Changaeros

Žili, byli jednou tři pohádkové postavy v malé chatove osade, nedaleko jednoho krásného města. Jednu z nich, byl to princ Pirin, napadlo rozsvítit chaticku a dostat do svetnicky trochu světlušek. Svolal proto své blízké známe bytosti, prince Vitana a panose Jurtu, aby jim své plány na rozsvícení chaticky posdilel. Pirin navrhl, aby vykopali v zemi jarek od plotecku až k chaloupce, tam ze povedou cestičky pro světlušky až objimek v chaloupce. Inu kopali bytosti celý den i celou noc, až bylo konečně hotovo. Po náročné práci si dali pěnou sodu s vitamínem C a panos Jurta se svým kouzelným klobouckem zapálil malý ohyneček. Tu princ Vitan počal vyprávět své dojmy a zážitky z cest po zakázaných kralovstvich. Hovořil dlouho o cestě v bouři do noci, o tanci borovic na noční obloze a o piratu z kavárny, jenž měl kouzelný váček, ve kterém schranoval vzacne bylinky z celého kraje. Vitan pravil, že jednu bylinkovou směs od něj vyměnil za selestive chorály a přivezl ji ostatním pohádkovým bytostem obývajícím tuto nádhernou oblast chatove osady.

Princ Pirin i rozzareny panos Jurta byli velmi zvědaví, jaké to má bylinková směs za léčivé účinky. Vitan pravil, že jednooky pirát mluvil o názvu a chalcedonovym nádechem, s organickou vůní a plnou letní chutí. Rozhodli se tedy pohádkové bytosti chatové osady, že kouzelnou bylinkovou směs vyzkouší na vlastní modrou kůži i kdyby na ne mel zly kozel z oka pampelisky vyskočit. Počkaly až ohynek s lehkým praskanim vyhasne a pomalu, potichoucku se odebraly na půdu, kde měl princ Pirin jednu malou přikrývku, okénko do noční zahrady a vonne svíčky. Vitan vytáhl z malého koženého vacku tři bylinkové směsi v průhledných truhlickach. Měli nahnedlou barvu, jako suché stonky a výraznější podzimni listí nadrolene na tropický ubrus z medu a karamelu. Dobre si směs prohlédli, když panos Jurta vytáhl pro prince svoji vznesenou vyrezavanou dýmku a kouzelne vykrojenou porcelanovou cilam. Pořadí pokurovani byline směsi pro rozšíření obzoru vnímání melo byti následující. Panos Jurta se odhodlal jako první, ostatní dva princove byli přísedící ceremonie, v lotosovem sedu a s ostrým okem. Panos zasedl a naduckal drobnou dymecku směsí až po okraj dřevěné vyřezávaného okraje. Do pravé dlaně něžně uchopil kresadlo a uderil jim o kremenace až přeskočila jiskra do kotlicku dymecky. Jakmile Jurta ucítil a uviděl, že směs v kotlicku dřevěné dýmky hoří, něžně potahl pomaloučku do plic, aby rozhorel plamínek planoucich větviček. Potahl dlouze a hluboce. Náhle na chvíli zvaznel a zkamenel ve tváři. Po chvilicce odložil dymecku do rukou Vitana a pokojně si lehl na záda půdního prostoru,  kam se všichni odebrali, pod hlavou zelené chomacky mechu, ruce připomínající pyramidy na břiše, se zavřenými víčky oddechujice celými tahlymi doušky.

