O ptáčkovi, který ztratil peříčko

Dnes ti, Magdi, budu vyprávět o tom, jak mě tu navštívil malý ptáček.

* * *

Posadil se tu jednoho rána malý ptáček na jednu z mých větví a smutně se rozhlížel kolem dokola.
"Hledáš něco?" zeptal jsem se.
"Ztratil jsem své nejhezčí peříčko." odpověděl mi.
"Ach tak... a kdepak to bylo?"
"Nevím, když jsem přelétal támhle z toho smrčku sem k tobě, najednou jsem si všiml, že ho nemám."

Poradil jsem mu tedy, aby se letěl podívat na louku, která se rozprostírala mezi mými kořeny a skupinou smrčků opodál. A tak ptáček slétnul do trávy a mezi stébly hledal své peříčko.
Jak tam tak poskakoval a vzlétal, objevil se na louce malý chlapeček. Pobíhal tady, výskal a mával rukama, jakou měl radost, že je tu mezi námi. A pak, po nějaké chvíli, chlapeček zvolal:
"Jéé, mami! To je ale krásné peříčko!"
A skutečně - z jednoho trsu zelené trávy vytáhl překrásně zbarvené, pruhované peříčko, které se malý ptáček tolik snažil najít.
"Co mám dělat? Co mám dělat?" ptal se mě a poletoval sem a tam.
"Tak leť za ním." řekl jsem mu. "Uvidíš, třeba ho ten chlapec upustí a ty si ho budeš moci zase odnést."
A tak ptáček letěl za chlapcem a jeho maminkou celou cestu až k domu, ve kterém bydleli. Když za sebou zavřeli dveře, ptáček létal kolem domu a přemýšlel, jak se ke svému peříčku dostat, protože se o něho moc bál. V jednom z oken pak zahlédnul toho malého chlapečka, jak si krásné peříčko dává do sbírky mezi další peříčka, která také někde našel. Ptáček byl celý ohromený, když si právě jeho peříčko chlapec pokládal na to nejvyšší místo, aby bylo co nejvíce vidět.

Ptáček sedával na jeho okně každý den. Díval se na své peříčko a přitom pozoroval, co chlapeček dělá. Dozvěděl se během těch dní mnoho věcí - například že se jmenuje Tomášek, že moc rád kreslí ptáčky, a také zaslechl říkat jeho tatínka, že Tomášek je velmi nemocný a neměl by proto chodit ven.
"Zvláštní," pomyslel si ptáček. "vždyť v parku vypadal naprosto zdravý... Pobíhal tam a měl z toho radost... Proč by to nemohl dělat?"
Inu, Tomášek byl nemocný. Každý den kašlal, plakal a z obličeje se mu ten milý úsměv pomalu vytrácel. Ptáček usilovně přemýšlel, jak by mu mohl pomoci.
Další ráno, jakmile maminka v Tomáškově pokoji otevřela okno, aby vyvětrala, posadil se na římsu a začal mu zpívat. Když se chlapec probudil, uviděl ptáčka i sluníčko, které za ním právě vysvítalo.
"Mami! Pojď se podívat!" zavolal do chodby za dveřmi.
Maminka přišla a spolu s Tomáškem se na ptáčka koukala také. Poslouchali, jak zpívá, a na chlapcově tváři se znovu objevil onen okouzlený úsměv plný radosti, jaký si ptáček pamatoval. Zpíval mu tam potom každé ráno. Maminka s tatínkem postavili na dvorku malé krmítko, aby se tam ptáček mohl zabydlet a nemusel si létat pro semínka někam daleko. Tomášek, který nemohl chodit ven, někdy tajně přicházel na dvorek, a povídal ptáčkovi o tom, co ho trápí, i o tom, co by si moc přál, o tom, co se mu zdává... Jednou mu taky pověděl, čeho se bojí. Bál se, že se už nikdy neuzdraví, protože tak to slyšel říkat pana doktora. Bál se, že se nebude moci radovat z ptáčků, protože by mohl umřít. A zatímco Tomášek plakal, ptáček tam seděl a zpíval mu, dokud nebyl zase veselý a ničeho se nebál.

Blížil se podzim a ze stromů okolo začalo opadávat zlatavě zbarvené listí. Toho podzimního dne přiběhl Tomášek ke krmítku, nasypal do něj hromádku semínek a hulákal:
"Já jsem zdravý!!! Já jsem zdravýýý!!!"
Ptáček vyskočil na stříšku krmítka a samým nadšením prozpěvoval z plna hrdla. I přesto, že věděl, že bude muset brzy s ostatními ptáčky na zimu odletět do jiné země, aby tady nezmrznul. Tomášek se s ním ještě chvíli radoval, a pak se s maminkou i tatínkem vydali sem, do našeho parku, aby si chlapec mohl pořádně užít svůj krásný nový den, kdy se uzdravil. Ptáček poletoval okolo nich a zpíval jim ty nejveselejší a nejhezčí melodie, jaké uměl.

Když pak večer přišel čas ptáčkova odletu, byl tolik šťastný, jak jen kdy mohl být. Naposledy se podíval na peříčko, které měl Tomášek ve svém pokoji, a poděkoval mu. Věděl, že odlétá a že bude dlouho pryč. Že Tomáška celou dobu neuvidí, ani jeho maminku s tatínkem. Věděl ale, že je tu místo, kam se může vrátit, a že tu má milující a laskavé přátele, kteří ho zde každý rok znovu nadšeně přivítají.
Naposledy pak zacvrlikal poděkování svému ztracenému peříčku a vzlétnul.

* * *

Proto, Magdi, nikdy neplakej nad žádným svým ztraceným peříčkem. A také věř, že i když ještě v životě ztratíš mnoho peříček, každé z nich tě dovede k tak překrásným překvapením, jaká si ani neumíš představit.