Ptačí trable

Paní Ptáková byla již poněkud bezradná. Slunko zapadalo a dvě malá Ptáčata si dožadovala večerního krmení. Uklidnila děti s tím, že tatínek se brzo vrátí a potom se nají. Je třeba trpělivost, vlastnost, které se ovšem mladým málokdy dostává. Hlavně, když v bříšku panuje nouze a hlad, se dospívající Ptáčata stávají dravými lvy a jejich touha po okamžitém kousku žvance nabývá obřích rozměrů. Vyplňuje všechen prostor skromného příbytku, hnízda ve větvích staré jedle.  

• Když už budeme jíst? 

• Umírám hladem! 

• Tatínek nás opustil?  

• Ne, tatínek nás neopustil, jen toho má v práci hodně. Slunce je již téměř za obzorem, počítám, že každou chvíli přiletí. Přestaňte řvát v jednom kuse.  

 

Paní Ptáková se uvelebila s malou větvičkou pod hlavou. Chtěla si dopřát kouska odpočinku po náročném dni. Ráno sehnala nové větvičky do podestýlky on pana Ježka, výměnou za cosi bobulí. V klubu angažovaných pěvců nacvičovala poměrně rozsáhlou dramatizaci starého díla legendárního Sovy, v historii nejlepšího autora jižně od velkého jezera. Chtěla se vrátit domů dříve, ale nakonec se poněkud zdržela, protože u té krásné louže v borovicovém háji potkala jednu starou známou a než si stačily vyměnit všechny novinky, slunce se přehouplo notný kus po nebeské klenbě.  

Manžel odletěl na odpolední a ona se věnovala konečně svým dětem. Obě Ptáčata se měla k světu. Jedno druhé překřikovalo, mladší div nevypadlo z hnízda při hře na skalního orla. Ustavičně švitořila, překřikovala se, paní Ptáková si musela vzít čtvrt zobáčku lipového listí na uklidnění počínající migrény. Tak jako tak, den se táhl a pan Pták v nedozírnu.  

Od doby, co Pták začal pracovat na bažině na druhé straně lesa, se situace rodinky neměla k lepšímu, ba naopak. Nebyly více již možné krátké přelety s krmením, manželé se jen výjimečně tulili v odpoledním stínu, navíc si na panu Ptákovi vybral daň nepoměrně komplikovanější pracovní kolektiv, než tomu bylo při práci u tůni v háji. Obydlí potřebovalo nějakou správku, ale kdy ji dělat? Na to bylo třeba dvou zobáků a mnoho slunečního času, to si rodina Ptáků aktuálně nemohla dovolit, neboť krom toho všeho navíc byla dlužna za svazek hřejivého kožíšku. To vše pro párek mladých nevděčníků, říkala si kolikrát paní Ptáková. Manžel byl ovšem daleko odhodlanější, neviděl v tom komplikaci, a právě pro důkaz toho nastoupil na nové místo, především s vyhlídkou daleko lepšího ohodnocení, byť bez možností flexibilní pracovní doby.  

Tak jako tak, pan Pták přiletěl domů s mírným zpožděním. Hodil na zem několik menších červíků a jednoho pořádného, masitého brouka.  

• Tatíneeeek!  

• Uf, to byla makačka. Ten pitomý Drozd mě zas nechtěl pustit domů. Nejdřív si vymyslel, že máme prozkoumávat spodní okraj jezera, potom zas opačný. Jen aby si to za chvíli hodiny zase rozmyslel. Je to vysloveně ten nejposlednější opeřenec, který by měl někomu organizovat práci. Když už se zdálo, že to máme všechno tak, jak chtěl, tak si zase vymyslel, že bychom měli ještě prohlédnout rákosí. Někdy fakt nevím, jestli to nedělá naschvál. Na všechno má čas, zpropadenec.  

• Nemá děti, proto je mu to jedno. Bude se flákat po lese od nevidím do nevidím.  

• Aby měl děti! Moc dobře věděla Drozdová, proč ho nechala být. Bude rád, když si na staré peří sežene aspoň někoho.  

• Která Drozdová ho vlastně nechala? Ta od lidí, nebo ta z lískového kola?  

