O lásce

V pralesích Nejdivočejšího severozápadu si za dávných časů sroubil srub mladý zálesák. Bez přestání tam bojoval s Šošony, s železničními bandity a s medvědy grizzly, kteří na něj ustavičně vylézali z houští. Sem tam ho prohnala vlčí smečka po zamrzlém Yukonu a vždycky koncem března se pod ním při té honičce prolomil led.
V květnu až červnu mu zas peřej rozložila kanoi z březové kůry na původní kůru. V srpnu mu lehal popelem srub a v listopadu ho blizzard vytahoval komínem. A že při těch dobrodružstvích nestačil už lovit kožešinnou zvěř, nazývali ho hodní i zlí Indiáni válečnickým jménem Jí vrány. Byl však šťasten, neboť věřil, že když celému muži aspoň šestkrát denně nejde o život, tak ten život za to vlastně ani nestojí.
Jednou zase zahnal Šošony na sever, bandity přes koleje a medvědy do houští a napadlo ho, že je to tak nějak pořád stejné a že by se měl asi oženit. Za tím účelem se zamiloval do nejlíbeznější dcery Nejdivočejšího severozápadu, která byla kromě toho dcerou náčelníka Delawarů a říkali jí Věrná kočka.
Jí vrány spatřil poprvé Věrnou kočku připoután k mučednickému dubu Delawarů, podruhé přidrátován bandity ke kolejím, potřetí na útěku před grizzlym. Pokaždé v něm její půvab probudil nadlidskou sílu. Poprvé uprchl z tábora Delawarů i s mučednickým dubem, který vyrval ze země. Podruhé uprchl i s kolejnicí, šesti pražci a dvaceti metry měděného drátu. Potřetí se obrátil, vydal válečný pokřik a hnal grizzlyho přes Yukon tak dlouho, až se pod oběma probořil led, protože byl zrovna březen.
Jí vrány si však z těch katastrof žádné poučení nevzal, zapřáhl psy a naložil sáně kožešinami, aby je vyměnil za Věrnou kočku. Náčelník Delawarů Soví nářek všechny kůže prohmatal a protřepal, vykouřil s Jím vrány dýmku míru, a když kouřili pátou hodinu, řekl: „Srdce náčelníka Delawarů je balvanem, o nějž každé jeho slovo zakopne a padne. Howgh.“
Potom tři hodiny mlčel.
Z toho Jí vrány usoudil, že je něco v nepořádku. Když už mu bylo z kouření špatně, odvětil, že v tom případě on, Jí vrány, rád se stane medvědem, který ten kámen láskyplně nadzvedne a dá kousek stranou, ale Soví nářek zavrčel, že teď už je pozdě.
„Kdyby mladá silná smělá bledá tvář,“ pravil doslova Soví nářek, „byla bývala požádala o dceru Delawarů hned s prvním sněhem, byla by s ní bývala mohla být v Hořícím wigwamu dávno šťastna.“ (Hořícím wigwamem nazývali Delawarové srub Jího vrány vzhledem ke každoroční srpnové události). „Že však mladá smělá silná bledá tvář přišla pozdě, stalo se, že Šílený los, nejmocnější šaman eskymáckých národů, přišel dřív. Vidím,“ pokračoval Soví nářek teskně, „jak mému mladému smělému silnému bratru se při mých slovech stále více prodlužuje jeho bledá tvář, protože se domnívá, že si Šílený los odvedl Věrnou kočku do své ledové země. Neodvedl. Je to mnohem horší, mladá silná smělá udivená, pozdě přicházející bledá tváři.“
Abych dále nezdržovala a neunavovala neúnosným indiánským slovesným folklórem, rychle shrnu, co se Jí vrány postupně dozvídal: Šílený los se ucházel o ruku Věrné kočky, ale ta ho odmítla. Eskymácký šaman chtěl vědět proč, a Věrná kočka mu vysvětlila, že za prvé nesnáší šamany a za druhé že se jí hnusí Eskymáci. A protože se tomu Šílený los zpupně smál, uvedla mu Věrná kočka důvody, proč nesnáší šamany a proč se jí Eskymáci hnusí. Těch důvodů bylo tolik, že se Šílený los doopravdy naštval a Věrnou kočku zaklel.
