Tajemství Smutného lesa

1. Královna Kordula
Na konci pohádkové říše je Smutný les. V něm žijí všechny bytosti, které už v žádné pohádce nikdo nechce a o kterých si už nikdo nevypráví. Nejsou tu skřítci, princezny ani draci. O těch je spousta pohádek a každý večer před spaním dětem rodiče čtou o těchto postavách ze starých i nových pohádkových knížek. Žijí tady bytosti dávno zapomenuté, které už nejsou moderní a o kterých se v posledních několika letech žádné dítě nedozvědělo.
Celá oblast lesa je rozdělena na lesní vesničku Naděje a pouštní město Beznaděj. Kdo doufá, že se o něm ještě někdy někdo dočte či kdo je tu krátce a je prozatím nabitý energií, bydlí ve vsi Naděje, u vodopádu. Zde jsou krásné domky se zelenými zahradami a je tu slyšet smích a zpěv. V městečku Beznaděj u sopky žijí ti, kteří už ztratili jakoukoli naději na život s lidmi. Kdybyste šli pěšky z Naděje do Beznaděje, všimli byste si, jak se mění krásné domky v polorozpadlé chatrče, zelené zahrady v suché travnaté plochy a jak smíchu se zpěvem valem ubývá. Na konci Beznaděje pak stojí staré kůlny stloukané z kdečeho a na zemi nenajdete jedinou rostlinku. Je zde ticho a pohádkové bytosti se tu pomalu plouží, či sedí na lavičkách. Některé dokonce leží na zemi a jsou doslova zahrabány navátým pískem. Jejich energie je takřka na nule. Občas se stane, že se mezi lidmi najde někdo, kdo napíše scénář k novému filmu či novou pohádku se starými, již neznámými postavami, a tím vrátí některé z nešťastníků do říše pohádek. Ale to je tak malé množství pohádkových bytostí, že málokdo doufá, že se to tak přihodí právě jemu.
Abyste si dovedli představit, jak to tu vypadá, popíšu vám, jak to ve Smutném lese chodí. Hned ráno přijede malý autobus s novými spolubydlícími. Na návsi u vodopádu zastaví, a z něho vystoupí noví zapomenutí. Dnes právě přijel pajdavý pejsek Ferda, Smutné káčátko a příšerka, zvaná Ronald. Starosta Naděje, starý dřevěný klacík Poybel, přivítá tyto smutné postavičky z právě zapomenutých pohádek. Na důkaz úcty jim uspřádá smuteční hostinu. Během oslavy jim vysvětlí, že mohou bydlet buď u vodopádu, nebo u sopky. Každý nový příchozí se pochopitelně nastěhuje okamžitě k vodopádu, ale po krátkém čase se bohužel pomalu šourá k méně atraktivním místům, až nakonec skončí jako skoro každý, u sopky. Bydlení pochopitelně závisí na síle jedince a jeho úspěšnosti v lidském světě. Jestliže byl někdo velkou hvězdou, ale přesto se na něj zapomnělo, může u vodopádu bydlet třeba i rok. Zatímco méně slavní zde pobudou jen několik dní. Na každém kroku je malý přístroj, kterým se platí za služby. Tento automat odebírá energii, kterou je každý obyvatel nabitý. Přístroji se říká energomat. Chcete-li například zmrzlinu, přiložíte k energomatu ruku a on vám odebere potřebné množství energie za koupi zmrzlé sladké dobroty.
V poledne, když odbije zvon poslední úder, se na světelné tabuli objeví jména těch, na které si někdo vzpomněl a kteří se mají vrátit do světa lidí. Většinou už tyto informace nikdo nesleduje, protože převážně všichni ztratili naději na znovuoživení. Jen policisté Smutného lesa tuto informaci denně sledují, zapisují a pohádkové postavy, o které je opět zájem musí nalézt a doručit jim informaci, kdy a kam se mají vrátit.
Dnes se po posledním úderu zvonu na tabuli objevil jediný nápis “Ošklivé káčátko”. Ošklivé káčátko se ještě ani nerozkoukalo v novém bydlišti a už radostně poskakovalo směrem k autobusu. Nasedlo do vozu a smutně sledovalo, jak mu pajdavý pejsek Ferda a příšerka Ronald mávají. Má to někdo štěstí, pomysleli si Ferda a Ronald.
Když autobus zmizel za obzorem, usadili se oba u vodopádu a jen tak nečinně sledovali vodu, jak s ohlušujícím rachotem vytváří mlhu.
„Připadám si, jako bych byl na vlastním pohřbu. Co ty?“ obrátil Ronald svůj pohled na Ferdu a začal si zpívat svou oblíbenou písničku.
Teče voda, teče
od potoka k řece
Namluvil si švarný hulán
modrooké děvče
Ferda zvedl hlavu, jak mohl nejvýš a zavětřil.
