Ráno pod psa a ještě s pavoukem

… Mňau! Už je zase ráno. Já chci ještě spát, nebuďte mně.

„Tak pojď ven, pojď!“

Ne, ven nepůjdu. To ani náhodou. To ať tě ani nenapadne. Je tam zima. Ještě bych nastydla. Nech mě přece spát. Proč mě vyhazuješ? Vždyť jsem ti nic neudělala. Jsem hodná, čistotná, nesmrdím, nemůžu ti tady nijak vadit.

„No tak, nemám čas se tady s tebou zdržovat. Běž ven.“

A ne, nepůjdu ven. Hej, co to děláš? Au, to je můj ocas. Netahej mě za můj ocas! Nesahej mi na něj, člověče. A nenechám se jen tak vyhodit, to ne. Nedotýkej se mě. Pusť mě! Škub a jsem pryč. Utekla jsem ti, heč.

Ale kam se mám schovat? Do koupelny ne, tam bys mě našla. Tak to zkusíme nalevo. Á, kancelář. Ten tvůj tatínek je ale nepořádný! No to je bordel. Poházené papíry, kalhoty, košile, ta by se dala rozdrápat. Ale nejdřív se musím schovat. Za skříň! To je nápad, schovám se za tu velkou skříň támhle v rohu. … Lidi jsou stejně zlí. Venku po nás kočičkách házejí kameny a bůh ví, co ještě. Myslí si snad, že nás trefí. Ale my jsme rychlé a mrštné, vždycky uhneme. Ti jsou tak hloupí. A pomalí.

„Či či či či. Kdepak jsi? Kam ses mi schovala?“

A hele, ty už jsi tady. Jak tě napadlo, že jsem tady? Vždyť jsem mohla klidně utéct nahoru. Ale kdo by se chtěl namáhat? Lepší je utéct po rovině, je to rychlejší a prakticky ne tak namáhavé. Ale to tobě asi bude jedno, viď? Tak hledej. Jen se snaž. Mě stejně nenajdeš. Sem nevidíš. Je tady tma a vy lidi nemáte tu možnost vidět ve tmě. Nemůžeš mě tu vidět. Jsem šikovně zalezlá. Fuj! Jsou tady pavučiny. Budu mít čumáček špinavý od toho prachu a nepořádku kolem. No to je odporné. Aspoň vymést ty pavučiny bys mohla.

„No tak, čičinko, kdepak jsi? Vylez ven. Musíš jít ven, nemůžeš být celý den doma.“

Né, pomoc! Pavouk! Nesnáším pavouky! Bojím se jich. Ale i tak bych se s ním mohla poradit, kam se mám schovat příště.

Ahoj, pavoučku! Kam ses vydal?

Musím nakoupit jídlo pro děti. Mají hlad. A co ty tady děláš takhle zalezlá? Provedla jsi snad něco, že se schováváš?

Já? No to ne! Já nikdy nic neprovedla. Jsem hodná kočička.

A co ta rozbitá maminčina váza nahoře v obýváku? Nebo rybičky u dívenky v pokoji? A želvy?

No dobře! Tak jsem si hrála. To je špatné? Jsem malá, musím si hrát. Jsem ještě kotě. Mám na to právo! Co si myslíš o lidech ty?

Nevím, ale většinou nikoho nepotkávám. A když už, tak mě chce něčím zabít, zamáčknout nebo vyhodit. Hrůza! Myslí si o sobě nevím co, a přitom jsou to takoví blbci! Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl trochu normální. Ty snad jo?

Ne, to ale nejde. To totiž logicky vzato není reálné. Já budu muset jít. Už mě skoro má. Musím se schovat jinam. Nechci jít ven. Je tam zima. Ahoj.

„Tady jsi! Mám tě! Tak pojď.“

Co to má znamenat? Ty už jsi mě našla. Jakto? To nevadí. Sem se totiž nedostaneš. Nejsi tak štíhlá, nevejdeš se sem. Mám zase výhodu, že jsem menší a štíhlejší. S tím si neporadíš. Musela bys odsunout tu skříň. A s tou ani nepohneš. To ti garantuji.

„Dobře, tak já se k tobě dostanu jinak.“

No to ne! Nech tu skříň na pokoji. Vždyť mě udusíš. Mňau, nemůžu dýchat. Nehýbej s tím. Stejně to neposuneš. No vidíš, že to jde. Takhle je to správně, holčičko. Tak a teď běž pryč a dělej si svoji práci. Když už jsi mě chtěla vyhodit, tak já se teď půjdu projít ven, nadýchat se čerstvého vzduchu a protáhnout se. A také se musím očistit od těch pavučin. Brr, to je ale kosa! No to není k vydržení. Musím se proběhnout, nebo vylézt na strom, abych se trošičku zahřála. Hop! A už jsem na stromě. Nemám tušení, jestli mě unese, na tomhle jsem ještě nebyla. Ale má pevné větve. Nemusely by prasknout. Jsem lehoučká jako pírko.

Zvládla jsem to. Hurá! Utekla jsem jí. Nedokázala mě chytit. I když to ona nikdy, vlastně nikdo nikdy…