Čarodějnice

Na další planetě žila čarodějnice. Byla jiná než ostatní, co kdy potkal, a přesto tak lidská... byla zvláštní. Seděla v křesle a malovala něco do skicáku. Dlouho si jej nevšímala. Když konečně zvedla oči, plaše s sebou cukla. V jejích očích se zrcadlilo něco, co doposud nikde neviděl. Něco neopakovatelného.
Malý princ k ní opatrně přistoupil a otázal se: “Kdo jsi? A copak to kreslíš?”
Zvedla ustaraný pohled k němu: "Jsem čarodějnice a maluji portrét svého přítele..." "A kde je tvůj přítel? Nevidím jej..." po jeho slovech pomalu zvedla ruku a ukázala prstem někam do prázdna na oblohu.
Malý princ nechápal. Dospělí jsou tak zvláštní, pomyslel si... "Ale vždyť tam nikdo není. Jak můžeš tvrdit, že je temná noc tvůj přítel?" vykřikl malý princ a po chvíli si uvědomil svoji velkou chybu... Jeho růže také nemluví a nechodí, přesto je její přítel... Čarodějnice se usmála a pravila: “Není vždy dobré mít kol sebe spoustu přátel, kteří zrazují. Často pak zapomeneme na tu malinkou hrstku těch, co nás milují... s těmito slovy sklonila hlavu a odlomila kus uhlu.
“A jaký je tvůj úkol zde? Co tě sem poutá?” ptal se princ dál
“Dříve jsem bydlela na zemi obklopena spoustou lidí. Začala jsem v nich ale vzbuzovat pocity, které neznali a možná se jich báli, tak mne vyhostili. Posadili mne do křesla ve tmě a nechali mne s mou myslí. Já jim dokázala, ze jsem jiná tím, že jsem se tmy nebála. Mám ji ráda, víš?! To bylo pro ně dalším důvodem k zavržení.”
Zakroutil hlavou. Byl snad tak malý, aby to nechápal? Lide jsou zvláštní. A tahle postava? Není zbytečná , je jedinečná a přesto je tak zvláštní, že se liší od těch ostatních dospělých tam všude okolo.
Je totiž smutně zvláštní.