• Ta z lísek. Taky zažila kus rozumu, že toho rozumzobáka poslala ke všem čertům. To by si opravdu pomohla.  

 

Pan Pták si unaveně prohlížel své ratolesti. Ptáčata hodovala na mohutném broukovi.  

• Kde jsi vlastně vzal takového macka?  

• Datel mi ho dal, prý drží dietu. Dal jsem mu za to několik žížal, ať si přilepší. Chudák, má namožený zobák. Vzal fušku na dubu a málem ho to složilo. Měl by myslet na sebe, už taky není nejmladší.  

 

Pták s ptákovou si rozdělili chutné červy a odpočívali, křídlo vedle křídla. Probírali možnosti, které se jim můžou naskytnout v pozdější části léta. Byla to zajímavá příležitost se posunout do lepších lokalit a děti by to následně neměly tak daleko do lesní školy.  

• Četl jsem, Strakapoud mi dal takový letáček, že na okraji březového háje je několik starších stromů, kde by se dalo pořídit solidní bydlení. Okolo je dost pracovních příležitostí a škola je nadohled. Možná by to stálo za úvahu.  

 

Paní Ptáková se v mžiku zasnila. Byla to její vysněná lokalita a Pták to věděl. Slýchala o tomto místě hned od několika sousedů. Místo si pochvaloval i věčně nevrlý Skřivan, kterému nebylo zadobře vůbec nikde. Veverka z vedlejšího stromu zde dokonce vyrostla, ale místo nakonec opustila, protože ke své umělecké činnosti potřebovala více klidu. Paní Ptáková to viděla naopak. Byla družného naturelu, ráda potkávala nové sousedy, trávila čas u tůní a pohvizdovala společně s mnoha jinými zvířaty.  

• Tak jsem se byl rovnou zeptat během pauzy na stromovém úřadě, jaké by byly možnosti. Dali mi několik nabídek na hypotéku. Výdutě se pohybují okolo dvou set žaludů měsíčně, včetně úroku.  

• To je ale hrozně moc. Už teď nestíháme, ty jsi v práci celé odpoledne, někdy už od rána. S mladými nevím, jak bychom to mohli zvládnout.  

• Mladí potáhnou brzo do školy. Jen jak vypadnou z hnízda, upíšu je na učení, ať s nich něco je. Potom budeme mít oba daleko víc času. Počítám, že do dalších vajec budeme mít dutinu splacenou.  

• Drahý, je to riskantní. Pokud nebudeme platit, vyženou nás a skončíme zpátky na kdovíjakém stromu.  

• Chceš skončit jako Žluvová od jezera? Ten její roky sliboval, sliboval a nakonec nic. Museli odtáhnout přes pole. Děti, neděti. Já vidím perspektivu.  

• Vždy, když přijde na takové téma, přijdeš s tím příběhem o paní Žluvové. Víš, že to byla moje známá? 

• Vím, a proto taky nechci, aby si skončila stejně jako ona. Já takový nejsem. Zařídím pro nás to nejlepší.  

 

Tohle byl Pták. Neoblomný ve svých plánech, šel si jednoduše za svým a nic se mu nemohlo postavit do cesty tak, aby se to nedalo přeletět. Milovala to na něm, ale místy jí to samé přivádělo k šílenství.  

Po dvou dnech podlehla. Březový háj byla velká výzva, nemohla, nechtěla!, si něco takové nechat uniknout. Pan Pták vyřídil všechny formality a smlouvu podedrápl s předstihem. Zbývalo jen počkat, až se mladí definitivně opeří. Teda, ono by se šlo přestěhovat i s nedolétčetemi, ale byla by to komplikace a především náklady navíc, protože havraní doručovací a špeditérská služba si účtovala nemalé paušály.  

• Leť! Teď musíš letět!  

• Mám strach.. Mám strach, že spadnu a že mě nikdo nezvedne.  

• Hergot, můj syn, že by se bál plácnout křídlem a vznést se? Křídla ti dávají svobodu, volnost, radost. Není mnoho, co by se vyrovnalo našim křídlům.  