„Mám tušení, že se něco stane. Vrrr, ale nevím co.“ Oba seděli a rozhlíželi se. Najednou přestala voda přes horní okraj skály přepadávat tak, jakoby někdo uzavřel kohoutek vodovodu. Když voda vodopádu dopadla dolů, ukázala se za ní stěna skály, před kterou až do této chvíle vytvářela padající voda neprostupný závěs. Ve skále zela tmavá díra do jeskyně. Ronald popadl Ferdu a mohutným skokem přistál na výčnělku pod jeskyní právě v okamžiku, kdy se stěna vody dala opět do pohybu.
„Podívej, Ferdo,“ řekl Ronald, „jakoby tu vodu kvůli nám někdo zastavil.“ Vešli do jeskyně. Ta se uvnitř rozdělovala na tři cesty.
„Kterou půjdeme?“ pokrčil rameny Ronald. Ferda očichal první odbočku a prohlásil, že tudy už nikdo dlouho nešel. Potom projel svým výtečným čenichem druhou cestu a řekl, že tudy sice někdo v poslední době šel, ale hned se vrátil. U třetí cesty neváhal ani vteřinu a ukázal Ronaldovi, aby šli tudy.
Cesta tmavým tunelem byla náročná. Co chvíli zakopli o nějaký výčnělek a jen díky Ferdovu výtečnému čichu a zraku došli po nějaké době ke světlu. Chodba končila ve veliké jeskyni, do které vnikal nevelkým otvorem proud světla. Uprostřed jeskyně byl stůl, za kterým seděla zvláštní, leč krásná paní a psala cosi do tlusté knihy.
„Jen pojďte dál. Už na vás čekám,“ řekla a pokynula rukou směrem k pohovce. Ronald se posadil a Ferda mu skočil do klína.
„Vítám vás. Jmenuji se Kordula. Jsem královnou zapomenutých pohádkových bytostí,“ představila se žena, když dopsala a zavřela knihu. Poté vstala a usedla do křesla proti pohovce. Ronald podal Kordule ruku.
„Já, vlastně my…“ zakoktal Ronald.
„Nemusíte se představovat. Znám vás,“ řekla s úsměvem Kordula a nabídla hostům sušenky.
„Tu vodu jste zastavila vy!“ ukázal Ronald na Kordulu prstem.
„Dobrý postřeh. Je vidět, že jsem si zvolila výtečné pomocníky,“ usmála se královna.
„Jaké pomocníky? Já nejsem žádný pomocník. Jsem kouzelný pes. Haf! A vlastně, proč bydlíte v jeskyni, když jste královna?“ zeptal se Ferda.
Kordula smutně pokývala hlavou a začala vypravovat.
„Kdysi dávno bylo ve Smutném lese veseleji. Nebylo nás tu mnoho, ale všichni si žili celkem dobře. Obec Naděje byla větší a Beznaděj ještě neexistovala. Na slavnosti, která se konala v první letní den, se všichni obyvatelé výborně bavili. Soutěže o nejlepší, nejstarší, nejkrásnější a nejbarevnější pohádkovou postavu probíhaly celý den. Večer se pak konala volba panovníka. Získala jsem nejvíce hlasů a ujala se úřadu. Jenže mé vládnutí netrvalo dlouho. Hamoun Mukáč z Vídrholce, který si dělal zálusk na tento úřad, mě uvrhl do této jeskyně, ze které nemohu odejít. V Naději zřídil energomaty, kterými se platí a veškerou energii spotřebovává pro sebe. Nikomu se zatím nepodařilo jej přemoci, ale věřím, že vy dva jste těmi pravými, kteří to dokáží.“
Ronald se zamyslel a upozornil královnu, že on je obyčejná příšerka, která nemá žádné kouzelné schopnosti. Ferda mu však naznačil, že on je kouzelný pes a má nejlepší čich v celém pohádkovém světě.
„No jo, čich máš sice nejlepší, ale na Hamouna Mukáče to asi stačit nebude.“ zapochyboval Ronald.
„Vrrr haf!“ zaprotestoval Ferda, „to se uvidí. Neházej pistoli do ovsa.“
Královna Kordula se usmála a opravila Ferdu.
„Neříká se, neházej pistoli do ovsa, ale neházej flintu do žita. S kouzly vám pomoci nemohu, ale mám pro vás tři rady. První je, že Hamouna najdete pomocí zelené barvy. Druhá rada zní: Jen žlutá barva zničí Hamouna a třetí radou je, že barva červená je pro vás nebezpečná, ale pomůže. Nyní však musíte již odejít. Zanedlouho přijde Hamoun a ten vás tu nesmí uvidět, jinak by bylo vše prozrazeno. Audience skončila. Držím vám palce. Nashledanou.“
Nato zasedla královna za stůl a Ronald s Ferdou odešli stejnou cestou zpět do Naděje.
