Jako kytice růží, o kterou je třeba pečovat...

Byl jednou jeden chlapeček. Jeho jméno není důležité, ale aby se nám potom třeba nepletl s jinými chlapečky, dáme mu jméno Jakub.
Mohlo mu být tak něco okolo deseti let. A jako skoro každé jiné dítě ve své zemi, chodil do školy. A chodil tam docela rád, měl tam kamarády a učení ho povětšinou docela bavilo. Po škole buď zůstával v družině, dokud pro něj nepřišla maminka a tam si hrál s dětmi i z vyšších ročníků. Často zaslechl, jak si starší kluci povídají o děvčatech. Pramálo však rozuměl, o čem to vlastně mluví...
Jenom slyšel slova jako "super", "večer", "sami"... Jakub poslouchal a snažil se dát si všechna ta slova dát dohromady ve své maličké hlavičce. A protože jim ve škole dost často vykládali o tatínkovi a mamince, o tom jak se mají ti dva rádi, jak jsou spolu...
A tak ho nenapadlo jiné vysvětlení, než že starší kluci mluví o Lásce. Sám ještě moc nevěděl, co to ta "Láska" znamená, ale představoval si ji vždycky jako velkou kytici růží, kdy každý den jedna rozkvétá a přináší radost. Jenom pak nechápal, co z toho lidé mají, když ty růže začnou usychat.
"Asi nic, měli je pořádně zalívat...", usoudil nakonec a nelámal si s tím na nějakou dobu hlavu. Ale samozřejmě Jakub pořád rostl a slýchával řeči o Lásce, najednou, jako by se o ní mluvilo úplně všude...
Když bylo Jakubovi dvanáct let, pořád čekal, čekal a čekal... A Láska pořád nikde... Nevydržel to a zeptal se tatínka, kde on našel Lásku.
Tatínek se na něj zkoumavě díval, pak se začal usmívat.
"Proč se usmíváš?", zeptal se Jakub, čekající na odpověď, nervózní tatínkovým mlčením.
"Ale nic, Lásku jsem našel u maminky. Jenom si už nepamatuju, jestli jsem ji zrovna hledal... Prostě přišla a bylo to... Pak ses narodil ty..."
Jakub stál zaražen, čekal nějakou převratnou odpověď, nějaké kouzelné zaříkávadlo, které by otevřelo dveře Lásky, dveře k zahradě se stovkami růží... Ale dostal odpověď, po které se mu zdálo, že ví míň, než věděl předtím... Dovedlo ho to k jediné myšlence, a to k té, že Láska není jenom kytice růží, ale že to může být taky dítě... Třeba on sám...
Dosti ho to zmátlo... Odešel do svého pokoje, lehl si na postel a koukajíc do stropu přemýšlel. Ale byl po tom dni už hodně unavený a tak usl.

Druhý den ve škole se kamarádů ptal, jak jsou na tom s Láskou oni. O své představě Lásky jim ale nic neřekl. Starší kamarádi byli z většiny už dost zkušení, co se děvčat týče, ale slovo Láska jim až tolik neříkalo. Znali spíše slova jako "líbí" a "nelíbí"...

Ubíhaly roky a kamarádi, když viděli Jakubovu nezkušenost, dívali se na něj trochu svrchu, ale možná i se soucitem... Jednoho dne se domluvili, že Jakubovi zaplatí prostitutku. To už mu šlo na sedmnáct let. Nejdřív ho zavedli do předem vybraného klubu a provedli ho mezi všemi děvčaty. Se všemi si měl popovídat a pak se ho zeptali, s kterou si nejvíc rozuměl, která se mu nejvíc líbila. Jakubovi se přece zalíbilo jedno děvče, s kterým si ten večer povídal. Ale byl tak prostý a naivní, že mu nedocházelo, o co tu vlastně jde.
Kamarádi se ho tedy ptali, která že to je, ať na ni ukáže, a tak Jakub ukázal na malou černovlásku. Mohlo jí být tak okolo patnácti a vypadala poněkud zkroušeně... Ani pořádně nemluvila jejich jazykem. Pod očima se já rýsovaly černé kruhy a roztřesenýma rukama křečovitě svírala sklenku, nebo si upravovala vlasy. Když se ale usmála, jako by se proměnila v někoho úplně jiného.
Všechny to udivilo, že si Jakub vybral zrovna jí ale neodporovali a byli u "vedoucího" zaplatit, co bylo potřeba. Jakub nestačil sledovat, a už ho ta dívka vedla kamsi nahoru. Zastavili se před pokojem číslo 25. Než ale vstoupili ukázala dívka na malou skříňku vedle dveří.
"Srdce, dát sem!", vysoukala ze sebe. Jakub nechápavě koukal.
"Proč?", zeptal se, i když moc nedoufal, že by mu to dívka dokázala vysvětlit, zvlášť se svojí slovní zásobou.
"Pravidla..Když ty sem nedat srdce, musíš zůstat venku! Jít pryč.", naznačovala rukama, " Srdce muset zůstat tady", odříkala jako by kdysi dávno naučený text...
"No dobře", pokrčil rameny Jakub a dal srdce do malé skříňky, kde ho Jana zamkla a klíček nesla sebou do pokoje... Zavřela dveře a Jakub na ní, pokoj, a všechno v něm divně koukal. Necítil vůbec nic. Jana začala dělat svou práci a svlékala se. Jakuba svlékla taky, on se nebránil, nechal se sebou dělat cokoliv, jen tupě koukal střídavě do zdi a pak na Janu.
Pomilovali se a Jana se začla spěšně oblékat, už chtěla odejít, ale pak jí došlo, že je tu ještě Jakub. Skoro si ho ani nevšimla, jak bezduše tam seděl.
Popadla ho za ruku a už zamykala dveře od pokoje. Jen ještě vytáhla klíček od skříňky a vrátila Jakubovi jeho srdce. Ten se ho chopil stejně bezduše, jako ho odevzdal, ale jakmile bylo zas na svém místě, prázdnota ho opustila.

