O tom, že moře není pro všechny

„Slyšela jsi už o moři? Prý je obrovské, a žije v něm velké množství jiných živočichů, kteří nám ani nejsou podobní. Všude jsou přístavy a můžeš si proplouvat skrz korály nebo potopené vraky. To musí být zábava…,“ vyprávěla jedna rybka druhé. A aniž by čekala na její názor, už předem věděla, že se brzy vydá na cestu. O moři slyšela od dětí, které si občas chodily stavět na břeh hráze z kamínků a snažily se ji ulovit a dát do vytvořeného malinkého rybníčku.
„Určitě to moře musí být úžasné. Proč jinak by tam pluli i úhoři…“ říkala si. A i když jí ostatní přesvědčovali, že její domov je v Lužnici, neposlechla je. „CCss, tahle špinavá řeka, proč bych měla být tady? Jsem ještě mladá. Přece neudělám chybu jako ostatní,“ myslela si, a nedbala ani na varování starého sumce, jehož si všichni vážili už jen proto, že byl největší a nikdy se nenechal od rybářů ulovit.
Jednoho rána za rozbřesku se vydala na cestu. Plula dlouho, dostala se do Vltavy, zhlédla Národní divadlo, i Karlův most, ale v porovnání s oceánem ji nic nepřišlo ani trochu zajímavé.
Plula dny, týdny a pomalu se cítila vyčerpaná. Ploutvičky ji bolely tolik, že si už myslela, že to vzdá. Pak si ale vzpomněla, jak si děti vyprávěly o mořských vlnách, na něž se nechá položit, a oni ji donesou až k břehu a taky na miliony duhových mušliček, a touha ji popohnala dopředu.
„Jó, to bude něco jiného, než ty hloupé škeble říční, co vídám od narození.“ Plula už tak dlouho, až ani nevěřila, že jednou svého cíle dosáhne. A pak se jednou o poledni ocitla v moři. Byla tak unavená, že by si toho ani nevšimla, voda ale začala být nepříjemně slaná. „Tak tohle je to moře?“ zeptala se trochu zdrceně, když polykala sůl, na níž nebyla zvyklá. Přesto vyplula na hladinu a rozhlédla se kolem. Nízko nad hladinou lítali rackové, a kolem ní úlovkuchtiví rybáři natahovali obrovské sítě. Horké sluneční paprsky ji začaly propalovat její jemné šupiny. Vysílením zavřela oči a položila se na vlnu. Zjevila se jí stará řeka. Obrysy stromů podél břehu, které vypadaly v noci strašidelně, jezy, milenci na loďkách šeptající si zamilovaná slůvka, a naivní rybáři s pruty se žížalou, o kterých se v rybí škole učili, že se nesmí jíst i křídla netopýrů plachtících za tmy nízkou nad hladinou. Zjevil se jí starý sumec, co ji nabádal, že moře není pro všechny…….

„Podívej, co to tu moře vyplavilo, vypadá divně, co?“ zeptal se snědý chlapec, když našel rybu ležet na pláži. „A je leklá,“ dodal druhý, a pro jistotu do ní zapíchnul velký klacek.