jak mám strašit, když se mě nikdo nebojí. Nedávno jsem to ještě zkusil na zámku, když ho opravili. Nastěhovala se tam spousta úředníků a já myslel, že bude vzrůšo. Jenže jsem se krapítek spletl. Vzdal jsem to a radši tady v ústraní spím. Sem přijde maximálně jednou za rok opravář hodin a s tím jsem už kamarád. Za poslední roky tady nikdo jiný nebyl. A teď hned ježčí zájezd.“
Florián údivem zapískal: „Nejsi náhodou Teddy nebo Pú?“
Medvídek se hlasitě zasmál a potom se k Floriánovi naklonil. „To Teddy ani náhodou, já jsem Pú vodní.“
„Vodní Pú? O tom jsem nikdy neslyšela. No ano, ano, neslyšela,“ kroutila hlavou Ostenka.
„Ale ne Pú vodní, ale původní. Jsem originál. První plyšový medvídek na světě. Jmenuji se Bambi,“ opravil Ostenku medvídek.
„Jenže moje holka byla zlá.“
„Ty máš holku? Snad medvědici, ne?“ divil se Florián.
„Ale ne, nebyla to moje holka, byla to holka, které jsem byl věnován. Vyrobil mě nějaký švec na zakázku pro mladou princeznu. Jmenovala se, jak se vlastně jmenovala? Už jsem to zapomněl. No a ta princezna provedla nějakou hodně ošklivou věc a byla zakletá. Jenže při tom zaklínání mě svírala v náručí a já byl taky zaklet. Před lety jí ale osvobodili ze zakletí a na mě jaksi zapomněli. Kdo by se páral s plyšákem. Nejen, že jsem plyšový, ale i průhledný, vzdušný, beztělný a zbytečný.“
Ježkům bylo plyšového strašidla líto. Slíbili mu, že se pokusí jeho situaci vyřešit, rozloučili se a odešli domů.
Tupík s Ostenkou bloumali po parku a neustále přemýšleli, jak by vyřešili strašidlí problém. Ptali se rodičů i prarodičů, ptali se učitelů, byli u kronikáře, ale nikdo o problému zakletí nic nevěděl.
„Kdo je v Ostrově nejstarší?“ zeptal se jednou Tupík.
„Nevím, no ano, ano, nevím, ale mohli bychom se zeptat té nepříjemné víly Anastázie Breburdy,“ přišla s nápadem Ostenka.

U studánky bylo ticho.
„Haló, slečno vílo, jste tady?“ zavolal do vody Tupík.
„No ano, ano, jste tady? My bychom vás potřebovali!“ přidala se Ostenka.
Ze studánky se ozvalo tiché: „Hned to bude, jen se protáhnu.“
Po chvíli se objevila víla Anastázie Breburda. Ve tváři měla spokojený výraz a se smíchem řekla: „To jste vy? Ráda vás vidím.“
Ježci nechápali tu změnu. Ze vzteklé a nadávající víly se stala spokojená veselá krasotinka.
„Musím vám poděkovat. Za několik set let jsem se tak dobře neprospala, jako tady. Ve městě byl pořád ruch a hluk, kdežto tady je klid a ticho. Za to, že jste mi pomohli, ráda pomohu já vám.“
Teprve po těchto slovech ježci všechno pochopili. Víla potřebuje klid v přírodě a ne město a městské kašny.
„Prosím vás, slečno Anastázie, mohla byste nám říci, kdo je v tomto městě nejstarší? Potřebujeme někoho, kdo hodně pamatuje,“ zeptal se Tupík.
Víla se začervenala a potom odpověděla: „Neměla bych mluvit o svém věku, ale kromě hejkala, jsem tu nejstarší já. Jen nevím, jestli si něco pamatuji.“
Ostenka vílu pohladila po vlasech, až jí voda orosila prsty a vyzvídala: „Nevíte náhodou něco o zakletí princezny? No ano, ano, místní princezny.“
Víla se zavlnila a odpověděla: „Ale ano, zakletá byla sestřenice hraběnky Franzisky Sibylly Augusty slečna Klára. Zrovna nedávno se přišla rozloučit, prý její zakletí pominulo.“
Florián se nadšeně ozval: „Ano hraběnku Franzisku jsem znal. Ráda k nám do kaple chodila. Kláru si však nepamatuji. Jenže v radniční věži zůstal její zakletý plyšový medvídek a my bychom mu chtěli pomoci. Nevíte náhodou jak?“
Anastázie Breburda se nadechla a chvíli přemýšlela. Potom jedním dechem ze sebe vychrlila: „Vím, musí se dotknout ostatků toho, kdo byl jeho průvodce. Dokonce jsem si zapamatovala i rozřešení. Léta spěchem nechodí, bůh tě dnes osvobodí. Spáti budeš, dcero nachová, pod křížkem tě navždy zachová.“
Ostenka se chytila za ostny a zabědovala: „No a to jsme v koncích. No ano, ano, v koncích. Přece nebudeme obcházet celý hřbitov a vykopávat pozůstatky. Nejsme hyeny. No ano, ano, nejsme hyeny.“
Anastázie Breburda se hlasitě zasmála a vysvětlila Ostence, že nemusí prohledávat hroby. Prý si jí slečna Klára před odchodem postěžovala, že jí není dovoleno, aby byla pohřbena na hřbitově. Stačí, aby prohledali křížky mimo hřbitov. Poté se s nimi rozloučila a zmizela v hladině studánky.
Ježci s Floriánem šli pomalu k městu a celou dobu přemýšleli, kde by mohl být nějaký kříž. Na žádný si však nevzpomněli.
„To bude tím, že už naše město známe a nevšímáme si detailů,“ dedukoval Tupík.
„No ano, ano, nevšímáme. Určitě tu nějaké kříže jsou. Budeme muset projít město, abychom je našli. No ano, ano, našli,“ nešťastně přitakala Ostenka.
Když došli před klášterní areál, zvolal kouzelný klíč: „A hele, támhle je jeden kříž!“ a ukázal směrem k mostu. „Každý den na něj koukám a vlastně jsem si ho nikdy nevšiml. Tak máme první výsledek.“
Na mostě k městu stojí skutečně kříž. Když však k němu ježci s klíčem došli, zjistili, že je přímo nad vodou.
„Do vody by asi Kláru nepohřbili. Musíme hledat dál. Ale měli bychom s tím seznámit Bambiho. Pojďte, snad bude doma a nebude někde strašit,“ navrhl Florián.
Když zatočili do Starého města, objevili další kříž. Hned vedle kostela stojí pískovcový obelisk, který zobrazuje sousoší Nejsvětější Trojice. Ježci zavolali na pomoc krtka Bonifáce. Ten řádně prohrabal okolí, ale žádné kosti, ani jiné pozůstatky nenašel.
Kamarádi vystoupali na věž radnice a seznámili Bambiho s výsledky svého bádání. Bambi byl nadšený, že se o něj ježci tak zajímají a i když si nemohl vzpomenout na žádný další kříž v okolí, dobrou náladu mu to nezkazilo.
Večer se Tupík doma zeptal rodiny, jestli někdo neví, kde je v Ostrově ještě nějaký kříž. Nikdo však nevěděl.
„Nemusí to být veliký kříž. Stačí malý křížek. Hlavně, aby pod ním byla hlína,“ žadonil smutně Tupík.
„Křížek?“ zauvažovala bábi Stázi, „o jednom Křížku bych věděla, ale nevím, jestli je tam křížek.“
Všichni se na babičku podívali, jako na cvoka. Děda jí dokonce sáhl na čelo.
„Babi, ty víš o křížku a nevíš, jestli je tam křížek? To už ti v té hlavě opravdu přeskočilo?“
Babi Stázi se pousmála a uvedla všechno na pravou míru.
„Křížek, milá rodino, se jmenuje kopec za městem. A jestli někdo ví, zda je tam křížek, tak to tedy já nevím.“
Všichni se té slovní hříčce zasmáli a Tupík ten večer usínal s velkým těšením na zítřejší den.

