Sluníčko

Začal nový, krásný den. Sluníčko otevřelo oči a rozhlédlo se kolem, jenže bylo za obzorem a tak nic nevidělo. Vstalo tedy z postele a už něco vidělo. Louky a les, modrou oblohu. Jenže chtělo vidět dál a tak muselo nahoru. Začalo proto stoupat po nebi, což byla hrozná fuška, protože nebe bylo vysoké. Sluníčko litovalo, že nemá na nebi lanovku nebo aspoň jezdicí schody. Nicméně už urazilo polovinu stoupání a výhled se zlepšil. Za lesem byla vesnice a kus za ní město, vpravo další, obklopené poli. Vlevo pak velká průmyslová zóna, továrny s komíny a stříbrná řeka. Úplně vzadu byl jakýsi temný kout, kam nevidělo.
„Jak je to možné, to bych si na to posvítilo.“ Popošlo o kousek dál a již vidělo, jak v tom temném místě pod stromy okopává pán zahrádku. Když ho paprsky pošimraly na temeni, napřímil se a usmál.
Za chvíli už bylo Sluníčko v půlce své cesty, úplně nahoře. A tu si všimlo, jaký div, že kousek dál odpočívá Měsíček. Sice už měl po šichtě, ale domů se mu ještě nechtělo. Byl to celkem dobrej kluk, ale teď přece jen dost zblednul závistí, když se díval na tu zlatou záři.
„Zmiz, tady teď svítím já“, řeklo Sluníčko. Měsíc se urazil a zmizel.
Dole v parku si zatím hrály děti. Sluníčka si moc nevšímaly a vůbec se po něm nedívaly, protože svítilo prudce, ale frajírek Tonda měl silné černé brýle s UV filtrem a tak to risknul a díval se, jak žlutý kotouč stojí právě na nejvyšším ochozu městké rozhledny.
Ovšem jiní lidé slunce sledovali. Zaměstnanec povodí Labe zkontroloval průtok ve svém úseku a zanadával, protože voda stále klesala. Zemědělec o kus dál se bál, že půda vyschne, protože už dlouho nepršelo. Na Havaji se právě triatlonisté chystali na start Ironmana, takže jim velké horko dělalo starosti. Na Soči nešťastní vodáci drhli svými kajaky o dno.
Mezitím Měsíček cestou domů potkal Oblačnost. Ta nepracovala na směny, ale měla pružnou pracovní dobu, a proto se vyskytovala nahodile tam i onde, jak se jí to zrovna hodilo. Ráda škádlila nebeská tělesa tím, že je zakrývala. Ne že by byla škodolibá, ale přece jen proč je nepozlobit, když vrátit jí to nijak nemohli, že. Měsíc si postěžoval, že ho slunce vyhodilo z oblohy a Oblačnost slíbila, že mu to vrátí. Rozběhla se po obloze a za chvíli už Sluníčko dostihla a objala.
„Zmiz, chci svítit.“
„Už ses nasvítilo dost, to stačí.“
„Nestačí, lidi mají rádi, když svítím.“
„To jo, ale ne pořád. Podívej na ty zemědělce dole – mají z tebe radost, ale když budeš svítit pořád, bude sucho a zničíš úrodu. Občas potřebují taky mě a můj déšť. Anebo ty děti támhle. Vždyť jim spálíš kůži! A co teprve tam ty mladé ženy, co se válí na pláži. Budou tam až do večera, vždyť chytnou úpal. A tááámhle na Havaji je zrovna Ironman, víš, co je to za namáhu? Pot se z nich jen leje, vždyť ti závodníci zkolabují! A podívej se na to říční koryto, vždyť je skoro vyschlé a v přehradě taky moc vody není.“
„No dobře, tak si dělej co chceš, ale zítra mě zas necháš svítit.“
Oblačnost se spokojeně roztáhla, oblékla si tmavě šedý pracovní plášť a pak začala z konvice (největší, jakou v Baumaxu měli) zalévat zemi pod sebou. A voda padala a padala, celé hodiny se lila z nebes, zatímco slunce pomalu sestupovalo po oblouku duhy, opatrně, aby neuklozlo, protože křivka duhy je konkávní a proto k chůzi krajně nevhodná.
Pán na zahrádce se rychle schoval do kůlny, protože neměl deštník. Děti na hřišti, až na Tondu, se rozprchly domů. Jejich maminky vyskočily z lehátek na plážích a pelášily na zálety nebo do supermarketů. Vodohospodář na Labi zkontroloval průtok a začal nadávat, že jestli to tak půjde dál, bude přehrada za chvíli plná a kdo ví, jestli to hráz vydrží. Zemědělec se bál, že se řeka vylije z břehů a zatopí pole. Triatlonista uklouznul na mokré silnici a vymknul si kotník, vodáky na Soči proud protáhnul kolem Trnova a odnesl je až do Tolmina. Hubená rosnička pobíhala po studiu jedné nejmenované televizní stanice a nevěděla, jaké počasí má předpovědět, tak si aspoň vzala šatičky s velkým výstřihem v naději, že diváci budou koukat na ni a ne na počasí. Režisér ji uklidňoval, že může říct co chce, protože je to stejně vždycky jinak a lidi už si zvykli.
Večer konečně přestalo pršet. Na obloze zase visel Měsíček, poděkoval Oblačnosti a pak se přátelsky rozloučili. Oblačnost byla spokojená, že si dnes mohla tak užít, Měsíček byl rád, že Sluníčko nesvítilo celý den a to už spalo, takže vlastně byli všichni spokojení…

„Zatracený počasí, kdo se v tom má vyznat,“ řekl Tonda a sundal si sluneční brýle.
…