 

Pan Pták nakonec svou řeč nedokončil celou (měl nachystán naprosto epesní motivační monolog, nacvičoval ho celou ranní směnu). Mladý Pták se odrazil svými stále ještě malými nožkami a vznesl se. Mladší bratr jej následoval. Oba nejdříve udělali nesmělé kolečko kolem rodné jedle, aby se následně pustili přeci jen odvážněji do náročnějších manévrů. Za chvíli se již, stále však pod dohledem rodičů, vznášeli nad lesem a poprvé svět spatřili z jiné perspektivy než ze svého milovaného hnízdečka. Místa, které jim bylo celé jaro tvrzí a domovem. Vzletěli, aby poznali, že Pták nemůže mít žádné hranice. Jen ty, které si stanoví sám. Pan Pták na ně byl tak pyšný. Vyletění z hnízda oslavila rodina a nejbližší přátelé u trouchnivějící bukové klády. Museli se samozřejmě lehce praštit přes kapsu (místo bylo nutno předem rezervovat a zaplatit nemalý poplatek, byla to čtyřhvězdičková lokalita s těmi nejlepšími červy). Pan Pták, jako by chtěl ukázat v nejlepším světle. Během večeře se dětem, i svým známým pochlubil o hypotečním kontraktu na exkluzivní výduť poblíž březového háje. Sousedi nevěřili vlastním slechům, ale mladé rodině samozřejmě přáli vše nejlepší.  

Začátkem léta obdrželi ztvrzení rezervace a mohli stěhovat. S mladými, kteří již plně operovali svým okřídlením, to nebyl žádný problém. Ze starého hnízda si vzali krom výbavy jen několik památečních větviček. Paní Ptáková se naposledy smutně podívala po místě, kde přivedla na svět hned několik vajec.  

• Měli jsme se tu dobře.  

• Nebuď sentimentální. Byl čas se posunout. Pro nás pro oba.  

• Snad máš pravdu.  

 

Otřela si pírkem slzičku a za chvíli se již vznášela s posledním vakem do nového obydlí. 

Cesta mnohých je utopena v peřejích osudu. Cesta jiných vede po okrouhlých oblacích vysoko nad nimi. Teď je jenom otázka, jestli je to tak dobře, nebo je to špatně. Namítnout můžeme, že svět je nespravedlivý, nepřejícný. Ale tak to je, někomu je přáno víc, někomu méně. Někdo se víc snaží a nevede to k ničemu, někdo se snaží tak akorát, ale je ve správný okamžik na správném místě. Ptačí život nemá být spravedlivý. Nikdo to nikdy neřekl a nevytesal do kamene. Je to chiméra, pověst, pomluva.  

V novém domě se zabydlela rodina Ptáků rychle. Oproti hnízdečku v koruně stromu byla dutina ve starém habru naprostý luxus. Prostor v záhybu poskytoval soukromí pro rodiče, děti měly dostatečně velkou plochu a taktéž společná plocha byla velmi adekvátní, až luxusní. Paní Ptáková strávila celé dny organizováním, neustále přesouvala drobnosti z rohu do rohu. Když se po několika pokusech konečně dostala do stavu spokojenosti, připevnila na zeď okrasnou větvičku ze starého hnízda, mohla si konečně oddechnout.  

Pan Pták si našel novou práci, většinu času trávil v nedaleké houštině, kde se díky příznivým podmínkám dařilo celým koloniím chrobáků a jiného chutného hmyzu. Pracovní kolektiv nebyl tak upjatý, jak byl z dřívějších společenství zvyklý, našel si rychle i několik nových přátel. Společně s paní Ptákovou pak trávili víc času na příjemných večírcích v okolí. Seznámila se s jednou Jiřičkou, která ji uvedla do dámského módního klubu, pan Pták večery často trávil v jablečném sadu, kde v pozdním létě kvasilo popadané ovoce, či na závodech ještěrek.  

Děti navštěvovaly místní vzdělávací institut, kde rychle zapadly. Pro mnoho místních dětí byli tak trochu burani z venkova, protože většina dětí se vylíhla a vyrostla v luxusních apartmánech nedalekého dubového lesa. Málokterý opeřenec z okolí se kdy vypravil do jehličnanů, nebyl k tomu důvod. Na příchozí nahlíželi spatra, nicméně až na výjimky se neprojevovali agresivně, či vysloveně arogantně, dokud jim k tomu přistěhovalci nedali důvod.  