Když na druhý den skončilo vyučování, odebrali se ježci s Floriánem na radniční věž. Medvídek Bambi byl šťastný, že se ježkům podařilo objasnit jeho zapeklitou situaci a dohodl se s nimi, že o úplňku poletí s labutí Otylkou na Křížek.
Když nastal úplněk, letěli všichni na kopec Křížek u koupaliště. Po přistání chvíli místo prohledávali a nakonec našli vchod do krypty.
„No tak, jdi a zachraň svoji duši,“ pobízel Bambiho Tupík.
„No ano, ano, zachraň se,“ souhlasila s Tupíkem Ostenka.
Jenže Bambimu se nechtělo.
„Já tam asi nechci. Teď, když jsem poznal takové kamarády, jako jste vy, si říkám, že na světě není vlastně tak špatně. Já tu zůstanu.“
Na Bambim bylo vidět, že má vlhké oči. Jediný, kdo byl v té dojemné chvíli schopen mluvit, byla labuť Otylka.
„Tak nasedáme a hurá do dalších dobrodružství.“

Zamávala křídly. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

9. Tupík a čarodějnice Eleonora

Bylo málo míst, kam by Tupík s Ostenkou nezabrousili. Jednomu místu se však vyhýbali. Byl to výklenek na konci Pohledové zdi. Ne, že by tam nebylo dost mušek a ostatního dobrého jídla pro naše kamarády, ale bylo tam ve vzduchu cosi, co připomínalo nebezpečí.
Jednou, když bylo takové horko, že by se i vajíčka na slunci uvařila, skrývalo se ve stínu výklenku hejno chutných mušek. Tupík s Ostenkou neodolali a počali mušky chytat. Tu si všimli malých nenápadných dvířek. Nakoukli dovnitř a uviděli místnost plnou nejrůznějšího koření, skleniček a jiných nádob s různými mastmi. Všechno to překrásně vonělo, až nos přecházel. Vlastně se říká, až oči přecházely. Jenže oči necítí a tak přecházel nos. V jednom rohu místnosti stál stojan na kola. O něj bylo opřené koště a vysavač. Ve druhém rohu byl veliký stůl, na kterém stál počítač a televize.
„Kdo tady asi bydlí? Nikdy jsem tady nikoho neviděl,“ přemýšlel nahlas Tupík.
„No ano, ano, nikdy tu nikdo nebyl a ani ten vchod,“ souhlasila Ostenka.
Tu zavrzaly dveře a někdo za nimi příšerně nadával. Ježkům se zastavilo leknutím srdce.
„Hergot fagot krucinál, zase jsem píchla. To je tento týden podruhé,“ vstoupila rozčilená paní. Nebyla ošklivá, jen trochu divně oblečená a taková zvláštní.
„A helemese, kdo mě tu navštívil. Nemáte náhodou něco společného s tím mým píchlým kolem, pichláci?“ Tupík s Ostenkou kroutili hlavami jako že ne a nezmohli se strachy na slovo.
„Copak je? Vy jste němí?“ hudrovala paní.
„Němí nejsme, ale my se bojíme,“ zašeptal Tupík.
„No ano, ano, my se prosím třeseme strachy,“ zašeptala ještě tišeji Ostenka. Paní se zasmála tak nahlas, že se Ostenka stočila do klubíčka.
„Jen se nebojte, já vám neublížím. Jen bych vám ráda vytáhla pár ostnů, když už jste tady. Potřebovala bych je do jednoho lektvaru. Ale jen v případě vašeho souhlasu. Jestli to bolí, tak vám klidně dám žvýkat listy necitlivky obecné, abyste to necítili.“
Tupík s Ostenkou se na sebe podívali a souhlasili.
„Já jsem Eleonora. Povídá se, že jsem čarodějnice, ale jsou to pomluvy. Maximálně bych tak mohla vyčarovat úsměv na vaší tváři,“ a začala šilhat a dělat takové škleby, že se ježci opravdu začali smát.
„Vy tady bydlíte?“ byl zvědavý Tupík.
„No asi jo, když tu jsem. Nebo si myslíš, že tady pracuju pro vědeckou sekci ministerstva životního prostředí?“ snažila se o vtip Eleonora. „Tak co? Dáte mi pár bodlinek, nebo si mám počkat na vás o půlnoci a vzít si je násilím?“ pravila s úsměvem. Tupík se k paní Eleonoře otočil zády a vystrčil na ní zadeček.
„Vezměte si, kolik chcete, ale rychle, než si to rozmyslím.“
Eleonora škubla pinzetou, Tupík zasyčel bolestí a v čarodějnické dlani se leskly tři ostny.
„No vidíš, ani to moc nebolelo. Za odměnu vám něco dám. Máte na výběr. Buď lektvar na zbohatnutí, nebo mast na lásku, či bylinky přátelství.“
Tupík s Ostenkou se poradili a potom Tupík navrhl: „Víte paní čarodějnice, vlastně paní Eleonoro, lektvar na zbohatnutí nepotřebujeme. Máme vše, co potřebujeme. Mast na lásku taky ne, máme se rádi i bez kouzel. Bylinky přátelství jsou nám k ničemu, když už jsme přátelé a spoustu přátel máme ještě v okolí. Možná bychom si od vás ale přeci jen něco odnesli. Jestli byste souhlasila, my bychom potřebovali to vaše zařízení, které držíte v ruce. My totiž máme problém se mezi ostny podrbat.“
„No ano, ano, to bychom moc potřebovali,“ nadšeně přitakala Ostenka.
Eleonora se podívala nechápavě do své dlaně, kde držela pinzetu a začala se smát. „Ježišmariá, tak to by mě nikdy nenapadlo. To chcete opravdu jen na drbání?“
Tupík se nejdřív zdráhal, ale pak paní Eleonoře pošeptal, že by jí potřebovali hlavně na blechy. To Eleonora nevydržela a spustila takový smích, že začala padat ze zdi omítka.
„Já jim nabízím zázračné lektvary a oni potřebují drbátko. Dobře, dali jste mi ostny, tady máte pinzetu. Je vaše. Ale abyste věděli, trochu vám jí začaruji.“
Poté začala nad pinzetou kroužit rukou a při tom přeříkávala zaklínadlo.
„Čáry máry pro ježky, chystáme past na blešky. Až ty blechy zahubíme, pinzetu nezahodíme. Z ní se totiž zakrátko, stane pouhé drbátko.“ Poté předala slavnostně pinzetu Tupíkovi.
Ježci poděkovali, vzali si pinzetu a odešli domů. Celá rodina byla z pinzety nadšená. Každý se s ní drbal a navzájem si chytali blechy. Mamka Pichlice jim za pinzetu upekla koláč. Druhý den šli Tupík s Ostenkou odnést kousek koláče paní Eleonoře. Jenže dveře zmizely, jako by tam nikdy nebyly. Tupík vyprávěl Ostence, jak se o pinzetu doma starají a koupil kamarádce v obchodě taky jednu, aby se o ní nemuseli střídat.