Nemohl uvěřit, tohle měla být láska? Tohle měly být ty nádherné rudé růže? Místo nich dostal jen prázdnou, zaprášenou vázu, bez vody. Zahradu pokrytou sněhem, pod který se nedokáže dostat, aby pod ním našel život.
Když si ale vzpoměl na Janu, vzpoměl si, jak si povídali, toužil ji zas někdy vidět.
Kamarádi dole ho už netrpělivě očekávali s šibalskými úsměvy na rtech.
"Tak co, tak co..? Jaké to bylo?", říkali jeden přes druhého.
"Zvláštní", bylo jediné, co ze sebe Jakub vysoukal. Kamarádi se začli smát, vypadalo to, že si spousty věcí domysleli a víc toho nepotřebují slyšet.
Ten večer Jakub doma dost přemýšlel.. Co dneska zažil se tolik lišilo od představ, které kdy měl o Lásce. Říkal si, že se za Janou ještě někdy zajde podívat, umínil si, že to třeba příště vyjde. A odůvodňoval si to tím, že je vlastně jasné, že hned nedostal kytici růží, protože ty růže musí nejdřív najít v zemi mezi všemi plevely, zalívat je. Tak si přislíbil, že ty růže najde.
Šel tedy jednoho dne za Janou zas. Nebylo těžké ji najít, seděla na té samé barové stoličce, se stejným výrazem. Jakub ji oslovil a přisedl si. Jana na něj koukala poněkud zmateně, očividně si ho mezi desítkami zákazníků, kteří sem denně chodili, nezapamatovala. Už automaticky chtěla vzít Jakuba nahoru, jako tenkrát, ale on zůstal stát.
"Nahoru nejdu.", prohlásil pevným hlasem.
"Jedině... Kdybych nemusel tam venku nechat srdce.", řekl pak. Chtěl své srdce vzít s sebou, chtěl jím všechno prožít, cítit...
Šli tedy nahoru, ale Jana pořád trvala na tom, že srdce zůstane venku.
"To není možno. Takhle to nejde...", bylo asi všechno co ze sebe dostala, když se zachmuřeným výrazem hledala v hlavě ta správná slova. Jakub ale nehodlal ustoupit, nechtěl si tvořit sbírku prázdných okamžiků.
"Prosím, dovol mi ho s sebou vzít! Jen jednou! Jedinkrát!", prosil.
Jana sklopila oči, ale pak je zase zvedla a přistoupila ke dveřím.
"Jednou jedinkrát", opakovala po něm a usmála se.
Všechno mechanicky proběhlo jako minulého večera, ale po stránce pocitů, nedaly se ty večery porovnávat... První večer byl jako černobílá a nepovedená kopie jakéhosi obrazu a druhý večer se ten obraz rozjasnil, získal tolik sytých barev. A jak nádherně se třpytil.
Večer uběhl jako voda a už zase stáli před těmi dveřmi, Jakub sledoval Janu jak zamyká. Chtěl se rozloučit, ale Jana už utíkala po schodech dolů, když pak sešel po schodech za ní, našel ji už v objetí jiného muže... Bolelo to, ale řekl si, že jedna růže může kvést pro více lidí a vracel se domů.
Ubíhal čas a Jakub nemohl Janu vůbec najít... Už nesedávala na barové stoličce, slehla se po ní zem. Samo sebou, že ho to rozrušilo, následovaly dlouhé dny prázdnoty, nevyřešených otázek srdce. Jakubova tvář se podobala oknu za deště... A pořád pršelo a pršelo... jako by měli nastat povodně...
...Zdálo se to jako roky, ale přece jen jednou vysvitlo slunce. Jakub se smířil s tím, že jeho růže uschla...
Odjel mezitím studovat do ciziny a skoro už zapoměl, jak mu tenkrát bylo špatně. Nebo se o tom spíš chtěl přesvědčit, protože tyhle věci člověk asi nikdy nezapomene... Bohužel... Možná jen srdce vyčkávalo, regenerovalo, aby mohlo dostat další ránu ???
Jakub strávil v zahraničí dlouhou dobu a vlastně už se tam zabydlel natrvalo. A samozřejmě, že Láska přišla zaklepat na jeho dveře zas, v podobě kolegyně z práce. Tentokrát už ostražitě nahlížel kukátkem, kdo to tam je, nevěděl jestli ji může pustit dovnitř... Srdce nechalo dveře pootevřené a pozorovalo Lásku skrze záclony v oknech. Za nějaký ten čas, získala si Láska důvěru srdce, srdce otevřelo dveře a šlo s otevřenou náručí naproti Lásce. A to i přes všechy dřívější pochyby a bolístky, tentokrát se Láska v srdci usadila natrvalo.
Jakub tak žil přesně podle svých představ v malém domku na kraji města s manželkou a vychovávali spolu dvě děti. Tříletou holčičku a dvanáctiletého chlapečka.
Nastal čas, kdy chlapeček přišel za Jakubem, stejně jako on přišel tenkrát za svým tatínkem, aby se zeptal, kde hledat lásku...

***

... Nikdy neodkládejte své srdce, ať už by to bolelo sebevíc...