2. Teggi
Oba kamarádi seděli opět u vodopádu a přemýšleli, co dál.
„Já toho Hamouna zakousnu jako králíka,“ zavrčel Ferda.
„Jenže nejdřív jej musíš najít a já nejsem z těch rad příliš moudrý,“ zapochyboval o úspěchu Ronald.
Tu k nim přistoupil malý kousek ořezaného dřeva a začal přednášet.
Jsem v Naději starostou,
zde zlé bytosti nerostou,
Poybel je jméno mé
a přednesu vám řeči své.

Dovolte naši noví milí obyvatelé,
abych vyslovil to přání celé,
zvu vás na smuteční hostinu,
jež se koná večer zde ve stínu.

Bude uspořádána pro vás dva,
A s jídlem a pitím – tralala,
přijdou hosté, nad které není.
Tak doufám, že budete spokojeni.
Poté se uklonil a zmizel.
Smuteční hostiny se účastnil skoro každý, kdo bydlel v Naději. Ronald s Ferdou se seznámili s velice zajímavými pohádkovými bytostmi. U některých Ronalda napadlo, že je s podivem, že na ně lidstvo zapomnělo. Celá společnost se vesele bavila. Jenže Ronald nemohl zapomenout na královnu Kordulu. Občas se tiše zeptal někoho na Hamouna a každý se hned od něj odvrátil a dělal, jako by otázku neslyšel. Po několika pokusech se vzdal a žádné otázky již nekladl.
Když se setmělo, pochopil, proč se této hostině říká smuteční. Jedna
pohádková bytost vyprávěla o dobách, kdy byla v plné slávě mezi lidmi a to vyprávění působilo na všechny přímo sklíčeně. Každý vzpomínal na své časy, kdy byl mezi lidmi slavný a tak po nějaké době dostali všichni účastníci hostiny smutnou, nostalgickou náladu.
Když se hostina chýlila ke konci, vzpomněl si Ronald, že už dlouho neviděl svého přítele Ferdu. Musel dvakrát obejít celou zahradu, než spatřil Ferdu v altánku s jakousi podivnou zelenou plyšovou fenkou. Oba si zaujatě vyprávěli a vypadali víc než spokojeně, ba až zamilovaně. Ronald vstoupil do altánu a Ferda mu představil svou přítelkyni.
„Rončo, to je Teggi. Představ si, že poznala podle čichu, že jsme byli u Korduly. Je úplně fantastická,“ ukázal Ferda na malou roztřepanou plyšovou psici. Po zbytek večera seděli ve třech v altánu a povídali si. Teggi byla velice inteligentní. Když se dozvěděla, čím je Kordula pověřila, dala Ferdovi ultrazvukovou píšťalku. „Když do ní foukneš, uslyším tě, i kdybych byla na druhé straně Smutného lesa,“ řekla Teggi a láskyplně kousla Ferdu do ucha. Ronald neodolal a zeptal se Teggi na Hamouna. Teggi se rozhlédla a tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel, pošeptala, že jim zítra ukáže, kde Hamoun bydlí. Hovořili spolu o všem tak dlouho, že po těžkém dnu na lavici všichni tři usnuli.
Ráno kamarády probudil křik. Ronald si promnul oči a rozhlédl se. Ferda ležel na zemi a spal. Teggi tu už nebyla. Ten křik však vycházel z hrdla policistů, kteří je tu objevili.
„Co si to dovolujete spát v altánku! Jestli vám dochází energie, koukejte mazat k sopce a to šup a natotata!“ láteřili četníci. Ronald chtěl poslušně odejít, ale probuzený Ferda, vida, že Ronalda drží za límec jakýsi cizí muž v uniformě, se zakousl policistovi do nohy. Po krátkém, ale urputném boji, nasadili policisté našim kamarádům želízka a odvedli je na policejní stanici, kde je zamkli do žaláře.
„Tak to se ti povedlo,“ zabručel Ronald na Ferdu, když se usadili na slámě.
„Co se mi povedlo?“ otázal se nevinně Ferda.
„Teggi nám přece slíbila, že nám ukáže, kde bydlí Hamoun. A místo
toho teď trčíme v base,“ postěžoval si Ronald.
„Vždyť se tak moc nestalo,“ zaprotestoval Ferda.
„Jak nestalo? Jestli jsi zapomněl, tak máme poslání. Jak chceš Hamouna najít, když jsme ve vězení?“ pravil nešťastný Ronald a bezmocně si začal broukat. „Teče, voda teče…“ Ferda se najednou posadil a zaštěkal. „Haf, mám to!“
„Co máš?“ řekl Ronald. Ferda se podrbal za uchem a vyndal píšťalku. Chvíli na ní nejistě koukal a pak do ní foukl. Čekal minutu a foukl zas. Čekal pět minut a zase foukl. Čekal hodinu, a když se nic nedělo, zklamaně odložil píšťalku a bezmocně si lehl k Ronaldovým nohám.