Kousla blecha. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

10. Tupík a Duháček

Spolužák Tupíka a Ostenky, Duháček, byl vysoký hubený a tichý hoch. Po rozdání pololetního vysvědčení, zůstal Duháček v lavici a byl smutný. Ostenka se podívala na jeho známky a zjistila, že má samé jedničky a jen z kreslení trojku.
„Pročpak jsi Duháčku smutný, když máš tak krásné vysvědčení? No ano, ano, krásné.“ zeptala se zvědavě. Duháček se na ní podíval těma svýma smutnýma očima a postěžoval si: „Krásné? Vždyť mám z kreslení trojku. Maminka mi slíbila, že když budu mít na konci roku jedničku, nechá mě dělat malé duhy na kašnách. Jenže takhle to spíš vypadá, že na konci roku z kreslení propadnu. Jak mám malovat duhu, když to neumím? Ani nevím, jak duha vypadá. Když mamka duhu tvoří, stojím u ní a duha je přece vidět jen z dálky.“
Ona totiž maminka Duháčka, paní Duha, se starala o všechny duhy v okolí. Ostenka se zamyslela a potom Duháčkovi slíbila, že něco vymyslí.
Na druhý den vzali Ostenka s Tupíkem Duháčka na malý výlet. Poprosili labuť Otylku, jestli by se s nimi neproletěla nad Ostrovem, aby Duháček viděl, jaké jsou dnes krásně barevné domy v celém městě. Ten byl z výletu nadšený. Avšak jen do té doby, než začalo nad Doupovskými horami pršet a objevila se duha.
„To je duha? Takhle tedy vypadá? No jo, jenže to znamená, že je tady někde mamka. Honem leť prosím zpátky, nebo mě uvidí a bude si myslet, že se místo učení jen tak flákám,“ prosil Otylku Duháček.
Po příletu na hladinu starého koupaliště se Tupík, Ostenka a Duháček zastavili u studánky, kde sídlí víla Anastázie Breburda. Víla jim vytvořila překrásný vodotrysk. Duháček, i když se snažil, nedokázal vytvořit duhu, aby byla ke koukání. Jednou byla příliš modrá, potom zelená, jindy křivá, nebo jako zahnutá větev.
Nezbylo, než aby se vydali na cestu k městu. Přemýšleli, jak by nejlépe dosáhli toho, aby se Duháček naučil malovat. Napadaly je nejrůznější možnosti. Například, aby si Duháček koupil křídy a pomaloval dosud nebarevné domy na sídlišti. Další nápad měla Ostenka.
„Jestliže nemáš pro malování vlohy, měl by sis je koupit. No ano, ano, koupit.“
Jenže, kde se dají takové vlohy koupit, nevěděla. Když došli ke klášternímu areálu, napadlo Tupíka, že by zašli za kamarády klíči.
Bohužel na dveřích kaple svatého Floriána visela cedulka, že se památka opravuje a je zavřeno.
Poté se zastavili u medvídka Bambiho. Bambi však ani nevěděl, co je to duha. Ostenka poprosila Duháčka, aby Bambimu namaloval, jak duha vypadá. Jenže z obrázku, který Duháček namaloval, by duhu nepoznal vůbec nikdo.
„Duháčku, Duháčku. Ty jsi naprostý antitalent. Jak máme Bambimu vysvětlit, co je to duha, když jsi takový nemotora?“ zašklebil se Tupík.
„Tupíku to není od tebe pěkné, když takhle o Duháčkovi mluvíš. Chceme jej přece naučit malovat a ne se mu posmívat. No ano, ano, neposmívat.“ Zamračila se na Tupíka Ostenka. Tupík se zastyděl a pomohl Duháčkovi s malováním. Hned po prvních tazích toho však nechal, protože když někdo někomu vede ruku při malování, stojí to za starou belu. Když s tou malbou oba skončili, podíval se Bambi na obrázek a prohlásil, že sice ještě neví, co je to duha, ale jestli je to páv, tak si jí dovede představit.
„No ano, ano, páv. To je to pravé. Že jsme si na něj nevzpomněli dřív! V zoologické zahradě ekocentra mají přece páva Pavla!“ zareagovala ihned Ostenka. Nikdo ze tří kamarádů nechápal, co má páv společného s duhou. Dívali se na Ostenku nechápavě a ta po chvíli přemýšlení začala napovídat: „Co má páv na zadečku? No ano, ano, na zadečku.“
Tupík, Duháček i Bambi odpověděli jednohlasně, že peří.
„Peří, peří, ale jaké peří? No ano, ano, jaké?“ trvala na svém Ostenka.
„Jemné.“ „Dlouhé.“ „Husté,“ předháněli se kamarádi v odpovědích.
„Jemné, dlouhé a husté možná také, ale hlavně duhově barevné. No ano, ano, duhově barevné,“ prozradila jim nedočkavá kamarádka.
Když došli na dvůr kláštera, uviděli, jak středem nádvoří kráčí páv. Požádali páva Pavla, zda by mohl roztáhnout svůj ocas s peřím, aby Duháček viděl, jak má duha vypadat. Páv Pavel byl rozený pedagog. Vysvětlil Duháčkovi základy malování. Nejen, že byl páv Pavel dobrý učitel, ale měl s Duháčkem takovou trpělivost, že nepřestal, dokud nebyla Duháčkova duha nejlepší.
Na konci školního roku dostal Duháček díky pávovi jedničku z kreslení a celá třída se přišla podívat na staré náměstí. Duháčkova maminka předala synovi barevný štětec a Duháček vytvořil na kašně tu nejkrásnější duhu, jakou kdy kdo viděl.
Zacrčela voda v kašně. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

11. Tupík a vodník Kapička

Málokdo ze žáků, měl takové potíže, jako Česílkův nejmladší syn Kapička. Hned první týden ve škole jej pan školník vykázal z učebny. Jak všichni víte, vodníkům kape ze šosu voda a Kapička během několika hodin promáčel parkety v celé třídě. Když mu přistavili k lavici kýbl, který musel několikrát během hodiny vylévat, byl problém vyřešen. Jenže Kapička byl do učení hr a většinou vodu zapomněl vylít.
„Takhle by to opravdu nešlo!“ rozčiloval se pan školník. „Všichni žáci jsou suší a ty jediný se počůráváš,“ hudroval stále, vytírajíc podlahu. Pan školník věděl, že se Kapička nepočůrává, jenže byl na vodníka nazlobený a vzteky jen červenal. „Jestli to takhle půjde dál, rozmočí se omítka a škola se zřítí.“
Nezbylo, než aby si Kapička nechal svůj kabátek v šatně, jako ostatní žáci. Jenže vodník bez kabátku, se vždy zmenšuje. Během první půlhodiny se Kapička zmenšil natolik, že by jej unesl i vrabec. Chudák Kapička byl opět ze třídy vykázán, protože by bez kabátku zmizel úplně.

