Vetřelec

Vetřelec.



Kouzelník Fredík, když na to později vzpomínal, tak nemohl pochopit, jak se den, který tak pěkně začal, může zkazit takovým způsobem. V noci trochu sprchlo, ale ráno krásně svítilo sluníčko.
Fredík vstal a dal vodu na vařič, aby si udělal šálek té lahodné kávy, kterou dostal od jednoho prince, když ho zbavil ošklivých červených pupínků. Byla to sice jen kopřivka, ale Fredík neměl pražádný důvod to princi vysvětlovat. Nejdřív ho pomazal pudrem tak, že vypadal jako bacil skvrnitého tyfu, pak kolem něj trochu lítal, mumlaje pozpátku recept na bábovku, aby udělal dojem a zasloužil si výdělek.

Než se voda uvařila, nacpal si obřadně dýmku. Kávu si dělal vždy do hrnku, na kterém byla vyobrazena krásná a velmi nedostatečně oblečená lesní víla. Káva v šálku krásně voněla a Fredík se díval zalíbeně na obrázek, když do jeho domku vpadl Šílený Fridrich.
Nejprve se rozlétly dveře, jakoby za nimi vybuchl granát a pak vlítl dovnitř Fridrich jako dělová koule.
Trpaslík Fridrich byl ješitný blb, který trpěl velikášským komplexem a tak si nechal říkat „veliký“, ale pro jeho pitomost mu nikdo neřekl jinak než „šílený“.
Od té chvíle se začalo vše kazit. Stalo se několik věcí najednou. Fredík, který neměl rád překvapení, cítil, že se bude muset převléknout. V okamžiku svérázného vstupu Fridricha zrovna přikládal hořící dřívko k dýmce a tak další co ucítil, byly jeho spálené vousy. A to si na nich tolik zakládal!
Fridrich nesouvisle blekotal a máchal rukama tak, že připomínal větrný mlýn. Fredík měl obavu, že shodí některý z těch krásných hrnků z jeho sbírky. Opatrně se vyhýbajíc jeho rukám, vytlačil Fridricha ven. Zabouchl s úlevou dveře a vrhnul se do koupelny. Teprve když se převlékl, vyšel ven.
Fridrich tam netrpělivě podupával a hned ze sebe začal chrlit: „Pojď honem, tam na protějším palouku je něco divnýho.“
Fredík si tedy vzal svůj plášť, kouzelnickou hůlku a doprovázen trpaslíkem, vydal se pomalu na místo, kam ho Fridrich vlekl. Ten ovšem absolvoval cestu dvakrát, protože neustále pobíhal dopředu a zpět.
Na palouku se mezitím sešla společnost čumilů. Byl tu Kuřátko Ben, který příšerně koktal. Vedle něj stáli jednovokej Miky a Alex. O Alexovi nikdo nevěděl, jak vypadá, protože byl neviditelnej. Fredík jeho přítomnost zaznamenal jen podle zápachu, který se od něj šířil.
Všichni dohromady, jak tu stáli, dokázali celé hodiny mluvit o ničem. Šílený Fridrich doplnil trio na kvartet a připojil se k jejich žvanění.
Než tam Fredík dorazil, byli už tak rozjetí, že ani nezaznamenali jeho příchod. Už se hodlal velkolepě urazit, když mezi jejich těly uviděl, že uprostřed palouku leží největší všežrout jakého kdy viděl.
Je to lesklé a jak sám název napovídá, žere to skoro všechno. Je to hloupé, tupé a omezené a Fredík věděl, že s ním bude těžké pořízení. Čtveřice ke kouzelníkovi chovala jistou úctu a tak ztišila hovor na téměř únosnou míru.
Přistoupil k všežroutovi a rozmáchlým gestem vytáhl z pod pláště kouzelnický proutek. Byl zlatě zdobený, i když po pravdě by mu stačil jakýkoliv normální kus klacku. Mrkl na všežrouta, ale ten se tvářil tupě a netečně. Fredíkovi ta barva připomněla jeho ranní nehodu a udělalo se mu blivno. Věděl, že to není ten nejlepší přístup a měl by se proti těmto pocitům obrnit. Pro začátek zkusil zmenšovací kouzlo.