„Promiň,“ omlouval se Ferda. „Jsem hrozné nemehlo. Místo toho, abych ti pomáhal najít a zneškodnit Hamouna, myslím na ženský. Teď tady kvůli mně sedíš a nemůžeš nic dělat. Je tu chladno, ticho, vlhko a jsou tu myši.“
„Jaké myši? Ty jsi nějaké viděl?“ podivil se Ronald.
„Neviděl, ale mám lepší sluch než ty. Tady pod tou zdí jedna zrovna běhá. Jestli budeš chvíli potichu, tak ji taky uslyšíš,“ odpověděl Ferda.
Oba kamarádi nastražili uši a opravdu se pod zdí ozývaly nějaké zvuky. Po chvíli si všimli, že zvuky sílí, až najednou jeden kámen ze zdi vypadl. V díře, která po kameni zbyla, se objevila zelená hlava Teggi.
„Že byste mi pomohli? Jeden se tady dře a oni koukají jako včely do rakve.“
3. Sopka
Když se kamarádům podařilo za pomoci Teggi utéci z vězení, prozradila jim jejich nová přítelkyně, že Hamoun Mukáč z Vídrholce bydlí v sopce. Vytvořil si tam své sídlo, neboť má rád teplo. Jeho bydliště je tím pádem dobře chráněné, protože než někdo vyleze po svahu k vrcholu, je prozrazen.
„To má ale jednoduché řešení,“ zahlaholil nadšený Ronald. „Provrtáme díru zespoda do úpatí sopky.“
„To je sice logický nápad,“ přerušila ho Teggi, „ale ty nevíš, že sopka
není vyhaslá. Kdybys provrtal spodek sopky, zaplavíš celý Smutný les lávou.“
Ferda se podrbal za uchem a pravil, že když to nejde zespoda, musí to jít svrchu. Na to Teggi pravila, že takové pokusy se tu již objevily, ale nikomu se nepodařilo doletět až nahoru. Takový odvážlivec byl vždy Hamounovými posluhovači sestřelen dříve, než dosáhl cíle.
Ronald s Ferdou seděli na lavičce a intenzivně přemýšleli. Teggi je chvíli pozorovala a pak se začala nahlas smát.
„Vypadáte jako po funuse. Pozor, aby se vám od toho přemýšlení nezačalo kouřit z hlavy. Opravdu jste vyčerpali všechny své nápady, jak Hamouna zničit? No, řeknu vám, že jste oba dva zapomněli, že máte kamarádku. Co kdybyste se zeptali krásné Teggi, co na to ona, když už tu bydlí déle?“ Ronald s Ferdou současně vyskočili a unisono zakřičeli: „No jo, jak bys to řešila ty?“ Teggi se začervenala. Vzhledem k tomu, že je zelená, vypadalo to velice mile.
„Když to nejde horem, ani dolem, nezbývá, než vylákat Hamouna ze sopky do Naděje. To je přece jasné.“ Ferda radostí zatancoval na zadních. „Tak povídej, jak?“ Teggi pokrčila rameny a řekla, že to právě ještě neví. A tak seděli na lavičce všichni tři a od samého přemýšlení se jim začalo kouřit z hlav.
Po delší odmlce si bezradný Ronald začal zase pobrukovat písničku. „Teče voda, teče…“ Jestli jste si všimli, tak kdykoliv si ji začal zpívat, Ferdu něco napadlo. Nechci Ronalda podezřívat, ale mám dojem, že si tuto písničku začal zpívat právě proto, že na reakci Ferdy spoléhal. Kupodivu udělal dobře.
„Nejsou v Naději nějaké slavnosti?“ zeptal se Ferda Teggi.
„Jsou. Zrovna bude candrbál. Proč se ptáš? Přece si nechceš jít zatancovat, když máme takový důležitý úkol,“ zavrčela nevrle Teggi.
„To ne, ale když nemůže hora k Mohamedovi, zavoláme Mohameda k hoře.“ Teggi i Ronald koukali na Ferdu, jako by dostal úpal.
„Co to tady meleš? Jaký Mohamed? Jmenuje se Hamoun! A jaká hora? Je to sopka!“ poťukal si na čelo Ronald. Ferda se usmál a odvětil: „Dobře, jak chcete. Když nemůžeme k Hamounovi, pozveme Hamouna k nám. Pochopili?“
Samozřejmě, že oba pochopili a měli z toho ohromnou radost.