Po vyučování se kolem vodníčka seběhla celá třída a radila se, jak spolužákovi pomoci. Tupík, jako předseda třídy navrhl, aby společnými silami vyrobili okapové vedení, které by kapající vodu svedlo ven. Jenže takové vedení by bylo drahé, překáželo by a museli by prokopat díru do zdi. Tupíkův návrh neuspěl.
Ostenka opět zabodovala: „Kapička by mohl kapat svou vodu na rozžhavená kamna a ta by se proměnila v páru. No ano, ano, v páru.“
Nápad to byl výborný, jenže provedení nebylo zdaleka tak dobré. Nejen, že se pára držela ve vzduchu a za chvíli byla ve třídě mlha, ale několikrát stoupl na kamínka i Kapička a seškvařil si boty.
Další den spolužáci po několika minutách vyučování zjistili, že Kapičkovi voda na zem nepadá. Nejdříve si mysleli, že to kapání ze šosu přestalo, ale po bližším pozorování zjistili, že každá vytvořená kapka vody po upadnutí z konce kabátku zmizí.
„Jak to, že ti ta voda už nepadá na zem? No ano, ano, na zem,“ ptala se Kapičky Ostenka.
„Asi má horečku a voda se před dopadem na zem vypaří,“ přemýšlel nahlas Tupík. Kapička však mlčel a nechtěl nic prozradit.
Několik dní chodil pan školník kontrolovat Kapičku i během hodiny. Když se delší dobu nic zvláštního nedělo, nechal toho a přestal mít o vodníčka zájem. Koho však Kapička začal zajímat, byl učitel fyziky, pan Pravítko. Prohlásil, že je to proti přírodním zákonům a jal se studovat vodníčkův šos. Nejdříve zkusil zjistit kvalitu vody. Vzal si sklíčko od mikroskopu a položil ho pod kapku. Voda však odmítala na sklíčko dopadnout. Po odkápnutí prostě zmizela. Další pokus pan učitel udělal s kamerou. Natočil kapající vodu na video. Jenže i po prostudování zpomaleného záznamu na nic nepřišel. Kapičkova voda byla prostě jako začarovaná.
Netrvalo dlouho a Tupík s Ostenkou si všimli u vodníčka jisté změny. Kapička se přestal bavit se spolužáky a sotva skončila hodina, usnul unaven s hlavou na lavici.
„Tupíku, to se mi přestává líbit. Kapička je sice stále ve třídě bez věčného vynášení kýble vody, ale je neustále unaven. No ano, ano, je pořád unaven,“ starala se Ostenka.
Tupík, jako správný předseda třídy zorganizoval sledovací akci. Hned po skončení vyučování stopovali spolužáci Kapičku na cestě domů. Jenže Kapička, jako by něco tušil, vlezl na náměstí do kašny a tím znemožnil pátrání.

Druhý den dali Ostenka s Tupíkem do Vodníčkovy brašny strašidlo medvídka Bambiho. Jakmile se Kapička ponořil do kašny, Bambi jako vzduchová bublina vyplaval nad hladinu a bylo zase po pátrání.
Třetí den požádali o pomoc vodní vílu Anastázii Breburdu. Víla se vrátila se zajímavou zprávou. Kapička dochází každý den do ruin bývalého loveckého zámečku na kopci za městem, kde bydlí zlí duchové Frfňal a Smoliucho.
Tupík s Ostenkou se další den šli podívat, proč vodníček navštěvuje tyto dva nezbedné lotry. Schovali se za keřem a pozorovali Kapičku, jak vchází do zbořeniště. Po chvíli, když se nic nedělo, odvážili se přiblížit ke zdi. Uviděli Frfňala a Smoliucha, jak sedí u díry a dirigují Kapičku.
„Nandej si plnej kýbl, ať nechodíš zbytečně!“ přikazoval Frfňal.
„Až narazíš na vodu, budeš mít padla,“ dodal jízlivým tónem Smoliucho. Chudák Kapička zřejmě slíbil duchům, že když jej zbaví kapající vody, bude jim sloužit. Netušil však, že si ti dva nezvedenci vymyslí ve svém zbořeném sídle vykopat studnu.
Když vynesl Kapička desátý kýbl kamení z jámy, opustili ježci svůj úkryt a potají odešli. Cestou domů se radili, jak kamarádovi nejlépe pomoci.
„Jestliže na duchy zavoláme někoho, kdo je umí zlikvidovat, zabráníme vodníkovi, aby se utahal k smrti, ale zase mu začne kapat voda ze šosu. V případě, že bychom mu pomohli vykopat studnu, vymyslí si ti dva další práci,“ uvažoval nahlas Tupík.

