Jak draci zatočili s Euforickou unií

Byla jednou jedna země jménem Rulandie, ležící mezi alpskými vrcholy a nějakým úplně jiným pohořím. Měla svého krále, početný lid a samozřejmě i obvyklé pohádkové bytosti včetně draků. Lidé a draci žili už dlouhý čas v míru. Draci nepůsobili žádné škody požíráním obyvatelstva či hospodářské zvěře a vzdali se i choutek na princezny. Na oplátku největší obchodní řetězec NEKRO pravidelně zásoboval draky zaručeně čerstvým masem z dovozu, které nakupoval díky finanční podpoře z fondů EU (Euforické Unie). Jen občas se stalo, že nějaký drak někoho napadl a sežral. Pak ho obvykle Unie draků zbavila imunity a z širokého okolí se sjeli princové a jiná čeládka, aby odpadlou příšeru zkusili ulovit, což se považovala za příjemnou kratochvíli. A tak si v Rulandii všichni spokojeně žili, až jednoho dne…

Král Rulandie seděl na trůnu, zamyšleně koukal do křížovky a tužkou si klepal na zuby. „Nesmysl… jak jinak se dá říct nesmysl?“
„Unijní směrnice, Veličenstvo.“
„Ale né, tohle je na šest písmen.“
„Nikoliv, Výsosti, zde je unijní směrnice, právě přišla z Pruselu.“
„Z čeho to?“, zeptal se král a zamrkal oběma očima. „Jo Prusel! A já už se leknul, že … Už chápu, ukaž to, copak zase chtějí?“
„Týká se to draků, Veličenstvo. Prý se s okamžitou platností za draky považují jen stvoření sedmi a vícehlavá, ta ostatní nyní spadají do kategorie zmutovaných ještěrek.“
„Hm, jo je pěkné, a má to pro nás vůbec nějaký význam?“
„Zajisté. V prvé řadě musíme poslat hlášení o tom, kolik nyní máme draků a kolik je zmutovaných ještěrek. V tom je zásadní rozdíl, neboť na potravu pro draky můžeme dostat dotaci z fondů, ale na ještěrky nic.“
Král si povzdechnul. Od té doby, co království vstoupilo do Euforické unie, trpěl často trudomyslností.
„Nuže vyšlete posly, ať provedou soupis těch draků. Ale ať se chovají taktně, nechci, aby je draci sežrali. Přece jen vnitřní bezpečnost a průběh výkonu úředních rozhodnutí jsou také kritéria při hodnocení členských království EU. Ach jo.“

Na kraji lesa, tam co se kopec svažuje dolů k řece, stály rozvaliny starého hradu. Nikdo už nepamatoval, že by tam žili nějací lidé, ale říkalo se, že tam bydlí drak. Nyní podél řeky postupoval mladý mužíček s brašnou. Pod kopcem se zastavil, vytáhnul chléb s kozím sýrem a pustil se do svačinky. Přitom bedlivě naslouchal, neuslyší-li nějaké zvuky.
Po jídle vystoupal ke zřícenině a našel velkou kulatou díru do nitra země. Nejdřív zaklepal klackem na mohutný kámen a pak čekal, dokud se zevnitř nevyvalil oblak dýmu.
„Co chceš, červe?!“
„Uctivě přeji dobrý den. Jsem zde z rozhodnutí krále, mám zjistit, jaký tu žije drak.“
Rychle uskočil, protože z díry vylezla obluda se dvěma křídly, třemi hlavami a mnoha ostrými zuby. Jedna hlava se k němu otočila a změřila si ho přísným pohledem.
„Ten nejkrásnější. A nejchytřejší. A nejstrašnější. Takový drak jsem já, Garron.“
„A já“, pravila druhá hlava.
„A já“, dodala třetí hlava.
Písař vytáhnul chvějícíma se rukama pergamen a husí brk a pomalu zapsal: „zřícenina na kopci nad řekou, zmutovaná ještěrka tříhlavá v počtu jeden kus.“ Ale jelikož si to četl nahlas, byl vzápětí sražen prudkou ohnivou lavinou a odfouknut až do řeky, což bylo koneckonců jeho štěstí…