Po několika minutách, kdy princove panosovi prihlizeli, zdali se neodlupuje z tohoto světa pohádkových bytostí do jiného,  se Jurta pomalu zvednul a znovu uchopil do rukou dymecku s bylinou směsi, aby ji znovu rozzehnul ohněm a dechem. Takto kouřovodu ceremonii opakoval až dosáhl prodloužené strany, vzdy pokojně položen na bedra, vnimajice obrazy z vnitřního vesmíru, obrazy přeměněne ve film jeho mysli. Až uběhla dobra půlhodinka, vstal a zasednul blíže okolo sedicim princum. Pověděl jim s nastrazenym obočím:,Nic pro co se rozhodneš není špatné, vše je jedno.' Po pár vteřinách se odmlčel a zase promluvil: ,všechno z toho je posvátné'. Vnímali prazvlastnost te chvíle, na jedné straně strach z neznáma, na druhé obrovské potlacovane vzrušení a tajná očekávání od cizokrajne směsi. Panos Jurta pak dlouze meditoval v tichu pronikaje tak ceremonii pozorností, až podal žezlo dal a vrátil se z oné kouzelne říše, která byla, je a bude tady a tam v díle vidění přítomnosti nás všech. Ve vidění krve básnické, princove s panosem spatřili rozjitreni.

Princ Pirin, který byl také skrytý kníže se nabídl, že půjde okusit onu říši připojenou s naší říši jako druhý. Mel smíšené představy, ale byl rozhodnutý ji navštívit. Pomaloučku vyčistil obřadní dymecku a vsypal do ni pramínky bylin a rostlin směsi, tak aby byla plná až po okraj. Zasedl přímo v lotosovem sedu a pak něžně plamínek jiskry oliznul svršek daleké směsi, ta vzplala jako listí a on vdechnul první pohled na svět, poté se birmave rozchechtal zubatym zlatým hlasem, potahl ještě podruhé, potřetí až byl na okraji smíchu a poprosil, aby se jej princ i panos dotykali a ukotvili tak jeho zdánlivě plující tělo na malou půdní svetnicku, pěkně na zem zpátky k tomu zijicimu ráji tady dole. Vyprávěl ostatním pohádkovým bytostem své pritomne, prozivajici pocity z promitaneho putování, jak jej zachvátil pot na čele a ucítil pnutí v tenkém střevu, zalehnul a zavřel na okamžik vicka. Jeho vnitřní zrak zaplavila proud nikoliv nepříjemných obrazu, otevřel je zase zpátky, nechteje tak ztrácet kontakt s touto říší. Princ i panos stali i seděli při něm, až začínal nabývat dojmu i kontur vracejicich se k zivoucimu, běžnému vnímání. Polehce rozjitren, vřele vyprávěl kam se to dostal po pěti stupňovém vdechnuti částic bylinné směsi. Navštívil místa a situace, o kterých vesele hovoril, místa nikoliv nepříjemná, viděl slevat se liány a postavy a vzorce procházet tmou, co mu však nebylo blizke, byly fyzikální příznaky provázející jeho zkušenost se směsí. 

Půdní svetnicka stále vznecovala oči svícemi v rozích úhlů prostoru. Po krátkém sdilenem hovoru, bytosti, které podstoupily zkušenost se směsí a vstoupily po kourovem mostě do její říše, poprali Vitanovy hodně síly do jeho vědomí a daru prinalezicimu. I on jako dva před ním, obřadne vsypal cévy rostlinné směsi do ornamentalne zdobené dymecky a pořádně se rozdychal v několika cyklech, kdy nabiral veškerý vzduch do plic a zase jej odleval pryč. Po třech takovychto proudech se vpravil do sebe a rozhodnut, že zazehne dymecku a vpravi do plic veškerý její obsah směsi. Kotlík její celý se rozzaril až mu šli vidět odlesky jeho v očich jeho. Vitan, badaje po směsi celá léta, vdechoval a slukoval směs z dymecky dychtiveji a déle než princ Pirin a panos Jurta před ním. Zazehnul po čtvrté a ucítil onen organický nádech plastické tavici se hmoty ve směsi, již to nebyl druh pižma ze spaleneho dřeva spolu se směsí v dymce. Skla byly skleněné a prohorivani okamžité, v tom lůně luny okamžiku to pocítil, ve stinopisu druhé kůže jeho vědomí. On sám je Quetzocoatl, dřív než si to byl schopen uvědomit, byl tady, mezi námi všemi, vize dostávala podobu, nejprve při zavřených viccich, při sotva patrnem ustaleni prvotního ucinku, probehli před zavřenýma očima obrazce protinajici se v rozích, stříbrných, obsidianovych, ty se rychle změnili na postavy, nejprve lidské, antropomorfni, pote organické a mechanické, nebyli v nich elfy ani skřítkové, spíše tvárna hmota prolevajici se vnitřnosti nás samých, všemi vesmiry, nahoru a dolů, jako by vše, vše co znal, vše koho kdy znal, mělo lásku se sebou primordialne samou, veskrze procházející, protinajici světlem vědomí, za zvuku potlacovanych námi všemi, za zvuku rozkose a satisfakce na liminalni úrovni, pote se obraz změnil, jeho myšlenky a dech ztratili kurs a on otevřel vicka o ocitnul se uprostřed lesů svých děsu a představ, od kořene strachu jim prochazela hrozná paranoia, vznášející se jako plavidlo, na slapadlech rozstepenych bohu milostné minulosti, jako oštěp zkázy probodavali Vitanovo srdce a dávali najevo své rozhořčení, že vstoupil do jejich říše. 