Jí vrány se zeptal, v co je Věrná kočka zakletá. Náčelník odvětil, že se to mění. Většinou v nějaké zvíře, ale to že není pravidlem. Že kouzlo mizí jenom, když je úplná tma, to se lze hmatem přesvědčit, že je Věrná kočka pořád jako dřív, jenže z toho zas nikdo nic nemá, když na tu její krásu není vidět. Stačí třpyt té nejztracenější hvězdy, a z Věrné kočky je v tu chvíli bůhvíco.
Jí vrány o tom přemýšlel a pak řekl, že si Věrnou kočku stejně vezme, protože mu to v noci stačí a přes den na ni bude vzpomínat.
„Dnes je ryba,“ řekl Soví nářek. „Co si počne mladá smělá silná bledá tvář s rybou?“
„Posadím se na břeh a budu jí zpívat,“ odpověděl prostě Jí vrány. V tu chvíli vystrčila bílá lososice hlavu z Yukonu a sladce promluvila: „Nebudeš litovat, můj milý! Ve dne ti budu pomáhat a v noci tě budu těšit. A až tvé srdce zeslábne, až přestaneš být bojovníkem, až se zastydíš sám nad sebou, potom Věrná kočka zmírní tvou bolest a v ten den ji tvé oči spatří.“
Jí vrány se nejistě zasmál a řekl, že snad nebude tak zle. Hlavní je, že hned jak přijdou domů, zacpe všechny ďoury ve srubu mechem, aby tam nepronikl nejmenší paprsek, a potom si s Věrnou kočkou bude užívat až do rána bílýho. Ryba se zachichotala erotickým smíchem, vyskočila na břeh a změnila se v poměrně odpudivou žížalu. Soví nářek se do toho nemíchal, a jak už Indiáni mívají ve zvyku, seděl, kouřil a dělal, že je jenom taková socha z muzea severoamerických kultur. Jí vrány si přehodil žížalu přes rameno a šel domů.
Samozřejmě, že mu zrovna dohoříval srub, v troskách se prali Šošoni se železničními bandity a v popředí se olizoval grizzly. Ale Jí vrány se jenom útrpně zasmál. Věrná kočka se změnila v blizzard a odfoukla grizzlyho i s bandity a Šošony přes Yukon. Potom se změnila ve štiku a nalovila Jímu vrány ryby. Pak se stala bobřicí a porazila pár staletých cedrů. Potom ze sebe udělala vola a natahala ty klády ke spáleništi. Když se setmělo, změnila se Věrná kočka v buvolí kožišinu, přikryla Jího vrány a oba pak usnuli ve svitu hvězd.
Za pár dní postavili nový srub a ucpali v něm všechny škvíry, aby ani nejmenší odlesk té nejztracenější hvězdy nevnikl dovnitř. Jí vrány v té tmě nahmatal dívku Věrnou kočku, její hadí pružnost, hebkou pleť a havraní vlas, objal ji a dotýkal se jí, tiskl ji a hladil celou noc: z toho, co se dozvěděly jeho prsty, věděl, že krásnější ženu nemá nikdo na světě. A naslouchal jejím slovům, šeptání a vzlykům sladším než jarní křik divokých husí, cítil pryskyřičný pach sálající z jejího divokého těla a chutnal vonné šťávy té indiánské dívky i její slané slzy, když přicházelo ráno.
Pak z toho štěstí jí vrány usnul a probudil se až kolem osmé, přestože se Věrná kočka proměnila v kohouta a protivně kokrhala na střeše. Nakonec se proměnila v medvěda grizzly a dobře mířeným úderem shodila manžela z postele, takže ji Jí vrány div nezastřelil. Pak se celé dopoledne měnila v různá disneyovská zvířátka, zatopila, připravila snídani, umyla nádobí, uklízela, zašívala, vařila a drhla.