„To máš sice Tupíku pravdu, ale nechat ho v tom nemůžeme. No ano, ano, nemůžeme,“ souhlasila Ostenka. „A ty víš o někom, kdo by ty duchy zahnal?“ zeptala se po chvíli. Tupík se zamyslel a řekl, že jediný kdo by to mohl udělat, je čarodějnice Eleonora.
Oba došli k Pohledové zdi a volali na Eleonoru. Žádný vchod tu nebyl a tak se zklamaně otočili k odchodu. Tu zavrzaly dveře. Tam, kde byla ještě před chvílí cihlová zeď, se objevil otvor a zpoza dveří se ozval příjemný hlas paní čarodějnice: „Jen pojďte dál vy dva rytíři. Už na vás čekám.“
Tupík s Ostenkou vstoupili do světničky a uviděli paní čarodějnici, jak sedí v houpacím křesle. Na jedné noze má sádru a v ruce hadrový pytlík.
„To koukáte Ježouři na nešiku. Spadla jsem z kola a zlomila si nohu. Pro vás mám však kouzelné koření. Jestliže jím posypete oba lotry, bude od nich pokoj,“ usmála se Eleonora.
„Jak víte, co nás trápí? Vždyť jsme to nikomu neříkali. No ano, ano, nikomu,“ divila se Ostenka. Paní Eleonora se zasmála a pošeptala, že je přece čarodějnice a tak se není čemu divit. Jenže pak se přiznala, že Tupíka a Ostenku na cestě sem zaslechla sojka a ta jí to hned přiletěla vyžvanit. Oni totiž ježci, nejenže dupou, ale i mluví nahlas. A sojka je veliká drbna. Nakonec jim ještě poradila: „Až zachráníte Kapičku, přijďte s ním ke mně. Čertův dráp mám, heřmánek a jitrocel taky, tak mu namíchám mast na to jeho nešťastné kapání. Ale to vám povídám, nikomu ani muk. Jestli se Česílko dozví, že mu čaruju se synáčkem, utopí mě i s tou sádrou.“
Ježci poděkovali, vzali pytlík s kouzelným kořením a utíkali s ním zpátky.
Kapička s duchy ve zřícenině nebyl a tak se oba podívali do vykopané jámy. Najednou se v dálce ozvaly hlasy: „No tak, koukej makat, nebo ti tu vodu znova spustíme.“
Tupík s Ostenkou viděli, jak Kapička poháněn Frfňalem a Smoliuchem táhne ke zřícenině veliký žebřík. Oba duchové si sedli na kámen a čekali, až unavený vodníček dorazí s nákladem. Tu najednou Tupík zakopl a oba ježci spadli do díry.
Po chvíli se začal Frfňal ošívat, jako by něco cítil. „Tady asi někdo je. Cítím něčí pach,“ prohlásil zadumaně duch. To byla chvíle pro ježky.
„Pomóc! Zachraňte nás někdo! Haló, pomozte nám!“ volali Tupík s Ostenkou. Frfňal a Smoliucho se podívali do jámy a začali se smát.
„Podívej na ta nemehla. Hoď dolů ten žebřík, nebo tady budou smrdět do nekonečna.“ Popadal se za břicho jízlivý Smoliucho. Kapička spustil žebřík do díry a oba ježci po něm vylezli nahoru. Frfňal a Smoliucho se smáli, až z ruiny padaly kameny. Tu chvíli nepozornosti využila Ostenka a vysypala na duchy celý obsah pytlíku.
Duchové se přestali smát a jen se zmenšovali a zmenšovali. Když byli velcí jako myš, ozvala se rána a oba zlosynové vybuchli jako dělobuch. Od té chvíle je nikdo nikdy neviděl.
Všichni tři spolužáci se na sebe dívali, jako by jim ulítly včely. Po chvíli ticha se ozvalo nenápadné: kap, kap, kap. To Kapičkovi začala opět ze šosu kapat voda.
Vodníček byl rád, že je od duchů vysvobozen, ale zároveň jej mrzelo, že bude mít ve škole znovu problém. Když mu však Ostenka nabídla pomoc od paní Eleonory, šel s nimi ochotně do parku. U výklenku Pohledové zdi je už vítala paní čarodějnice a namazala Kapičkovi šos. Bylinky okamžitě odvedly svou práci. Každá kapka se po odkápnutí proměnila v obláček a ten se vznesl nad park. Za chvíli byli nad Ostrovem beránci, kteří jim svými kopýtky mávali.