Paní Ptáková si dokonce našla zaměstnání na půl úvazku, na nedalekém palouku rostly různé divotvorné rostliny, které představovaly základní exportní artikl místní komunity. Vázaly se do velkých balíků, které výkonné stěhovací poštolky odnášely kdoví kam. Její práce bylo jejím šikovným zobákem vázat uzlíky na těchto balících. Byl při tom dostatečný prostor pro švitoření, pomlouvání manželů, či kolegyň, které zrovinka nebyly v práci.  

Pro paní Ptákovou to byla příležitost, jak si najít mnoho nových přátel. Jednoduše zakrátko nabyla dojmu, že se přesunem do nového hnízda stala součástí vyšší kasty opeřenců. Brzo ale mělo přijít vystřízlivění a pád zpět do reality. Začalo to docela nevinně.  

• Holky, už jste viděly ten nový mechový čistič hmyzu? 

• No jasně, koupili jsme ho od místních myší.  

• Skvělé..  

• ... netuším, jak jsme bez toho mohli.. 

• ....naprosto fenomenální! 

 

Paní Ptáková nevěděla, o čem je řeč. Čištění červů považovala za nepotřebnou činnost. Jejímu navyklému trávícímu traktu kousek trávy, či hlíny neublížil. Podělila se o tento postoj s kolegyněmi, ale nenašla příliš pochopení.  

• Chceš říct, že nečistíte červy a jíte je tak, jak jste je donesli?  

• Nevidím na tom nic špatného. Dělali to mí rodiče, dělám to já i moje děti. 

• Je to nehygienické a odporné.  

• Neotřeného střevlíka bych do zobáku nikdy nevzala! 

• Nechutné! Popírající přirozený puch rozkládajícího se chrobáka!  

 

Paní Ptáková příliš nepochopila, proč je to takový problém a proč je nutno si červy a jiné chrobáky otírat. Nicméně při večeři se manželovi zmínila.  

• Ty, Ptáku, v práci dneska holky řešily mechový čistič hmyzu.  

• No, a? 

• Přemýšlela jsem, že bychom si taky takový pořídili. Hele, když už jsme se přestěhovali z jedle sem, tak bychom podle toho taky měli vypadat a chovat se. Nemůžu chodit do práce s tím, že bydlím v takovém apartmánu a přitom si neotři pitomého brouka!  

 

Pan Pták by logicky namítl, že nic takového dosud nepotřebovali. Na druhou stranu mu jeho osobní ješitnost (ta samá, se kterou donutil Ptákovou ke stěhování) nedovolila takový nápad zcela navrhnout a o dva dny později si přebíral novou mechovku od jednoho starého myšáka.  

• Jdou teď na dračku.  

• Skutečně? No slyšel jsem, že je má víc opeřených. 

• No jasně, taková blbost. Kus mechu, otřeš tím brouka. Ale ty paničky jde urvat, aby to měly doma.  

• Takže si jich prodal hodně? 

• No jasně. Ptákům prodávám kus mechu, aby si tím otírali červy před večeří, to svět neviděl tohle. Ale dobře pro mě. Při těhle cenách budu mít za chvilku plný sklad na zimu a nebude mě to stát nic víc, než pár výprav pod jedle.  

 

Pan Pták se chvíli rozmýšlel, ale nakonec myšákovi vyplatil jeho cenu a už s mechem letěl domů.  

Další střípek byly děti. Těm se ve škole dařilo, ale s táhlým létem se objevila novinka – nedaleko žili lidé a jeden z nich lapal ptáky a dával jim na nožky kovové kroužky. Rychle se z toho stala móda. Kdo neměl kroužek, ten jako by nebyl. Mladý Pták si doma postěžoval a starému nezbylo nic než mu přislíbit, že s ním k lidem zaletí a podívá se, jak by se to dalo zařídit. Paní Ptáková měla námitky, ale Pták je utnul s tím, že ona má přeci svou novou mechovku taky jen proto, že jí nabulíkovaly kolegyně.  

