O princi Zlatovláskovi

Bylo, nebylo, v jednom hradě na skotské Vysočině se narodil za krásného podzimního dne malý princ. Chlapeček měl krásné zlaté vlásky, a tak ho rodiče pojmenovali Zlatovlásek. Vévoda s vévodkyní měli příliš práce a starostí s panstvím, proto se jim o syna starala jeho babička.
Zlatovlásek byl tichý chlapec, který svůj volný čas trávil nejraději v obrovské knihovně, sotva se naučil číst. Studoval a učil se, četl, co mu pod ruku přišlo, a kamarádi mu nechyběli. Nikdy se neproháněl se syny poddaných a vojáků po lesích a loukách, nikdy s nimi neprováděl lumpárny, jak to u dětí bývá běžně. Zlomyslné děti se mu smály pro jeho krásnou barvu vlasů. A tak se zařekl, že žádné kamarády nepotřebuje, a rostla v něm nedůvěra v lidi.
Žil ve vlastním světě fantazie. Snil o tom, až bude dospělý a vydá se s králem do bitev, kde bude bojovat po jeho boku s obrovským mečem. Toužil stát se rytířem, nosit brnění, trávit dlouhé hodiny v sedle na hřbetě silného oře, cestovat, spát na tvrdé zemi přikrytý jen svým pláštěm. Chtěl bojovat za správnou věc. Jedinou odměnou by mu byla čest a pomíjivá sláva.
Zlatovlásek byl všestranně nadané dítě. Jako malý trávil čas v hradní kuchyni a pomáhal s přípravami jídla, sledoval, jak se peče chléb, jak se nakládá, rožní, peče, dusí a vaří maso ze zvěře ulovené v okolních lesích nebo domácích zvířat, jak se vaří kaše z obilí, domácí pivo, suší ovoce, uchovává se zelenina. Bedlivě pozoroval všechny obyvatele hradu při práci a neváhal komukoli pomoci. Od kováře se naučil okovat koně, ale i vyrobit si vlastní meč, a to není nic jednoduchého. Od sedláků odkoukal, kdy co zasít a sklidit, jak se postarat o dobytek, kde se nejlíp pasou ovce, jak ostříhat nejkvalitnější vlnu. Zlatovlásek měl talent na rozdávání, ale přesto nejraději sedával na kopci pod stromem a pozoroval svého otce, jak cvičí své vojáky.
Toužil přidat se k malé armádě a trénovat v boji s ostatními. Několikrát to zkusil, ale pokaždé mu otec vynadal, co se tam plete, že je k ničemu, že z něj nikdy voják nebude. Smál se a urážel ho před ostatními, jakoby to ani nebyl jeho vlastní syn. I poslední žebrák na panství se ke svému synovi choval lépe.
Zlatovlásek se slzami v očích pokaždé utekl pryč. Jenomže z malého kluka vyrostl mladý muž. Dokázal zkrotit nejdivočejšího hřebce a uhánět na něm krajinou i v nejprudších lijácích, silných vichrech, sněhových vánicích, kdy ledový vítr bodá jako tisíce jehliček. Princ si vybíral to nejhorší počasí a štval koně přes lesy, pole, louky, do prudkých kopců i ze strmých srázů. Jeho zraněné srdce křičelo bolestí, a tak si vztek vybíjel šílenou jízdou a bodáním ostruh do koňských slabin. Kéž by si tak srazil vaz, přál si. Nezáleželo mu na životě, nezáleželo mu na ničem. Nenáviděl svůj život. Nenáviděl den, kdy se narodil.
Byla doba míru, a tak, aby vojáci nezaháleli, pořádali královi vazalové rytířské turnaje a Skotské hry.
Vévoda vzal jednou v dobrém rozmaru syna s sebou. Zlatovlásek se přihlásil do soutěží a v hodu břevnem neměl konkurenci. Zvyklý na tvrdý režim, kdy ho otec trestal za sebemenší provinění, byl zocelený natolik, že v souboji s meči, kdy ho soupeř zákeřně řízl do ruky, necítil téměř žádnou bolest. Utrhl si rukáv košile, narychlo jím utáhl ránu a bojoval statečně dál.
Zlatovlásek v soutěži vyhrál, zákeřného soupeře přemohl, ale opojný pocit vítězství nezakusil. Otec jej sekýroval celou zpáteční cestu domů, jakoby snad prohrál a zranil soupeře on. Zatvrdil se vůči nesnášenlivému vévodovi ještě víc. Nenáviděl ho.
Bohužel dávno uvěřil ve svou neschopnost, nemotornost.
Zlatovlásek ani zdaleka netušil, že život pro něj chystá mnohá překvapení, že mu sice dává plnými hrstmi bohatství, ale že láskou šetří jen proto, aby si jí později dokázal vážit. Nejlepší věci v životě jsou totiž zdarma.