O bitvě, která nebyla

Bylo jednou jedno království, jak už to tak v pohádkách bývá, a v něm žili (či spíše živořili, jak už to tak bývá ve skutečnosti) poddaní v potu tváře pracující pro blaho krále, šlechty a církve. Jednou na konci léta se udělalo krásné počasí, vichřice přivála těžké mraky a třídenní déšť občas střídaný krupobitím zmasakroval ještě nesklizenou úrodu. Vzápětí se králi donesla zlá novina, že asi bude hlad. Král sice nevěděl, co to je, ale jeho rádci mu vysvětlili, že je to věc nadmíru špatná a nežádoucí. Hlad by mohl v nadcházející zimě způsobit velké ztráty na poddaných, na dobytku a vůbec nastanou kdejaké komplikace. Král tedy navrhnul, aby se opatřilo obilí jinde, jenže ouha, říšská kasa byla prázdná. Naštěstí bylo k dispozici sousední království, mající mnoho úrodné půdy a vlahé podnebí, kde obilí bude jistě dostatek pro každého, kdo vyvine trošku úsilí a přijde si pro ně. Tímto král pověřil rytíře z Grummu, zkušeného bojovníka, který byl typickým představitelem svého stavu. Skvěle ovládal zbraně, byl silný, sebevědomý, zbrklý, namyšlený a nepokrytě pohrdal vlastními vojáky jen proto, že nebyli urozeného původu.

V malém sousedním království byli zvyklí, že je pořád někdo ohrožuje, a vybudovali proto špionážní síť. Ta teď hlásila, co se u velkého souseda děje. Král Dobromil si dal zavolat svého Ministra obrany. Ten prohlásil, že vojsko není až tak špatné, lidé jsou a zbrojnice taky ukrývají ledacos užitečného, problém však bude vybrat pro vojsko velitele. Kandidáti jsou totiž dva. První rytíř vyniká statečností a dokáže své vojáky přimět k nadlidskému úsilí, ale v učebnici vojenské taktiky se pročetl jen k první kapitole – útok těžké jízdy. Druhý kandidát je chytrý, lstivý, v taktice se vyzná dobře, ale nemá autoritu vojáků a divy statečnosti zatím také nepředváděl. Navíc se ti dva nesnášejí, takže jejich spolupráce je vyloučená.
Tíživé ticho přerušil jen králům příkaz, aby mu komoří donesl příručku „Jak se vyhnout depresi“.
Jako první se vzpamatoval První rádce. Kdysi prý ve vojsku sloužil jeden hromotluk, jmenoval se tuším Bořivoj. Rozumu mnoho nepobral, ale vynikal silou a co bylo nejdůležitější, všude ho provázelo Štěstí. Vzhledem k tomu se pouštěl do kousků, při nichž ostatním tuhla krev v žilách a své velitele přiváděl do mdlob. Nakonec byl z vojska propuštěn kvůli duševní poruše. Nyní První rádce navrhoval vzít ho ze stejného důvodu zpět a svěřit mu velení, neboť štěstí bude nyní zapotřebí více než rytířů.
Král pokývnul hlavou (možná mu jen poklesla brada, protože usnul), První rádce pokynul písaři a ten hned husím brkem vykreslil příslušné usnesení na pergamen, ten byl vzápětí předán rychlému poslu a tím bylo prozatím vše vyřešeno. Ještě před tímto poslem ovšem vyjel z brány hradu jiný posel, vyslaný Prvním zrádcem. Ten měl svou zprávu hotovou dříve, protože ovládal těsnopis.
První posel dojel do sousedního města, kde bydlel Bořivoj. Jeho šichta na jatkách už skončila a tak seděl u závodiště a sázel na koně. Vedle něj sedělo Štěstí a drželo palce koni, na kterého Bořivoj vsadil. Posel mu předal list, náš hrdina se na něj dlouze zadíval, nehnul ani brvou, a po dvou minutách jej vrátil poslu.
„Moc hezký dopis. Co je tam napsáno?“
„Král tě povolává do vojska, abys vedl jeho šiky proti lítému nepříteli. Když zvítězíš, budeš pasován na rytíře a smíš si ponechat pátý díl kořisti.“
Bořivoj se podíval na Štěstí, které se právě chystalo vyzvednout výhru, a ono se na něj milostivě usmálo…

Mezitím se armáda velkého království vypravila k hraniční řece, kam měly dorazit voje ze vzdálenějších končin říše. Vojáci lovili zvěř a chytali ryby, aby zbytečně nespotřebovávali obilí. Navštívili i pár statků na druhém břehu, kde si brali vše cenné výměnou za to, že vypálili všechna stavení. Občas to udělali ještě předtím, než je prohlédli, a pak truchlili při představě, jaké cennosti asi lehly popelem.
Jednou k brodu dorazila postavička zahalená do tmavého pláště, s nejasnými rysy ve tváři. Vojáci ji zadrželi a po zralé úvaze došli k závěru, že každý, kdo přechází od nich k nepříteli, je buď špion nebo zrádce. Zavřeli tedy osůbku do prasečího chlívku na blízkém statku a určili stráže, aby neunikla. Jedno prase, jelikož bylo chytřejší než oni a taky sečtělejší, poznalo v novém nájemníkovi Neštěstí. Začalo zběsile kvičet, což přilákalo osla.
„Kdo jsi a co tu děláš?“
„Jsem Neštěstí a jen tudy procházím. Před měsícem jsem tu způsobilo bouři, pak se prošlo po kraji, a teď jdu do sousedního království. Jenže vojáci mě tu zavřeli.“
„To by mě zajímalo, kdo je tu největší osel“, pravil ušatec s pohledem upřeným k vojenskému ležení.

To už se armáda malého království vydala na pochod k hranicím. Na čele jel Bořivoj a vedle něj šlapalo Štěstí, protože na něj nezbyl kůň ani místo na voze. Bořivoj měl obavu, že se unaví a zůstane pozadu. Při vší své prostoduchosti si uvědomoval, že bez něj je vyřízený. Cestou tedy nařídil sebrat kus hovězího dobytka jednomu rolníkovi, který se provinil tím, že včas neukryl své stádo do lesa. Štěstí odmítlo vyskočit na hřbet rohaté bestie, ale hrdina se jen zasmál. Věděl totiž, že když se Štěstí unaví, sedne i na vola.
A tak vojsko dospělo až k řece a tam našlo nepřítele. K bitvě ovšem nedošlo, protože…

Během těch pár dnů, které strávilo Neštěstí v chlívku, onemocněla prasátka červinkou, dobytek nemocí šílených krav a drůbež ptačí chřipkou. Vojáci o tom neměli tušení a uspořádali pořádné hody na počest posla Prvního zrádce, který jim donesl informace o vojsku krále Dobromila. Ti, kteří jedli nejvíce, vzápětí ochořeli. Přirozeně se jednalo zejména o rytíře a kněží. První pozbyli svoji bojeschopnost a druzí víru. Zbytek vojska následně postihla úplavice, takže i kdyby k nějaké bitvě došlo, určitě by ji pros…. Nakonec raději zase odešli domů. Vítězná Bořivojova armáda překročila řeku a začala pátrat po kořisti, velitel první, vždyť měl dostat podíl. Vrhnul se i do chlívku. Štěstí bylo zrovna jinde, u prostých vojáků, kteří oslavovali vítězství. Neštěstí vyběhlo ven a nikým nepozorováno zmizelo v lese. Slyšelo, že v jednom městě se pořádají závody koní a už dávno se na ně chtělo podívat.

Ale o tom až někdy příště…