„No vidíte. Až těch beránků bude celé stádo, promění se v déšť a po kapičkách spadnou i na Kapičku,“ smála se paní Eleonora a chtěla pohladit Ostenku a Tupíka za jejich pěkný kousek. Jenže si neuvědomila, že mají ježci ostny a píchla se, až jí začala z prstů kapat krev.
„To chce čertův dráp, heřmánek a jitrocel,“ smála se Ostenka, zavazujíc čarodějnici prsty. Paní Eleonora se na sebe podívala do zrcadla a prohlásila, že jestli dnes dojde ještě k nějakému zranění, bude vypadat jako sádrový trpaslík.
Na to však byl odborník Kapička. Zakroužil nad hlavou paní Eleonory rukou a ta si během minuty odkroutila pozpátku celý den. Když se z toho zpětného zrychlení vzpamatovala, neměla ovázané prsty a sádra zmizela jako ty Kapičkovy kapky. Paní Eleonora se postavila na před chvílí ještě bolavou nohu a oznámila všem, že se cítí zdravá, jako by z kola nikdy nespadla. Potom ještě doporučila vodníčkovi, aby si mazal konec šosu každé ráno a vyprovodila všechny až k Bílé bráně.
„Tupíku, musím tobě a Ostence poděkovat. Někdy i vodník udělá chybu. Já ji udělal a nevím, nevím, jak by to dopadlo, nebýt vás.“
Ježci i vodník si plácli na důkaz přátelství a těšili se na další den ve škole.

Kapkami kapala kapka po kapce. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

12. Tupík a pomíchané hlasy

Jednoho dne, když dorazili Tupík s Ostenkou do školy, bylo už z dálky slyšet, že se děje cosi neobvyklého. Na školní zahradě se hádalo celé osazenstvo školy. Všichni něco řešili a překřikovali se jeden přes druhého. Tupík se zeptal papouška od Dorotky, cože se to tady děje. Papoušek však jen zakokrhal a uletěl.
„Vidělas to Ostenko? Papoušek se naučil kokrhat. Asi chodí do kroužku cizích řečí,“ uvažoval Tupík. Když se však Ostenka obrátila s podobnou otázkou na paní učitelku sovu Miroslavu, ta jen nešťastně zakukala a odletěla do sborovny.
„Slyšel jsi to Tupíku? Paní učitelka sova kuká! No ano, ano, kuká,“ postěžovala si nešťastně Ostenka.
Ten den se stala velice podivná věc. Všichni příslušníci ptačího rodu měli pomíchané hlasy. Nikdo nevěděl proč, nikdo netušil, jak se to stalo, nikdo nechápal důvody, které vedly kohokoli k tomuto podivnému činu. Kohouti zpívali jako slavíci, vrány hudrovaly jako krocani a krocani pro změnu krákali. Nad polem zpívali čápy. A kos ve snaze o zpěv, zakejhal jako kachna. Před zverimexem stála fronta zákazníků, kteří přišli reklamovat své zakoupené ptáčky. Jeden pán křičel, že to tak nenechá, protože mu jeho kanárek kdákal jako slepice.
Pan ředitel hroch se rozčiloval: „To přece není možné, aby slunce vycházelo na popud papoušků! S tím se musí něco udělat! Kdo kdy to viděl a slyšel, aby nám sovy kukaly, kolik života nám zbývá! Ne, že se s tím musí něco udělat. S tím musím něco udělat já! Od této chvíle zakazuji všem ptákům vydávat jakýkoli hlásek, až do vyřešení případu!“
Dovedete si představit svět, bez ptačího zpěvu? No, jen si to zkuste. Projděte se přírodou, na chvíli zavřete oči a poslouchejte. Potom si zacpěte uši a zjistíte, že krásný pocit z nádherné přírody, není jen pohled na květiny, kvetoucí stromy a oblaka. Celou tu krásu podporuje zpěv, řev a zvuk všech obyvatel ptačího pokolení. To co se stalo po rozkazu pana ředitele, byla hotová katastrofa.
Ticho. Nic, než ticho, přerušované šuměním stromů. Takový smutný svět nikdy nikdo neviděl a neslyšel.