„Teď už jen zbývá vyzvědět, na co Hamoun slyší,“ pošeptala bezradně
Teggi. „Nejhorší je, že nevíme, jestli je to dýně, pavouk, kedluben, nebo drak. Kdyby to byla kočka, tak bych věděla, jak na ní. Jenže to může být klidně Hlavoun Mukáč drakovitý a pak jsme nahraní.“
„Zkusíme jít za královnou, třeba nám poradí,“ navrhl Ronald.
Zanedlouho došli k vodopádu. Ronald volal, skákal, potápěl se, ale voda padala a padala. Do jeskyně se nedostali.
Když si na slunci Ronald sušil oblečení, začal si Ferda pobrukovat tak trochu jedovatě jejich oblíbenou písničku. „Teče voda, teče…“
„Hele, já vím, že ta voda teče, i když mi to nezazpíváš. Ale jak to udělat, aby netekla, to nevíš,“ ozval se Ronald. „Radši přemýšlej, jak to udělat, abychom věděli, co je vlastně za tvora, či netvora ten Mukáč.“
Teggi seděla na lavičce a prohrabovala se v jakési plechové krabičce.
„Co to máš?“ zajímal se Ferda.
„To jsou mé vzpomínky na svět lidí,“ řekla smutně Teggi. „Mám tu krabičku pořád s sebou. Kromě píšťalky, kterou jsem ti dala, tady mám obojek, berušku do vlasů a jeden dopis, který mi poslala má majitelka z cesty kolem světa. Má krásnou známku. Je na ní anglická královna.“ Vtom Ronald vyskočil a zajásal.
„Teggi, ty jsi zázrak! Známky, to je ono!“ Teggi a Ferda se na Ronalda dívali nechápavě. Netušili, co této příšerce probíhá hlavou. Ronald se k nim posadil a začal vysvětlovat: „Navrhneme Hamounovi, aby se dal vyfotografovat k účelu výroby známek. Každý pořádný panovník je na známce a Mukáč jistě neodolá.“
Ještě týž den napsali Hamounovi dopis a na obálku nalepili známku z dopisu, kde je vyobrazena anglická královna. Zároveň poukázali, že je to ostuda, když musí poslat dopis panovníkovi s obrazem jiného panovníka.
Hamoun Mukáč z Vídrholce naletěl. Hned druhý den byly v prodeji známky s jeho fotkou.
4. Stopadesátka
Přátelé si prohlíželi známky a Ferda prohlásil zklamaně, že by mu byl pavouk milejší. Na známkách se pyšnil ohnivý kohout.
„Kdyby alespoň nebyl ohnivý, tak bych si ho zakousla. Kohouty já ráda, ale oheň já nerada. Jsem plyšová a mohla bych shořet,“ přemýšlela nahlas Teggi.
Ronald se díval do vodopádu a lamentoval: „Na oheň je jediná obrana. Tou je voda. Jak ale Hamouna zneškodnit, když je vodopád a potok jediná voda ve Smutném lese? Sem jej asi nenalákáme.“
Ferda zvedl hlavu a pátravě se rozhlížel.
„Jaké má Smutný les složky integrovaného záchranného systému?“ Ronald se na Ferdu podíval, jako na psa, který se právě zbláznil.
„To jako myslíš, že jsme ve světě lidí? Tohle je pohádková země a tady tyhle lidské manýry nepotřebujeme.“ Ferda zase hlavu položil a jen tak pro sebe si zabroukal: „Takže s hasiči počítat nemůžeme.“ Když to Teggi zaslechla, vyskočila z lavičky a začala tancovat. „Sláva, sláva máme to!“
„Co máme?“ otázali se Ronald s Ferdou.
„Nedaleko odtud na kraji Beznaděje je starý hasičský vůz, na který lidé zapomněli, protože nehasil. Jmenuje se Stopadesátka. Jméno má podle čísla, kterým se požárníci volají.“ Ferda si poťukal na čelo. Hasičský vůz, který nehasí, není k ničemu. Ale na světě taky nepomůže.
„Sice nepomůže, ale za pokus to stojí. Zavedeš nás tam?“ Obrátil se na Teggi Ronald a všichni tři vyrazili.
Když dorazili na místo, kam je Teggi zavedla, uviděli jen hromadu písku, ze které vyčuhoval už jen kousek stříkacího děla. Chudák hasicí vůz byl celý zavátý pískem.
„Tak máme po naději,“ řekl znechuceně Ronald.
„Bodejť by ne, vždyť jsme v Beznaději,“ přitakal Ferda.
Teggi přistoupila k dělu a zakřičela do něj. „Haló, to jsem já, Teggi! Nedávno jsme spolu mluvili. Pamatuješ si mě?“ Když se chvíli nic nedělo, zopakovala svou řeč do útrob hlavně. „Haló, to jsem já, Teggi! Nedávno jsme spolu mluvili. Mám tu své kamarády a potřebovali bychom tvou pomoc!“
Ferda přiložil ucho k hlavni a zaposlouchal se. „Asi umřel. Je tam ticho.“ Teggi nešťastná, že se hasičský vůz již neozývá, vstala a kopla vzteky do lesklého kovu, až to zadunělo.