Namířil kouzlo na hnědou hmotu, která se zrovna ládovala pampeliškou a odporně při tom mlaskala. Začala se zmenšovat, ale pak si pomyslel, že i všežroutu musí z toho co už zblajznul být špatně, a kouzlo pominulo. Zhluboka se nadechl, aby si dodal klid, ale zase měl smůlu, když nasál odér z Alexe. Napotřetí kouzlo nemělo tu správnou sílu, protože už do toho nedokázal dát ten prvotní elán.
Netrvalo to dlouho a všežrout dosáhl původních rozměrů a jeho mlaskání přehlušilo i hádající se čtveřici.
Alex zrovna ječel svým přiskřípnutým sopránkem, že toho pitomce k tomu vůbec neměli pouštět a že on Alex předvídal, že to tak dopadne.
Fredíka napadlo, že by nebylo marné, kdyby všežrout zblajznul Alexe i ty ostatní. Zrovna nedávno, když šel na návštěvu k Elen E., s níž měl na ten den dohodnuto splynutí duší, ho drapsnul Kuřátko Ben, zatlačil ho k dubu a začal mu svým telegrafickým způsobem koktat novinky. Přišel pak k Elen E. s velkým zpožděním.
Měla na sobě plesové šaty po babičce, ale náladu měla zkaženou. Jak vzdychala: „Ááách!“ byl na ní opravdu příjemný pohled, nicméně když Fredík naléhal, stále opakovala: „Ne-ne-né, dnes ne, snad příště. Ó né!!!“
Při té vzpomínce se Fredík usmál, ale jen na moment, protože si uvědomil, že další schůzku má právě dnes a je tedy na čase něco podniknout. Obklopil tedy všežrouta silovým polem, čímž získal čas.
Silové pole, to byl jeden z jeho parádních kousků. Pozoroval hnědavou hmotu, která se vztekala uprostřed neviditelného válce a uvažoval, co s ní podnikne. Nakonec se rozhodl pro pozměňovací kouzlo. Bylo nenáročné, ale na druhou stranu se málokdy dalo předvídat, v co se objekt promění. Fredík si ovšem říkal, že pokud to bude uzavřeno v silovém poli, nemělo by se nic stát.
Trochu si vyhrnul rukávy pláště (dědeček, po kterém plášť zdědil, měl poněkud korpulentnější postavu) a dal se do díla.
Všežrout se zatvářil zděšeně a pak se změnil na Fredíkova dědečka. Ten se nenechal zmást. Při další metamorfóze přišla změna na ptakofila. Další proměna. Tentokrát to byla Elen E. oblečená pouze do lehounkého průsvitného župánku. Fridrich, Ben i Alex unisono vzdychli při pohledu na její vnady. Ani tentokrát se nenechal Fredík zviklat a držel kouzlo dál.
Všežrout prošel několika dalšími proměnami a ztrácel na velikosti. Hovor, který byl přerušen krásným zjevem Elen E., se opět rozproudil. Ale jen na moment. Náhle se rozhostilo ticho a jen Alex tiše pískl jako poplašený ptáček. Ve válci se zjevila nestvůra stvořená snad jen z těch nejčernějších myšlenek a snů. Dívala se na ně hladovým pohledem svých žlutavých očí.
Fredík už viděl leccos, ale tohle bylo i na něj moc a kouzlo neudržel. Válec zmizel a potvora se rázem ocitla na svobodě. Fridrich, Miky i Ben se rozhodli, že nadešla ta nejvhodnější chvíle na to, aby se vzdálili, i když tento odchod uskutečnili po čtyřech.
Potvora se přiblížila, už si Fredíka majetnicky prohlížela a funěla mu do obličeje. Z posledních sil se mu podařilo kouzlo obnovit. Netvor byl znovu uvězněn. Kouzelník se teď soustředil a podařilo se mu zkoncentrovat se natolik, že příšera začala postupně blednout, ztrácet se, až zmizela docela.
Fredík s úlevou zrušil kouzla a oddychl si. Podíval se na vypálený kruh trávy, zamnul si ruce a nahlas řekl: „Tak to by bylo.“
Ostatní se přiblížili, Ben ho chytnul za ruku a začal mu s ní ramplovat tak silně, jakoby mu jí chtěl utrhnout. Miky mu do obličeje prskal slova díků, zatímco Fridrich lítal kolem a nesrozumitelně ječel. Fredík se jim vyškub, jako potápěč z náručí chobotnice a prchal pryč.
