Kdo mluví za zdí, 4. díl

V paláci

Následujícího rána, po snídani, se všichni čtyři vypravili do paláce na kraji města, aby navštívili vládce, kteří pravděpodobně měli rozhodnout o dalším Ríšově osudu.

Myšlenky v chlapcově hlavě si držely včerejší podobu plánu a on chtěl udělat všechno proto, aby plán vyšel. Snažil se nedávat najevo nervozitu a strach a chovat se suverénně. Snad se mu to i dařilo, podle toho, jak po něm jeho tři společníci udiveně pokukovali. Už to nebyl ten ustrašený kluk…

Palác, který se před nimi poznenáhlu vynořoval, vypadal velmi impozantně a … hranatě. Jediná drobnost nebyla zaoblená, vysoké věže, široká okna, brána, rozlehlá zahrada, nic z toho neobsahovalo žádné oblouky, obloučky, nic kulatého. Což ovšem nebylo překvapující.

Nahlásili se strážným před branou, vstoupili dovnitř, prošli několika rozlehlými síněmi a konečně stanuli před vládci.

Bylo to šest lidí, tři muži a tři ženy, všichni seděli v půlkruhu na vysokých židlích a přísně na ně shlíželi. Jejich výraz se nezměnil, ani když spatřili Ríšu, ačkoli jim musel připadat, mírně řečeno, divný. „Je jich šest, jak se můžou dohodnout?“ Napadlo chlapce.

Xaver se mezitím uklonil směrem k půlkruhu židlí a začal mluvit: „S Vaším laskavým svolením jsem se pokusil přivolat bytost z jiného světa a jak vidíte,“ dramaticky se odmlčel a ukázal na Ríšu, „tady je!“

Na chvíli nastalo ticho, načež se jedna z žen obrátila k Ríšovi: „Vítáme Vás! Pravděpodobně jste byl seznámen s naší znepokojivou situací?“ Ríša pouze stroze pokývl hlavou a žena pokračovala: „Byli bychom Vám velmi zavázáni, kdybyste nám mohl pomoci.“ Ríša, uvnitř se strachem, ale navenek sebejistý, jí pevně pohlédl do očí, potom po řadě i ostatním pěti, načež začal mluvit: „obávám se, že Vám pomoci nemůžu. Je pravda, že se Vám naši vládcové snažili napovědět.“ Při slovech „naši vládcové“ se mu vybavila maminka, jak se zarputilým výrazem vymetá koštětem prach pod jeho postelí a nadává a táta s rozježenými vlasy a varovně vztyčeným prstem. Měl co dělat, aby se hystericky nerozesmál, nicméně pokračoval: „Ale svoji práci musíte udělat sami. Musíte si tady udělat pořádek! Musíte se učit novým věcem. Musíte … no fuj, co to říkám? Mluvím jako rodiče!“ proběhlo mu hlavou a znovu pocítil nutkání se rozesmát.

Naštěstí mu jeden z vládců skočil do řeči a Ríšovo malé hysterické zajíknutí tak ušlo pozornosti. „Tedy, je pravda, že se nám v poslední době množí protesty proti vysokým daním …“ podíval se po ostatních, kteří zachmuřeně pokývali hlavami. „Také ty znečištěné řeky,“ pronesla další žena váhavě a ostatní opět pokývali. „A úroveň vzdělávání…“ chtěl si vzít slovo další z vládců, ale tentokrát mu do řeči vstoupil Ríša, kterého napadlo, že by ten výčet mohl trvat dlouho a to nechtěl. „Vidím, že sami dobře víte, co máte napravit! Chtěli jsme Vás jen trochu popohnat. Nemohli jsme se na to už dívat!“ Řekl velice přísně.

„A teď,“ pokračoval a zaměřil pohled na Xavera, „neměli jste právo mě sem zavolat.“ Xaver poděšeně zamrkal a sklopil hlavu. Vládcové se do jednoho zamračili. „Ale,“ začal Xaver, „hvězdy …totiž, četl jsem ve hvězdách… a nebo že bych se snad zmýlil?“ Koktal vystrašený muž. A Ríšovi se ho velmi zželelo. „No, “ promluvil chlapec o poznání mírněji, „nakonec je dobře, že jsem tady. Mohl jsem Vás poznat osobně. Proto jsem se choval jako vystrašený kluk. Abych Vás lépe poznal. A zjistil jsem, že jste velmi schopní. Dokážete všechny problémy vyřešit sami. Třeba to mělo nějaký smysl, že jste mě zavolal.“ To řekl, ale pomyslel si něco jiného: „Tak moc je zase neznám. Oni mi věří… Povídám asi hlouposti, ale musím Xaverovi nějak pomoci. Řekl bych, že možná v těch svých hvězdách četl to, co číst chtěl. Hrozně si přál vyzkoušet mocné přivolávací kouzlo. Na druhou stranu, kdo ví, třeba potřebují jenom povzbudit.“ V každém případě, Xaverovi se viditelně ulevilo. Ríša se mu pevně zadíval do očí a řekl: „musíte mě okamžitě poslat zpátky.“ „Ale jistě, samozřejmě,“ koktal Xaver, „jenom, víte, prostě, musíme se vrátit do jeskyně. Tady by to jaksi, tedy …“ „V tom případě si přeji okamžitě vyrazit.“ Pronesl Ríša slavnostně.

„Ale, začal rozpačitě jeden z vládců, „nemohli bychom od Vás získat nějaké informace o Vašem světě? Vy nás …“ zaváhal, „sledujete?“ „To ne!“ odpověděl Ríša. „Jen Vás občas … zkontrolujeme. Jestli máte v poko… totiž ve svém světě pořádek. Jestli … (Ríša byl svým moralizováním mírně znechucen a rozhodl se svou řeč raději ukončit.) „Však Vy víte. Náš svět je proti Vašemu ohromný,“ pokračoval. „Je Vašemu světu velmi blízko. Možná blíž, než si umíte představit.“ Zaznělo to docela výhružně a vládcové se po sobě znepokojeně podívali. Ríša toho využil a zadíval se chladně nejprve po řadě na vládce, potom na Xavera. „Přeji si vyrazit!“ Řekl velmi důrazně. Všichni přítomní na ta slova na souhlas pokývali hlavami. Vládcové obřadně povstali, rozloučili se s Ríšou a jeden z nich mu podal stříbrný zvonek (ano, jistě, hranatý) a prohlásil, že to je na památku. Ríša poděkoval, a nyní už ve zpáteční cestě nic nebránilo …