Tak to šlo den za dnem, měsíc co měsíc, rok co rok. Ve dne se Věrná kočka měnila v dravce a vydávala se na lov, jindy konala v podobě pilné včelky domácí práce. Když přišli Šošoni nebo banditi, prohnala je Věrná kočka v podobě medvědí, a když přišel medvěd, vyděsila ho, protože se změnila v myš a spílala mu lidským hlasem. Když se pod Jím vrány vždycky na jaře prolomil Yukon, zachraňovala ho Věrná kočka coby obří lososice, a když blizzard vytahoval zálesáka komínem, změnila se Věrná kočka v superblizzard a odfoukla ten první blizzard daleko za Rocky Mountains.
Nejraději ze všeho se však měnila v béžovou kočku, sedávala Jímu vrány na klíně, nechávala se hladit a předla. Jí vrány jí zpíval, hrál jí na foukací harmoniku písničku V zátoce naší je celej den stín a vyprávěl všechny příběhy, co zažil. Bohužel zažil jen boje s Šošony, s bandity a s grizzlym, požáry srubu a tonutí v Yukonu, a tak aspoň opakoval Věrné kočce všechno, co se naučil ve škole, o Kryštofu Kolumbovi, kolik je pětkrát tři a co je psáno v Bibli. Věrná kočka tomu moc nerozuměla, ale neočekávalo se od ní víc, než spokojené předení, a tak ona spokojeně předla a těšila se na noc. Ta noc byla vždycky divoká jako oheň a lahodná jako pramenitá voda v žáru léta. Ale jak roky ubíhaly, Jího vrány pořád víc hnětlo, že nemůže Věrnou kočku spatřit v plném slunci, jak se na něj usmívá u řeky, jak mu klade hlavu na rameno v zimě u krbu nebo jak se za třpytu hvězd choulí v jeho náručí. A spílal si hňupů a nakažených veverek, že si Věrnou kočku nevzal dřív, když byla ještě normální a pořád jen krásná, že zbaběle prchl i s mučednickým dubem, nebo tenkrát s tou kolejnicí, nebo jak se místo toho trapně honil s grizzlym. V nejčernější noci hladil tvář své krásné ženy a byl z té marné touhy spatřit ji pořád slabší a slabší, až už z toho nepozvedl ani pušku k líci, ani nůž na stahování kůží, ba už ani pádlo ne. A jednou k ránu, když si představil, jak za pár minut se z jeho nádherné a něžné milenky stane dikobraz nebo žížala, lítost k neunesení ho zaplavila a Jí vrány se rozplakal. Vzlykal, utíral si oči, nos, nechápal, co se sním děje, a velmi se styděl.
Jak brečel, svítalo a Jí vrány náhle spatřil stín své ženy, ne zvířete, nýbrž ženy opravdové, na buvolí kůži. Uviděl i stín ruky, která se dotkla jeho vlasů. Teprv teď se Jí vrány rozplakal natolik, až z toho docela přestal být bojovníkem: vždyť žena, co vedle něj ležela byla vrásčitá a bělovlasá.
„Proč pláčeš?“ zeptala se ta stařenka.
Až teď se Jí vrány vzpamatoval. Utřel slzu a honem odpověděl: „Protože jsi tak krásná a já tak starý.“
A oči jeho ženy zasvítily jako dávný oheň a zas to byly oči dívčí, dvě jiskřičky ve vyhaslé tváři.
Věrná kočka se pak zahalila do buvolí kůže a šla nalovit ryby. Ale přišla s prázdnou, lidská hbitost ji už dávno opustila. Chtěla pak nasekat dříví, ale neuzvedla sekeru.
