V cizím světě

Hluboko dole pod zemí, tam, kam se šťastné srdce nikdy neodváží, živořil malý červík. Bez přátel a bez zábavy. Nikdy nepoznal světlo světa a srdečný smích svých bližních. Narodil se a nevěděl komu, byl sám a nevěděl, co je to samota. Děsil se života na povrchu, nevěděl, že existují krásnější věci než špína a prach podzemních cest. Přes svoji prázdnost duše se mu v jeho díře líbilo, jídla měl dost a myslel si, že mu už nic nechybí. Chybělo, společnost jiného tvora, ale nikdy ho nenapadlo, že není na celém světě jen on.
Nechápu, jak se mohl odvážit přiblížit se k tomu světlému bodu kdesi nahoře, tomu čeho se tak bál. Bál se ho víc než vlastní smrti, ale přesto se k němu doplazil. Stál tam a koukal, koukal na nebe. Ale co bylo pro něj nebe? Něco neuvěřitelného, něco krásného a především neznámého. Lekl se, když uviděl, jak po něm pluje tmavý povlak.
„Ách, co je to?“ Ale kdo mu měl odpovědět? Rychle zalezl do díry. Tak hluboko a rychle, aby se TOHO nebál. Třásl se, ale poprvé přišel na myšlenku, že by mohlo být něco živého. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc to chtěl vidět znovu. Pomalu se šplhal vzhůru, pevně rozhodnut, že se s tím tvorem tam nahoře seznámí. Chudák, nikdo by mu tehdy nevysvětlil, že to není možné, dostat se k mraku. Tohle rozhodnutí ho však přimělo odplížit se blíž k otvoru.
Světlo mu zaplnilo oči, musel je zavřít, jediné světlo, které kdy viděl, bylo to z malého otvoru, to tolik neštípalo. Usadil se kousek od okraje k svému doupěti. Klepal se, tentokrát ne strachem, ale vzrušením. Pořád ještě ho lákalo se seznámit s tím tmavým beztvarým. Byl to souboj, souboj mezi ním a jeho víčky, netušil, co ho čeká. Myslel si, že když nechá oči zavřené, skryje se před tím. Jenomže on vyhrál. Víčka se mu rozevírala snad celá staletí.
Konečně viděl. Viděl a jeho drobounké srdíčko se zalilo štěstím, bušilo tak rychle a na konec ocásku mu skápla slza velká jak zrnko písku. Strom, věkovitý a ohromný. Vysoká zelenavá stébla trávy. To bylo vše, jen strom a louka až za obzor. Jenže to bylo něco jiného než tma podzemních chodeb a hlína, v které dodneška žil. Tráva ho zaujala. Pídil se k ní a z dálky k jeho uším doléhaly veselé písničky. Táhly ho, vábily ho a dovedly až k sobě. A za nimi se skrývali dva rozpustilí brouci. Tančili a smáli se. Chytli ho za ruce a poskakovali s ním.
„Hej la-lá, hups la-lá, hop a skok a dřep a kotoul, lup a křup, nohou si dupni, pak řekni: život je fajn, tak připoj se k nám!“ Při „k nám“ se svalili na zem a řehtali se, až jim tekly slzy. Červík na ně koukal, divil se, co to dělají. Když dlouho nepřestávali, šel dál. Rozhlížel se kolem, je to zvláštní, ale i v obyčejné trávě je plno věcí na pozorování. Kapky rosy zachycené v pavučinkách, obzvlášť divně rostlé stéblo nebo mušky kroužící nad hlavou. Začalo se stmívat a červík narazil do čehosi tvrdého, neměl z toho příjemný pocit. Na ten ošklivý pocit rychle zapomněl, když se vedle něho objevila půvabná červí slečna, jiného druhu než je on sám:
„Ahoj? Kdopak jsi?“
„Ten, co se zavrtává do země a je mu smutno z toho, jak je sám. A kdo jsi ty?“
„Až budu veliká, bude ze mě motýl. Víš, co je to motýl?“
„Ne, motýly neznám, je to teprve pár minut, co jsem uviděl něco jiného než můj domov.“
Ta červí holka se mu začínala líbit! Zdála se mu moc roztomilá.
„Hm, tak dobře. Já už budu muset jít, už bude pomalu tma a já bych ne…“ Nestačila to dopovědět, nestačila ani vykřiknout, vlastně se nestačila bát a červík s ní. To hrozivé, co vyvolávalo špatné myšlenky u červíka, lidská bota, na ně těžce dopadlo, dolehlo a byl konec. Konec pro oba dva, přesně v tu chvíli, kdy červík poprvé zkusil, jaké to je, mít někoho rád. Celý svůj krátký červí život ve svém podvědomí po tom toužil a jeho sen se vyplnil.