Doma pohledem na sluneční hodiny zjistil, že do setkání s Elen E. má ještě čas. Dal si přihřát kávu, ale ještě než se stačil napít, uslyšel znova zvenčí hluk. Postupně to sílilo a měnilo se to ve vysoký, nervy drásající kvílení, které patrně mělo být veselým prozpěvováním. Fredík vyhlédl z okna, aby se podíval po zdroji.
Z protějšího kopce se sem jako pohroma valilo něco velikého a růžového. Když se Fredíkovi podařilo zaostřit, poznal, že je to Elen E. Řítila se na jeho domeček a nebyl čas zabývat se úvahami, zda se rozmázne o skálu, ke které byl dům přistaven, nebo zda se podaří jí to ubrzdit.
Vyšel ven právě včas, aby viděl, že Elen E. prudce brzdí a přechází do elegantního oblouku do protisvahu, kde se konečně zastavila a zmlkla. Fredík nikdy netušil, že by mohla ta nádherná žena tak krákorat.
Měla na sobě opět růžové šaty s odvážným výstřihem. Jak prudce oddychovala, zdálo se, že horní knoflíčky jejích šatů tomuto enormnímu tlaku odolávají jen z posledních sil. Když spatřila směr Fredíkova pohledu, trochu se začervenala, neboť si s odpáráním přebytečného krajkoví a předního dílu, který bránil v patřičném výhledu, dala velkou práci a zabralo jí to valnou část včerejšího odpoledne.
„Mistře! Přišel ke mně náš roztomilý přítel Fridrich a vyprávěl mi, jak jste společnými silami zdolali tu odpornou stvůru.“
Fredík si uměl představit, že Fridrich to podal tak, aby to vypadalo, jakoby na tom měl největší zásluhu on a Fredík jen tak přicmrdoval.
Dostal vztek a v duchu si sliboval, že se mu pomstí, i když to bude těžké, protože takového pitomce je možné jen vylepšit.
Elen E. zatím pokračovala: „Měla jsem o vás tak velký strach, že jsem se rozhodla vás hned navštívit.“
Fredíkovi se vlnící Elen E. velice líbila, ale i když jeho dům nebyl zrovna ve stavu uklizenosti, nebylo zbytí a musel jí pozvat dovnitř.
Sotva vstoupili, zahlaholila Elen E. svým operním hlasem vypočteným na daleký donos: „Ó, jak to tu máte krásné!“ a ihned se rozběhla po domě a začala uklízet, doprovázeje svou činnost poznámkami: „Tuhle šerednou sošku slona dáme ovšem pryč a zde se bude krásně hodit ta háčkovaná dečka od tety Lídie.“
Fredík nenáviděl háčkované dečky a tetu Lídii obzvlášť a tak se pokusil o chabý odpor: „Ale tu sošku jsem dostal od perského šáha za své věrné služby.“
Elen E. ho vůbec nevnímala a proplouvala bytem jako křižník v plné zbroji. Když objevila čajový servis s vílami, řekla jen: „No fuj, Fredíku! No toto! To musí okamžitě pryč z NAŠEHO domu!“
Brázdila byt, nekompromisně rozhodujíc, jak to tam bude vypadat a když dorazila k jeho kouzelnickému stolku, který byl pokryt neuvěřitelnou znětí předmětů natolik, že téměř tvořily kompaktní hmotu a prohlásila rezolutně: „Tohle všechno musí pryč.“
Fredík byl vcelku tolerantní, ale tohle už bylo i na něj dost. Během rejdění Elen E. v něm narůstal vztek, až posléze připomínal přetopený kotel. Nakonec to už nevydržel a zařval: „Ven!!!“
Elen E. se polekala, zvrhla na sebe několik flakónů ze stolu a v místě, kde stála, byla náhle na zemi zelená žába s oranžovými skvrnami oblečená do růžových šatečků. Elen E.!
„To mi ještě scházelo,“ povzdychl si Fredík a zlomeně přešel ke stolku, aby se podíval, co na sebe vlastně Elen E. vylila.