Vitan poté pohlédl na své dva nocshledy a souputniky, Jurtu a Pirina, oba seděli v lotosove poloze, ale on je uzrel jako mlčící, fuzni bohy, plné nenaplnitelne energie, jako abstraktní postavy zapomenuté tváře temného, subliminalniho vesmíru, jako aspekty též jediné věci z níž vzešlo vše. Seděli tam a upirali na něj své zraky, procházelo je jen to ticho, to mlčení neuprostne paranoii procházející celou jeho bytosti, ta nekonečná chvíle stále vracejiciho se návratu mimo pocitky sta tvaří obraznosti. Při pohledu na tělo, dlaně, ruce, Vitan si uvědomoval závažnost tohoto trvání, tohoto umírání, nutnost a vůli respektovat tyto bytosti, znovu se učit byt v klidu, ustalit a uklidnit tok myšlenek, v leze, v sedící poloze, začal pronikat dlaněmi prostor a zjišťovat, že je tady a teď a ze tady a teď je tam a funguje tu čas jako v naší blizke říši a tu pronesl: ,budiž zvuk' a hlasem mantry probuzení proklestil svetnicku de svícemi a hlasem jej doprovodili obě posvátné bytosti, jenž byli tomu pritomny a odeli tuto ceremonii do pritomne chvíle. Takto mantrovali ještě několik dlouhých minut, stopky se náhle obrátili proti toku oči na cipu říše této prazvlastni tajuplne směsi. Vitan se navracel do kontur svého bdeleho vnímání a vědomí.

(Zjistil, že vše co kdy věděl o sobě samém a druhých bytostech ve vesmíru, byla jeho falešná představa, že to skutečne pod hladinou extrémní přitažlivosti myšlenky, je nedotknutelne, ta esence, paměť kvintesence, sebereferujici řeka věcných bifirkulaci vědomí posvátne révy liány. My jako Věcné lány, obrazy nás samých, reflexe obrazotvornosti, jsme sítí skutečnosti, ale ve skutečnosti nejsme, neexistujeme, jsme tu jen jako, naše já mimo mne nastražené, odrazene v animacich a adjustacich - padla oběť víry, postavit cestu k osvícení, dokonalosti lidské bytosti)

Bytosti poté šli k ohni a jejich hlasy sdilejici tyto kmeny nesly stopy těchto zkušenosti, prolevali se a propletali jako mušky, jako liány v pralese, sdilejice tyto okamžiky, společné chvíle; tak jak ji vnimaly tyto pohádkové bytosti, žijící tu s námi, v rostlinné říši, v bylinné říši, v říši odkud pochází tajemství a odkud pochází všechny říše. 

(Svět jevů - říše za oponou zatmění - had odiva druhou kůži a mi mu připomínáme jeho veškeré trvání ve svetle nové zkušenosti ve svetle věčnosti, nadpomijive poznatelnosti vědomí v přítomnosti všeho postupujících zákonů, kvant levitujicich nad telesnosti jedné tváře - vše uchopitelné je slovo zkušenosti - vše za ni je rozpinajici Vesmir - Vse vesmír - prapuvodni symbol pro Ohm je e-mc2)