Tu se zpod písku ozvalo duté: „Au, sakra!“ Kamarádi ožili a začali odhrabávat písek.
„Když už sis na mě přivedla své kamarády, tak jim taky prozraď, jak jsme se seznámili.“ Teggi začala kroutit hlavou, jako že to ne, ale dutý hlas pokračoval: „Abyste věděli, tak ta vaše kamarádka mě počůrala.“ Teggi si nešťastně odsedla a bylo na ní vidět, že je jí to nepříjemné.
„Myslela jsem, že jsi patník. To my tak patníkům děláme,“ omlouvala se. Najednou Ferda přestal odhrabávat navátý písek a zakřičel do vodního děla. „Podívej, kamaráde! Jestli si myslíš, že když tě potřebujeme, tak ti dovolíme urážet dámu, tak to jsi na omylu. Buď se Teggi omluvíš, nebo tě necháme zahrabat úplně!“ Teggi přímo roztála. To, že se jí Ferda zastal, na ní nechalo veliký dojem. Chvíli bylo ticho a pak se zespodu ozvalo tiché: „Promiň. A nejsem kamarád, ale kamarádka. Jmenuji se stopadesátka.“ Teggi spokojeně pokývala hlavou, ale Ferda jí předběhl a zavolal: „Znovu, nahlas a celou větou. Ronald to neslyšel.“ Zespoda se ozvalo tlumené: „Promiň Teggi. Nechtěla jsem. Moc se omlouvám.“ Teď byl Ferda spokojený a začal znovu odhrabávat písek zadními tlapkami tak, jak to psi dělají. Když se kamarádům podařilo vyhrabat půl kabiny, museli si odpočinout. Během pausy vysvětlili Stopadesátce, o co jde.
„Já nevím, jestli to dokážu,“ uvažovala váhavě Stopadesátka.
„Proč bys to nedokázal?“ kroutil hlavou Ferda. „Já taky pajdám na levou zadní. Jenže. Když chci, můžu na ní i tancovat. Je to jen chyba výroby. Tu můžeme silou vůle překonat. Stačí kýbl odhodlání a dokážeš všechno.“ Stopadesátka si setřela stěrači poslední zbytky písku z čelních skel a povzdychla si: „Já nemám vůli.“
„Co ti vlastně chybí, že nemůžeš hasit?“ zeptal se Ronald.
„Nemám vodu. Při výrobě mi zapomněli přimontovat nádrž.“
„To nemáš ani malou nádržičku?“ zašeptala Teggi.
„Ani kýbl,“ řekla Stopadesátka a zatáhla roletu, čímž vzbudila dojem, že
zavřela oči.
„No nic, když nemáš nádržku, nějakou ti seženeme,“ řekl rozhodně Ronald a začal opět s odhrabáváním.
Po vyhrabání Stopadesátky dostali kamarádi záchvat smíchu. Na písku stál žlutý hasičský vůz.
„Propánajána, kdo tě takhle nabarvil?“ divil se Ronald. „Každý přece ví, že hasiči mají vozy červené.“
„Za to může můj výrobce,“ dala se Stopadesátka do vyprávění. „Když zjistil, že nemám nádrž, chtěl mě předělat na poštovní vůz, ale došla mu žlutá a tak jsem nedodělaná a zapomenutá.“
Kamarádi se rozdělili a hledali v Beznaději cokoli, co by se dalo přidělat na Stopadesátku místo nádrže. Bohužel do večera nic nenašli.
Druhý den napadlo Ronalda, že by si mohl zase zazpívat. Jeho stále neohraný hit Teče voda, teče, slavil opět úspěch. Tentokrát napadla Teggi otázka. „Na co ale potřebuješ nádrž? Máš hadice?“ zeptala se Stopadesátky a ta souhlasně přitakala.
„Jestliže máš hadice, stačí, abys je ponořila do tůně pod vodopádem a můžeš stříkat.“ Všem se tento nápad zamlouval. Rozhodli se, že to vyzkouší. Ronald natáhl hadice a Ferda to vše dirigoval. Po zapojení zapískala Teggi povel start a z hadice se vyvalil proud vody.
„Hurá, Stopadesátka funguje!“ radovali se všichni.
„Teď už jen zbývá dostat sem Mukáče Hamouna,“ nezapomněl upozornit Ferda. Leč radost byla převeliká. Když se pustí do díla víc rukou a víc hlav, můžete i přeskočit z Měsíce na Venuši a zase zpátky.