Další den si tak Pták vzal volno a zaletěl se svým starším synem k lidskému obydlí. Obhlíželi obrovskou kamennou stavbu, jako jejich zrak nikdy nespatřil. Trávník byl nezvyklé krátký a v zahradě rostly rozličné plody a květiny, které jakživ neviděli.  

U podivně průsvitné budovy spatřili člověka. Obrovský tvor s podivnou hlavou, který na místě předních tlap má jen jakési svěšené pahýly.  

• Podívejme se, co to tu máme za ptáčka? 

• Nejsem žádný ptáček, jsem Pták. Pocházím z poměrně starobylého rodu Ptáků, můj rodokmen sahá několik zim dozadu.  

• Ten nám ale krásně cvrliká. Copak? Koukám, že ještě nemáš kroužek.  

• No konečně se dostáváme k věci. Synu, jdi si pro něj. 

• Aha! Vy jste tu dva! No tak to je jedno, dáme kroužek třeba tomuhle. 

 

Jak jednoduché. Během chvilky muž lapil mladého Ptáka do sítě a kráčel s ním do dílny. Starý pták se vyděsil a začal na člověka okamžitě dorážet, nalétávat na něj.  

• Kam s ním jdeš? To jsme si nedomluvili! Vrať mi syna okamžitě! 

• Copak se zlobíš? Hned ti ho vrátím. Přestaň blbnout, nebo tu do něčeho vrazíš a je po tobě. 

• No to bych ti radil.  

 

A vskutku se stalo, že člověk mladého Ptáka, byť notně vyděšeného, pustil. Ten se čepýřil s novou ozdobou na pařátku.  

• Díky tati! Seš frajer! 

• Dobře to dopadlo.  

 

Vznesli se a starého Ptáka napadlo, že by mohl vzít i něco do práce. V očích kolegů by stoupl. Jeho zrak padl na podivně vonící věc v díře stavby. Rozletěl se k ní, pečlivě hlídající, že si člověk šel po svém a není v nebezpečí – natolik mu zase nedůvěřoval. Když se zdálo, že mu nic nebrání v realizaci plánu, přiblížil se k oné věci a chtěl si kousek uzobnout. Vtom ale z okna vyskočila kočka a po Ptákovi se ohnala packou. Tučná, líná kočka, která by v lese nepřežila ani den, říkal si později Pták. Jenže v ten okamžik jej zaskočila tak, že se nezmohl než na bolestivé písknutí, protože ta líná bestie mu zatnula pařát do křídla. Se vší námahou se vznesl a upaloval přes zahradu pryč směr k lesu. Doma padl na podlahu vysílen a naprosto zmožen. Paní Ptáková mu nasbírala cosi léčivých lipových lístků, ale přes noc se jeho stav zhoršil a ráno bylo jasné, že Pták do práce nemůže.  

Po dva dny ležel v bolestech a horečce, převaloval se z jedné strany na druhou, ale nemohl usnout, jak jej křidélko pálilo.  

Do práce chodila jen paní Ptáková, ale to na uživení celé rodinky nemohlo stačit. Stalo se tedy to, že ji za pár dní cestou z práce potkal Výr.  

• Počkejte paní, vy jste paní Ptáková z vykotlaného buku vedle trnkového keře, díra 12? 

• Ano, to jsem já. Proč se ptáte? Stalo se něco? 

 

Výr se usadil na větev a typicky pomalým pohybem vytahoval několik javorových listů zpoza křídla.  

• Mám tady několik upomínek. Jste pozadu ve splátkách na hypotéku. Dlužíte nám něco kolem čtyř set žaludů a něco bukvic v úrocích.  

• To není možné, manžel vše platil. Je teď nemocen, tak nemůže do práce, ale vše splatíme, jak jen se vrátí do zaměstnání.  

• No, to bychom asi běžně řešili pojistkou, jenže vy neplatíte už několik týdnů.  

 

Paní Ptáková ne zcela rozuměla situaci, nicméně Výrovi přislíbila brzkou nápravu, neboť celou věc považovala za nějaké nedorozumění.  

• Zastavil mě Výr. Jsme pozadu ve splátkách, myslela jsem, že splácíme řádně. 

