tak nějak jinčí pohádka

NĚCO JAKO POHÁDKA

Naše pohádka je z dob dávných, kdy zemi nesužovaly ekologické problémy, technologie, války o ropu a politické neshody. Náš příběh je zasazen do neurčitého času (23. 6. 1897), na nespecifikovaném místě (okolo Hradce v malé zahrádce – tedy okolo, poblíž nějaké Evropy), v nějakém neurčitém ději (prostě pohádka).
Váš Všemohoucí Motorek:.“(-ů.

Děkuji ti, spanilý princi. Děkuji ti, že jsi mne zachránil.
Tož to je moje hokna, dočerta.
Jak to, prosím, co tím myslíš, nerozumím ti.
Já z teba hodím sicnu. Tož chcu teba za tu manželku, kopu harantů a půl chleba, teda kralovstva k tému.
Ano, zajisté, jak tatíček slíbil, mojí ruku, půlku království, ale děti? Na to jsme přeci ještě dosti mladí.
Mimochodem mně je 35 a tobě 39, tak jakýpak copak.
A co svatba?
Normálka. Nechci civilní svatbu. Bude v kostele v Paříži, hostů chci mít okolo půl tisíce, plus, mínus. Ehm, budu mít šaty od Versačiho a ty od Diora, jako svědka chci…

- Budíček, lenochu.
Ach, to byl nádherný sen, posteskl si Mojmír.
A co se ti zdálo, lenoch, poptal se velmi necitelně jeho otec?
O tom, jak jednou odsaď vypadnu, pane otče.
Tého se nemožem dočkat, neschopáku.
Tenhle tón si vyprošuju.
Aby ťa neubylo, chcípo.
Tož si sbalím těch svých 9 švestek, co mi odkázala moje umřetá máti a vysmažím odsaď, haluzoide.
Nevděčníku nevděčná. Člověk se o tebe stará, vaří, pere, žehlí, do supermarketu zajde…a tohle je tvoje vděčnost, smrade?
Já vám nejsem nic dlužen. Všechny peníze, které máte, máte díkez mne. Kdybych tak dobře netočil porno a nedealoval, tak byste třel bídu s nivou.
Šak se tě nikdo o té peňáze neprosil, chlíváku. Mi stačí životní pojistka po tvej máť. Stenak si dodneška myslím, že jsi ji pod to Pendolino shodil ty.

- A tak jsem šel. Vyhnán vlastním otcem, vlastním svědomím a nevlastním psem.

Ťuk, ťuk, nehledáte vépomoc?
Deš mi zrovna do rány, mladéj. Šechna moje chasa stoupila do odborů a nechca sa ji fachčit. S traktor umíš?
Umím.
Z H ? K umíš střílet a Internet ovládáš?
Zajisté.
Co máš za školu?
Hotelovou.
-1-
Zajímavé, jímavé…a co to je za školu?
Tam se učíte, jak správně pít alkoholické nápoje, která strana je pro Vyvolené, co je to banket, režón, kevler, tedy keridon, jak oloupat banán, nakrájet drůbež a rybu, jak flambnout maso a sladké nebo jak poprosit o vodu v anglickém jazyce.
Velmi zajímavé, jímavé. To muselo býti vzrušující.
Ani ne. Víte, já si z tého moc nepametám. Po většinu času jsem chlastal, do školy nechodil a oken mám z tej doby více než má nejvyšší prosklená budov na světě.
Ach tak. Jsi přijat.

Tož jsem robil u pana Billa zbila jej žena, tak zní jeho celé méno a za deset let pachtění na polu, jsem se vydal hledat dívku svých erotických snů.

Taků jsem našel v Améru, v jistém klubu na rohu Perlovky a Tlačenky v New Yorku. Jmenuje se Eva a je z Číny. Ráda čte postmoderní literaturu z období prehistorie naši kultury (čili současnost), ráda plave proti proudu času, zúčastnila se bojů za svobodnou Ameriku, války v Somálsku, Iráku a Mezopotámii. Často dává peníze na charitu, sama adoptovala neznámé dítě (asociace na neznámého vojína – mimochodem je to Pepa z Nových Pak).