„Máte nějaký nápad, jak donutíme Mukáče Hamouna, aby sem přišel?“ zeptal se Ronald. Ferda se podrbal za uchem a navrhl, že by jej mohli pozvat na zítřejší candrbál, aby si tu vybral nevěstu.
„To sice není špatný nápad, ale já tady žádnou hořlavou slepici neviděla,“ zapochybovala o tomto nápadu Teggi. Stopadesátka zahýbala zpětnými zrcátky a přišla také se svým názorem.
„Já si myslím, že by bylo nejlepší ho vylákat na dobré pití. Já osobně bych si dala naftu a motorový olej.“
Kamarádi se zasmáli, protože si dovedli představit, jak by to tu vypadalo, kdyby se ohnivý kohout jen přiblížil k takové hostině. Určitě by vše v momentě hořelo.
Po chvíli ticha se ozval Ronald. „Když ne pití, tak mu nabídneme něco dobrého k jídlu. Třeba kuřecí řízky.“
Teggi se chytla za hlavu a nevěřícně zavzlykala: „Kuřecí řízky kohoutovi? To je, jako by jedl svoje děti.“
„Aha, to mě nenapadlo,“ omlouval se Ronald.
„Co ho nalákat na energii?“ zamyslela se Teggi.
„Jak to myslíš? On má přece energie dost z energomatů.“ Nechápal její uvažování Ferda.
„No právě,“ zauvažovala Teggi. „Všimla jsem si, že když nějaký energomat nefunguje, přijdou dva opraváři. Víc jich určitě není. Jestliže by se nám podařilo nějak ty energomaty zničit, musel by na opravu nastoupit i Hamoun Mukáč. Jinak by přišel o veškerou energii, kterou mu pohádkové bytosti platí.“
Ronaldovi se to zdálo jako výborný nápad. „No jo, ale jak je zničíme? Než zničíš jeden nebo dva, přijde policie a zadrží tě.“
Tu se ozvala Stopadesátka. „Nemusíme je přece rozbíjet. Jako hasičský vůz vím, že stačí pár kapek vody do správných míst a každý přístroj je v tu ránu mimo provoz.“
„Takový nápad zasluhuje odměnu,“ pochválila Teggi Stopadesátku a olízala jí obě čelní skla.
5. Záchranná akce
Naši čtyři kamarádi se rozdělili a po celém Smutném lese nakapali nenápadně do všech energomatů pár kapek vody, čímž je vyřadili z provozu. Když se po akci sešli opět u vodopádu, čekali, co se bude dít.
Nejdřív viděli, jak se dva opraváři snažili jeden z energomatů zprovoznit. Když se jim to nepodařilo, začal shon. Jezdili policejní vozy s houkačkami, opraváři lamentovali a nikdo si nevěděl rady. Po chvíli přijel obrněný vůz, ze kterého vykráčel ohnivý kohout Hamoun Mukáč z Vídrholce. Přišel se přesvědčit, pročpak se zastavil přísun energie do jeho sídla. To byla chvíle pro naši záchrannou četu. Ferda natáhl hadici, Teggi ji připojila ke Stopadesátce a Ronald namířil na kohouta. Teggi odpískala start a voda se v tu chvíli začala valit z tůně na hořícího kohouta takovou silou, že jej po chvíli zcela uhasila.
Když bylo po všem, kamarádi zajásali. Před nimi stál malý oškubaný kohout a voda mu stékala po hlavě a kapala ze zobáku.
Všichni Hamounovi Mukáčovi ochránci stáli jako opaření. Pro tento případ neměli žádné instrukce, a tak nevěděli, co mají dělat. Kohout s nimi nasedl do obrněného vozu a než odjeli, zavolal z okýnka: „Tím jsme neskončili! Až uschnu, tak si to s vámi vyřídím!“
Po Hamounově odjezdu se seběhlo celé obyvatelstvo Naděje a oslavovalo úspěch našich hrdinů. Po chvíli Ronald všechny utišil, protože se mu zdálo, že není ještě dobojováno.
„Vážení obyvatelé Naděje,“ promluvil k davu z lavičky, na kterou ho postavili jásající pohádkové bytosti.
„Vím, že máte stejnou radost jako my, že jsme ponížili Hamouna Mukáče, ale až uschne, bude se chtít pomstít. Nám nejde jen o ponížení. Chceme, aby byly zrušeny energomaty a aby se vrátila královna Kordula.“ Salvy potlesku přerušily Ronaldův projev. „Jenže nevíme, jak Hamouna zničit. Potřebovali bychom vaše rady.“ Z davu se ozývaly různé návrhy, jak kohouta zneškodnit, ale každý z těch návrhů měl nějakou chybičku. Když už nikdo s novým nápadem nepřicházel, ozvalo se: „Co vám poradila královna Kordula?“ Až do této chvíle naši přátelé na tři rady úplně zapomněli.