Týden na to se na Spartakiádní louce konal sraz Unie draků Rulandského království. Garron zašel za předsedou a postěžoval si (postupně všechny tři hlavy), jaká je to degradace a jak k tomu přijde, že už není tím, kým býval. A jelikož stěžovatelů bylo více, dohodli se, že se vydají demostrovat rovnou do Pruselu a vydali proto manifest „Draci všech okresů, spojte se“.
Garron (jehož jedna hlava uměla psát) pak také napsal jménem všech dopis vlivnému rulandskému euforioposlanci Drakoníčkovi, ve kterém ho vyzval, aby bojoval za práva draků ze své domoviny, jinak že se nedožije příštích voleb. A nebyla to planá výhrůžka, protože draci v poslední době už mnoho lidí nežrali a mnohým z nich se zdálo, že od té doby není na světě tak krásně a že by zase měli začít.
Drakoníček si přirozeně uvědomoval vážnost situace. Když nebudou tříhlaví draci dostávat maso, zaútočí na lidi. Bylo potřeba tomu zabránit a musel to dokázat právě on, protože toužil po nějakých velkých zásluhách, které by mu pomohly v kariéře. Odepsal tedy Garronovi, jehož druhá hlava uměla číst, že udělá co bude v jeho silách.

Pak nastal čas slunovratu a v Pruselu se chystaly slavnosti, aby všichni lidé viděli, jak se žije v různých částek Euforické unie. Náhle obloha potemněla, slunce bylo zakryto temnými siluetami a na Euforickém náměstí přímo před budovou parlamentu přistálo na osmdesát draků, zatímco ostatní kroužili nad nimi a pozorovali okolí. Draci se začali hlasitě dožadovat vydání Euforického komisaře pro pohádkové bytosti, aby s ním tu záležitost mohli projednat, jinak že sežerou obyvatele města.
„A bude jich hodně, protože let byl dlouhý a jsme řádně hladoví.“
V budově parlamentu se začalo něco dít, bylo slyšet hluk, křik a protesty. Nakonec se otevřela brána, z ní byl vystrčen komisař a pak postrkován tupým koncem kopí, protože se vší silou bránil opustit budovu. Po chvíli už stál mezi zelenohnědými obludami a klepal se strachy.
„Tak, jsem drak? Nebo snad ješterka? Ha?!“
„No, totiž, abych tak řekl…“
„Áááááááááá!“ Lidé v oknech vykřikli hrůzou, když komisař zmizel v tlamě jednoho z draků. Poslanci v parlamentu propadli panice a začali jeden přes druhého křičet všelijaké nesmysly. Jeden navrhoval napařít pořádnou pokutu králi Rulandie, protože si neumí udělat pořádek v ještěrkách. Druhý chtěl povolat armádu, ale nenašel generála (ten se uchýlil do podzemního krytu ve vinném sklípku). Třetí křičel, že kdo uteče, vyhraje, ale byl ušlapán. Čtvrtý využil zmatku, doběhl do poslanecké kantýny a začal pojídat obědy svých kolegů.
Nakonec jeden z nich, nikdo jiný než rulandský euforioposlanec Drakoníček, začal mlátit kladívkem do řečnického pultu a volal „mám řešení, mám řešení!“ Když se dav konečně uklidnil, zhluboka si oddechnul.
„Vážení, zdá se, že s těmito draky nic nezmůžeme, ani když je označíme za ještěrky. A já vím, že tento zákonodárný sbor jednal v dobré víře. Ale přesto navrhuji, abychom Rulandské říši udělili výjimku – nechť smí používat označení drak i pro tříhlavé tvory, a to po dobu osmi set let.“
Sálem se rozlehnul veliký potlesk a zavládlo všeobecné nadšení. Parlamentní tiskový mluvčí Kecal vystoupil na balkon a oznámil, že všichni draci zůstávají draky i nadále. Garron měl velikou radost. Při pohledu na Kecala se jedna hlava usmála, druhá olíznula a třetí ho slupla jak malinu. Pak ještě pohrozili poslancům, že přiletí zase a sežerou mnohem víc lidí, pokud snad Unie nedá pokoj. Poté všichni zamávali křídly a odletěli zpět domů.

V Rulandii si všichni oddychli. Draci dále dostávali maso z Nekra, lidé se nebáli o život a král mohl v klidu a nerušeně luštit křížovky, protože EU chvíli trvalo, než zase začala vydávat směrnice. Drakoníček byl zvolen předsedou své strany a poté i socialistické frakce v Euforioparlamentu. Pozůstalí po euforiokomisaři a mluvčím Kecalovi dostali tučnou rentu, na které se významně podílelo Nekro, které dále vydělávalo na kšeftech s masem. A tak byli nakonec všichni spokojení a dařilo se jim dobře.

A to je konec pohádky…
...

...