Druhý den ráno nevyšlo slunce. Tupík se probudil jako vždy na zazvonění budíku a chtěl jít do školy. Jenže byla tma. Pochopil, v čem je chyba a navštívil Dorotku, jejíž papoušek kokrhal. I přes zákaz pana ředitele jej přemluvil, aby na plotě zakokrhal. Naštěstí to sluníčko slyšelo a tak se probudil další den.
Než začalo vyučování, všimla si Ostenka, že chybí Hloupý Honza.
„Já ho viděla v šatně. Měl by tady někde být,“ uvažovala kuna Klotylda. Ostenka poslala Tupíka, aby se šel podívat na toalety, není-li Hloupý Honza tam. Tupík obešel všechny kabinky, ale nikdo v nich neseděl. Když se vrátil do třídy, vedla už Hloupého Honzu Ostenka z archivu, kam se dotyčný schoval za staré použité sešity.
„Přiznal se, že pomíchal ty hlasy ptáků. Je to lump. Kvůli němu málem nezačal nový den. No ano, ano, může za to!“ rozčilovala se Ostenka.
Hloupý Honza se bránil, že lump není, ale že jen na internetu našel stránky kouzelníka Zimboly, který si zaregistroval novou hru, jménem Zlatá rybka.
Tupík s Ostenkou zasedli k počítači a našli příslušné stránky. Skutečně měl kouzelník Zimbola na svém vebu novou hru jménem Zlatá rybka. Hra spočívala v tom, že si každý hráč, v případě, že trefil cíl míčkem, mohl přát jedno přání.
Tupíkův bratr Špendlík, který byl v počítačových hrách jako doma, poradil, aby si Tupík hodil míčkem a přál si odmíchání ptačích hlasů.
Tupík zasedl za přístroj a házel. Hodil jednou, hodil podruhé, ale míček jako by kouzlem nechtěl dopadnout do středu terče.
Špendlík vystřídal Tupíka u klávesnice a začal novou hru. Trefil se s míčkem hned napoprvé. Když dohrála vítězná znělka, objevil se nápis: „Přej si, co chceš.“ Špendlík napsal do okénka větu: „Odmíchání ptačích hlasů.“ Chvíli se nic nedělo a pak na obrazovku vyskočila bublina s upozorněním: „Obsazeno. Zadej heslo.“ Všichni se obrátili na Hloupého Honzu.
„Jaké heslo jsi zadal, při plnění přání?“ otázal se Špendlík.
Hloupý Honza pokrčil rameny a tiše zašeptal: „Já nevím, chtělo to po mně víc věcí, například jméno hráče.“
„No sláva!“ zajásal Špendlík a zadal do okénka jméno Hloupý Honza. Objevila se však věta: „Heslo je nesprávné.“
Špendlík vyzkoušel všechny možné varianty. Počínaje Janem Hloupým a iniciály H. H. konče. Když po několika marných pokusech Špendlík vzdal své snažení, kdosi prohlásil, že hlupáci by měli mít zákaz cokoli dělat na internetu, protože je to nebezpečné nejen pro ně, ale jak všichni vidí i pro celý svět.
Naštěstí tu byla Ostenka se svým nápadem: „Ať si Hloupý Honza zahraje hru znovu a přeje si něco normálního. Pak si zopakuje přihlašovací údaje a zjistí, co a jak dělal. No ano, ano, mělo by to tak být.“
A tak Hloupý Honza zasedl k počítači a začal hrát. Jenže jako na potvoru, nemohl se s míčkem trefit do terče. Vtom začalo zvonit.
První hodinu měli žáci češtinu. Paní učitelka vletěla do třídy spolu s panem ředitelem, který ji omlouval, protože prý úplně přestala mluvit a jen kuká.
„Hodina se odkládá. Vyndejte si knížky a zatím si něco opakujte. Zkusím sehnat náhradu,“ a s těmito slovy hroch s kukající sovou na zádech odkráčeli k ředitelně.