Jí vrány jí zahrál na foukací harmoniku V zátoce naší, pak nachytal ryby, rozdělal oheň a uvařil oběd. Vůně těch pečených ryb přilákala grizzlyho a ten jim bez bázně poslintal zápraží. Jí vrány však dobře viděl, že má Věrná kočka hlad, a tak o grizzlyho přerazil předposlední pušku. Grizzlyho to zmátlo a šel radši pryč.
Pak se přihnal blizzard a chtěl oba vyfouknout komínem. Ale Jí vrány se obalil všemi kožešinami a zacpal komín sám sebou, dokud blizzard poražen neodletěl. Tak to šlo den za dnem. Jí vrány pečoval o věrnou kočku, hladíval ji, staral se, aby jí bylo teplo a aby měla co jíst.
Až jednou přepadla jejich srub už čtvrtá generace Šošonů a železničních banditů, všichni mladí, silní a bojovní, zapálili srub i celý les, a stahovali se k těm dvěma stařečkům na břehu. Tehdy Jí vrány posadil Věrnou kočku do kánoe, vtiskl jí do ruky pádlo a odstrčil loď daleko do proudu. Sám zůstal na břehu a střílel, aby útočníky zdržel. Když mu došly náboje, střílel z luku, a když mu došli šípy, házel kamení. A když mu došlo i kamení, vzal klacek, a když ten klacek rozmlátil o bandití palice, pral se holýma rukama, krvácel a vědomí se mu kalilo, takže už v něm zůstala jediná myšlenka: jestli je Věrná kočka tak daleko, aby za ní banditi a Šošoni nemohli.
A jak se rval, jak ztrácel vědomí, počaly se s ním dít divné věci. Jako by se mu pomalu vracela síla, či co. Uhodil banditu do brady a ten se skácel, skoro jako zamlada. Praštil druhého a bylo to ještě lepší. Bil se jak lev a svaly na něm jen hrály. Napjatá kůže se mu leskla tak, že se banditi v hrůze rozprchli na všechny strany. Pak už jen pěstí omráčil grizzlyho, až spadl do Yukonu, a když se za ním Jí vrány naklonil, spatřil v zrcadle hladiny přitažlivého mládence, který mu někoho připomínal. Vzpomněl si, že tak vypadal on sám v dávných dobách, když mu bylo dvacet.
V tu chvíli zaslechl šplouchnutí pádla. Zvedl hlavu. Ke břehu právě přirazila kánoe: vpředu Věrná kočka, vzadu na kormidle odpudivý skrček, hrbatý a špinavý, se šikmýma očičkama.
„Jsem Šílený los“ řekl ten špinavec. „Nemyslete si, skunkové, že mě nějak dojímáte, proklatě. Jenže ty vaše zpropadené duše jsou bůhvíproč pořád mladé, asi že z tý zatracený lásky, takže vaše zpropadená těla, jak to vypadá, se budou muset přizpůsobit, zatraceně, proklatě, u ďasa…“
„Ty seš, ty prevíte, Šílenej los?!?“ přeřval ho Jí vrány mladickým jekem a vrhl se na skrčka. Rozplácl se však o dno kánoe: skrček nikde, jen havran jakýsi s posměšným krákáním pádlovala nebem pryč a Věrná kočka se z toho rozhihňala jak puberťačka. Jí vrány pozvedl hlavu a opravdu: jeho žena byla pružná, černá, svěží, divoká a byla puberťačka. Byla třikrát krásnější než v dobách, kdy kvůli ní Jí vrány vytrhl ze země mučednický dub, kolejnici, šest pražců a dvacet metrů měděného drátu. Jí vrány ji objal, kánoe se převrátila, oni se však hladově objímali dál na mělčině ve zlatonosném písku. Objímali se dlouho, až do noci plné třpytu ztracených hvězd, do východu slunce a nepřestali ani pak. A když konečně zvedli hlavy, rozchechtali se jak puberťáci a nebyli k utišení, protože uviděli, jak jim zrovna podpaluje srub pátá generace Šošonů.