• No, splácíme, ale vyskytly se nějaké problémy, nedostal jsem tolik, kolik jsem měl. Ale vše je již vyřízeno. Jak se vrátím do práce, vše bude rychle vyřešeno.  

 

Pak Pták se nicméně léčil pomaleji, než doufal a do práce tak nastoupil až o mnoho dní později. Splátky se začaly nafukovat a hledal způsob, jak vzniklé manko zasanovat. Vypůjčil si několik žaludů od Sovy, ale věděl, že její úroky ho dřív nebo později sežerou za živa. Vzal tedy půjčku jako investici, ale teď šlo samozřejmě o to, kam investovat.  

• Zkus sázky na ještěrky. Sysel od skal na nich vydělal tisíce.  

• Sázky na ještěrky? No a na které mám podle tebe vsadit?  

• Černé ještěrky, s bílým pruhem na zádech, zítra budou v závodě. Jsou ze skály pod horou, nejmrštnější potvůrky pod sluncem. Nic takového jsem neviděl.  

 

Pan Sýkora z habru byl nicméně naprosto blázen. Jeho žena mu okamžitě zabavovala veškerou výplatu, protože ji byl schopný naházet do jezírka za tři žbluňky, jak říkala. Byl v kolektivu oblíbený jen proto, že dovedl nádherně zpívat a taktéž pobavit při vzácných chvílích nudy. Pan Pták nikdy jeho (byť nechtěnou) přetvářku neprohlédl, tím tuplem v tomto stavu zoufalství, a stalo se tedy to, že veškerou půjčku od Sovy investoval na startovní číslo tři ve večerním závodě ještěrek. Černý ještěrák vypadal sice atleticky, ale do cíle se doploužil na ostudně posledním místě.  

Pták přemýšlel, co s tím, jak se situací naloží, ale rozmyslel to tak, že ženě samozřejmě nic neřekne, protože co by to bylo za manžela a vůbec, byl to on, kdo celé tohle vymyslel.  

Život nemá být spravedlivý a není, když máte potřebu stát ve špatný čas na špatném místě a ještě k tomu chcete zpívat falešně. K čertu s vámi! K čertu se všemi ptáky, co si sedli na cizí střechu.  

Život Ptákových šel od desíti k pěti velmi rychle.  

• Co budeme dělat? Byla tu Sovová s další výzvou.  

• Coby, jsme Ptáci, nějak si poradíme. 

 

O svých trablích neřekli mladým Ptáčatům. Ti si museli svůj kalich hořkosti vypít do dna sami, protože jak je les malý a větve krátké, o potížích Ptáků věděl za chvíli každý. Mladý Pták dostal dokonce naloženo od Poštolky a ze školy přišel dobitý. Mladší přiletěl s brekem, že mu ve třídě nadávaly sestry Žluvovy z jasanu.  

Pan Pták se po několika bezesných nocí rozhodl, že to nenechá jen tak a účty si s nimi vyřídí. Bohužel, byl zastaven ochrankou ve škole. Cestou zpět mu zkřížil cestu Sova v doprovodu dvou lasiček a z nebohého Ptáka toho moc nezůstalo, co by se dalo pohřbít.  

Krátce na to na buku zaklepal Káně s výměrem o vystěhování z buku. Paní Ptáková, sotva se vzpamatovala ze strašné události se svým manželem, zkolabovala a na nožky ji museli postavit její synové. Podepsala srozumění s výměrem a opět ulehla. Další den se probudila v dutině zcela sama. Její děti zmizely bez rozloučení (opuštění rodičů nebylo nějak zvláštní, dělo se to běžně, ovšem většinou mu předcházelo aspoň formální poděkování za celoroční výchovu), na stole našla pouze krátký vzkaz mladšího Ptáka, že jej to mrzí.  

S jedinou větvičkou, s tou, kterou si vzala z původního hnízda na jedli, se vydala vstříc novému osudu. Najde si nové bydlení. Vyhledala paní Žluvovou, tu, kterou znala od vyklubání, usadila se na čas do jejího hnízda na vrcholku modřínu a zařekla se, že minimálně do dalšího jara nechce o žádném samečkovi ani slyšet.  

Myslíte, že ptákům na takových věcech vůbec záleží? Když to zvládnou oni, mohli bychom možná i my...