Žáci se opět vrhli k počítači. Fandili Hloupému Honzovi při jeho pokusech, až se mu to konečně podařilo. Míček přistál na cílové značce a objevil se oslavný ohňostroj. Hned potom vyskočila tabulka: „Přej si, co chceš.“ Hloupý Honza napsal: „Chci duhovou kuličku.“ Druhá bublina přikázala: „Zadej jméno hráče.“ Hloupý Honza napsal: „Jan Hloupý.“ Třetí bublina dala příkaz: „Napiš heslo.“
Všichni žáci vykřikovali: „No tak, jaké heslo jsi napsal?“
Hloupý Honza ztišil spolužáky a prohlásil: „On po mě nechce, abych si vymýšlel, ale abych napsal heslo.“ Nikdo nechápal, o čem to Hloupý Honza mluví. Ten vyťukal do kolonky hesla slovo: „HESLO.“
„Hurááá!!!“ zajásala celá třída a k počítači opět zasedl Špendlík, aby si zahrál novou hru o zrušení pomíchaných hlasů.
Za několik minut po úspěšném odmíchání hlasů, přiletěla paní učitelka sova Miroslava a dala Špendlíkovi poznámku, protože jej nachytala, jak při vyučování hraje hry na počítači. Všichni žáci věděli, že je v tom ježek nevině, ale ten mlčel a Hloupého Honzu neprozradil. Tupík udělal na Špendlíka gesto s palcem nahoru. Všichni to viděli a gesto jeden po druhém zopakovali na důkaz, že si Špendlíka váží.
Jediný, kdo gesto neudělal, byl Hloupý Honza. Vstal a donesl Špendlíkovi svou vyhranou duhovou kuličku se slovy: „Díky ježoure.“

Zakutálela se kulička. Pardon.
zazvonil zvonec a pohádky je konec.


13. Tupík a mimozemšťané

Po městě se rozkřiklo, že v Ostrově přistáli mimozemšťané. Nikdo se s nimi zatím nesetkal, ale několik svědků vidělo na vlastní oči, že nad městem večer zakroužil malý létající talíř. Potom prý odletěl směrem ke kopci Popovský kříž, kterému se taky říká Hvězda. Jedni si mysleli, že je to jen nějaká reklama a druzí tvrdili, že to nebyl létající talíř, ale nový typ dronu. Netrvalo dlouho a řeči pominuly jako voda, která odteče.
Jednoho dne se vypravil Tupík, Ostenka a strašidlo medvídek Bambi, na procházku do lesa, kde chtěli natrhat nějaké bylinky pro paní Eleonoru. Tu se z křoví ozvalo tiché: „Sss hangalóngó!“
Tupík, Ostenka a Bambi se zastavili a čekali, kdože to na ně volá. Z křoví vylezl ježek. Nebyl to však obyčejný ježek. Byl velice podivný. Velikostí byl o malinko menší, než Ostenka a bodliny měl delší a zkroucené do vývrtky. Na hlavě mu koukal z helmy bodlinový cop. Co bylo však nejzajímavější, nebyl hnědočerný, ale zelenorůžový.
„Dongobrýngý dengen. Jángá jsemngem Jengežekngek.“
Tupík s Ostenkou zůstali úplně paf. Jediný kdo zareagoval, byl Bambi. Ihned pochopil, že když ze slov odstraní ng, dá se zelenorůžovému ježku docela rozumět. Dongobrýngý dengen. Jángá jsemngem Jengežengek, vlastně znamená - Dobrý den. Já jsem Ježek. Ihned zvláštnímu ježkovi odpověděl. „Nangazdarngar. Jángá jsemngem strangašingidlongo.“
To samozřejmě znamená – Nazdar, já jsem strašidlo. Abych vás dál nemučil, budu vše překládat, jako by mimozemšťan mluvil česky tak, jak to překládal Bambi Tupíkovi a Ostence. Ti dva totiž nerozuměli ani slovo.
Když se trochu očichali a seznámili, zeptala se Ostenka ježka: „Jak se vlastně jmenuješ a odkud jsi? No ano, ano, odkud?“
„Jmenuji se Zinzulka. Jsem z planety Zemngem. Letěli jsme s rodinou na dovolenou. Jenže jsme zavadili svými ostny o plášť lodi, ten to nevydržel, a tak jsme museli u vás nouzově přistát,“ vysvětloval mimozemský ježek.
Tupík zakroutil hlavou, jako že se tomu diví a povídá: „Jestliže jsi s rodinou, kde ji máš?“
Zinzulka zapískal směrem ke keři a zpod listí se vybatolili dva ježčí kluci a za nimi krásná ježkyně.
„To jsou mí kluci Kulík a Švidrák. A samozřejmě má žena Chudla.“
Všichni tři měli podobné zbarvení jako Zinzulka, ale jeden kluk měl světlejší pruhy a druhý tmavší. Když je Ostenka uviděla, začala se upřímně smát: „Vypadáte, jako byste byli v pyžamu, no ano, ano, v pyžamu.“
Když se však mimozemští kluci schoulili strachy do klubíčka, uvědomila si své nevhodné chování a omluvila se.
„Jestliže máte potíže se svou raketou, měli bychom vám nabídnout pomoc. Že ano. Ukažte, kde ji máte, ať víme, co byste potřebovali,“ snažil se o nápravu Tupík.
Zinzulka zavedl kamarády k meziplanetárnímu plavidlu. Byl to krásný plastový růžovozelený létající talíř a jen nad kabinou byl trochu roztržený.
„To je hračka. Doběhnu domů pro lepidlo a díru zalepíme,“ řekla nadšeně Ostenka a pádila k Ostrovu.
„Hlavně nikomu nic neříkej, nebo dostaneš naše kamarády do problémů,“ volal za ní Tupík.
Za hodinu byla Ostenka zpátky i s lepidlem. Pečlivě zalepili díru a zbytek tuby dali Zinzulkovi, aby měl rezervu na příště. Chudla donesla ježkům za odměnu vesmírný koláč a Bambimu zmrzlinu z Mléčné dráhy. Potom nasedli do talíře a tiše vzlétli. Ještě naposled zamávali z okna a odletěli.
„Víš Tupíku, když máme kamarády tady na zemi, je to skvělé. Ale když víme, že máme kamarády i tam nahoře, je to ten nejlepší pocit,“ pochvalovala si Ostenka a začala sbírat bylinky pro paní Eleonoru.

Bambi si lízl zmrzliny. Pardon.
Zazvonil zvonec a pohádky je úplný
KONEC