„První rada byla,“ pokračoval nahlas Ronald, „že Hamouna najdeme pomocí zelené barvy. Jenže nevíme, co to má znamenat.“
Tu se ozval starosta Naděje, klacík Poybel: „Vždyť jste Hamouna našli, díky Teggi a ta je zelená.“ Ze všech stran se ozývalo souhlasné mručení.
Teggi se usmála a udělala před davem pukrle. Všichni jí zatleskali a od Ferdy dostala hubičku.
„Druhá rada byla, že jen žlutá barva zničí Hamouna,“ pokrčil bezradně rameny Ronald.
„To taky souhlasí,“ ozval se znovu Poybel. „Podařilo se to Stopadesátce a ta je žlutá. Jakou radu jste dostali ještě?“
Ronald si vzdychl a dokončil svou přednášku. „Třetí rada byla, že barva červená je pro nás nebezpečná, ale pomůže. A tomu nerozumíme.“
Po celém okolí se shlukly všechny pohádkové bytosti a v malých skupinkách se radily, co by to asi mohlo znamenat. Po chvíli se k lavičce, ze které přednášel Ronald, dobelhal starý hadrový panák a zjednal si klid. „Jsem tu od začátku, co Naděje existuje a něco z její historie znám. Proto mi dovolte, abych se zmínil o logice naší královny Korduly. Vím, že je to moudrá žena a i když nevím, co znamená v její radě červená barva jako celek, řekl bych, že mi to připomíná semafor. Zelená, žlutá, červená.“
Ronald si opět stoupl na lavičku a řekl: „Nevím, jestli je to co platné, ale prohledejte na všech semaforech červená světla,“ a pak s úsměvem dodal: „Bude to nebezpečné, ale možná, že to pomůže.“
Všichni se rozprchli po světelných křižovatkách Naděje. Brzy se ozývaly první zprávy, že tu a tam někdo z konstrukce semaforu upadl a zlomil si ruku, či nohu, ale nakonec přišla dobrá zpráva. V jednom semaforu bylo nalezeno žhavé červené vejce.
Když ho nálezce dopravil k vodopádu, zrovna přijíždělo obrněné vozidlo. Hamoun Mukáč z Vídrholce vystoupil ze svého vozu znovu v plné síle a chrlil zlostí oheň na všechny strany. Hned za ním vyskákali jeho posluhovači. Ohnivý kohout ukázal na Ronalda a poručil: „Chopte se té příšery a do ohnivé komnaty s ním.“ Pomocníci se vrhli do davu, chtěje si proklestit cestu k lavičce. Vtom Ronald zvedl ruce nad hlavu a třímaje mezi prsty kleště, ve kterých zářilo žhavé vejce, křikl na Hamouna. „Ještě tví posluhovači udělají krok a rozmáčknu tě.“ Hamoun Mukáč vida, co Ronald drží, poručil, aby se sluhové vrátili.
„Dej mi okamžitě to vejce, nebo s tebou zatočím!“ Snažil se zastrašit Ronalda kohout.
„Nemáš sílu, bojíš se. Jenže já ti to vejce nedám,“ trval na svém Ronald.
„No tak, když mi ho vrátíš, nic se ti nestane,“ přemlouval jej kohout. Ronald se cítil jako král. Pohrával si s vejcem tak dlouho, až mu z kleští vypadlo a pohádkové bytosti, které se tu tlačily a viděly celou akci, se snažily, aby se vejce nerozbilo a trhavými pohyby si s ním házely. Vypadalo to, jako by si podávaly horký brambor. Když se zdálo, že se vejce dostane do rukou Hamounovým posluhovačům, zasáhla Stopadesátka a hadicí vysála vejce do svých útrob. Všechno ztichlo. Stopadesátka zablikala světly, zamávala stěrači a pak se z jejích vnitřností ozval zvuk připomínající krknutí. Hasičský vůz škytl. Stopadesátka se omluvila přítomným, že po takovém soustu se musí napít. Vložila hadici do studánky a půl vody z ní vypila. Ozvalo se šustění a bublání. To jak žhavé vejce chadlo. Po chvíli hučení utichlo. Teggi, Ferda a Ronald ke Stopadesátce přistoupili a s obavami se jí ptali, jak jí je. Když ta oznámila, že je jí jen trochu teplo, podívali se všichni na Hamouna, který se zmenšoval, až úplně zmizel. Začaly oslavy svobody. Candrbál byl odstartován.
Jak to bylo dál? Královna Kordula se vrátila na trůn. V sopce našli obyvatelé Naděje ohromné zásoby energie, kterou rozdali všem umírajícím obyvatelům Beznaděje. Naděje se nakonec rozšířila a Beznaděj byla zrušena. Ferdovi a Teggi se narodila štěňátka a ta si ráda dávala k obědu pečené kuřátko.