Brzy zjistil, že zvrhla čtyři lahvičky. Nedalo se ovšem určit, zda se polila všemi a v jakém poměru. Dvě lahvičky neměly žádné označení. Fredík čichl k jedné z nich a odhadl, že by to mohl být zbytek kolínské, kterou tuhle někam položil. To druhé nemělo žádnou barvu ani vůni a mohla to být voda, ale také nemusela. Další láhev měla nápis:
Ořešák královský
a když Fredík přičichl, zjistil, že je to rum. Poslední lahvička měla nápis:
Probatický prizmatoid
Vonělo to jako močůvka, barvu to mělo jako močůvka a Fredík v sobě nenašel odvahu, aby zkoušel její chuť.
Zatímco bádal nad lahvičkami, žába zmizela a uprostřed místnosti stál na deseti tenkých nožkách růžovoučký červ a díval se na Fredíka s podivným leskem v očích.
„A podívejme se,“ řekl Fredík, „ ono nám to zmutovalo. No potěm malej.“
„Nešišlej na mne a koukej mě rychle, ale rychle odčarovat!“ zařičel červ.
„Ťu-ťu-ťu,“ dělal si legraci Fredík, ale zbledl, když červ vyskočil a jeho čelisti cvakly jen kousek od jeho ruky. Poodstoupil za stůl a v té chvíli se Elen E. opět změnila v kočku, která ihned začala srdceryvně kvílet. Fredík už toho měl dost a vyslal tedy alespoň znehybňovací kouzlo. Kočka ztuhla v poněkud groteskní póze s nakročenou pravou nohou.
Rozhodl se, že nebude riskovat žádné pokusy s kapalinami, ale použije metamorfické kouzlo třetího řádu o síle třiceti obrů schopné zbořit středně velké město. Udělal si na stole trochu místa a dal se do toho. Postavil před sebe misku, nalil do ní vodu a pak si pořádně cvaknul rumu. Nejdřív začal ohýbat magnetické siločáry časoprostoru a když jich měl dost, rozdělal oheň, dal je povařit a počkal až změkly Z krabičky označené:
Havraní křídlo
odsypal trochu směsi z Krabí mlhoviny, přidal to do vody k siločarám, počkal až to zhoustne a dojde k fermetraci. Pak opět si mocně loknul a přidal trochu rumu i do misky. Když došlo k disoluci a spatřil na dně modročervené fluidum, zajásal a kopnul do sebe ještě jednoho panáka, zatímco směs vychládala. Poté zjistil, že je to trochu moc husté, protože tam zpočátku vrazil moc těch siločar, ale utěšoval se tím, že to alespoň bude mít větší grády.
Lapil vzpouzející se kočku a nalil jí lektvar do krku. Ozvala se strašná rána, Fredík byl odmrštěn na druhou stranu pokoje, kde zavadil o poličku se svým čajovým servisem. Ten se s třeskotem sesul dolů. Ani jeden kousek nezůstal celý.
Když se prach trochu usadil a mlha zřídla, uviděl Fredík uprostřed pokoje ženu. Byla to nepochybně Elen E., ale o dvacet let mladší a o dvacet kilo lehčí.
Měla blond vlasy ( to souhlasilo) a mávala řasami jako motýl křídly. Bílé tričko a těsnou krátkou sukénku doplňovaly místo bot jakési podrážky podepřené pod patou úzkým nesmyslně dlouhým hřebem.
Fredíka napadlo, že v tomhle se absolutně nedá udělat ani krok. Elen E. byla trochu dezorientovaná ale podařilo se jí zaostřit a šťastně zahýkala: „ Fredíku, tys to dokázal!“ a vrhla se mu do náruče. Cítil, že je v defenzívě a zoufale sebou mlátil, ale Elen E., už ho zpracovávala do klinče a tokala : „Že jsi také tak šťasten, viď?“
„Úúúúúúúúú!!!“ odpovídal Fredík
„Já to věděla!“ štkala blažená Elen E.
Do domu vrazili Ben, Miky a šílený Fridrich a řvali: „Mají se rádi. Óóóó- jak je to krásné. Bude svatba. Hurá!“
Fredík byl v komatu a neprotestoval.
Později se probral v posteli, kam si ho Elen E. odnesla. Zrovna se před ním hluboce skláněla, aby mu mohla přiložit obklad a Fredík uviděl takové panoramato, že málem omdlel znova. Poté když si dali večeři a Elen E. si k němu přisedla blízko, blizounko, Fredík si řekl, že ten den dopadl vlastně báječně!