Papírový drak

Když chcete hrát na kytaru, musíte umět „používat“ obě ruce – v levé ruce, ruce od srdce, můžete držet jakékoliv hmaty, nikdo je však neuslyší, dokud nenajdete odvahu a akord nezahrajete... Jedním ze šikovných způsobů, jak se tomu vyhnout, je hrát na jednotlivé struny – je to, jako když vyprávíte příběh...

Příběh, jenž už téměř všichni zapomněli...

Nikdo nepamatoval, kde se tam vzal. Lépe řečeno, tam je jedno z míst na světě, město či vesnice, chcete-li; popsat jeho už tak jednoduché nebude... Byl to poměrně mladý muž, vlastně říkalo se, že byl mladý, protože nikdo netušil, jak by mohl být starý. Pokud stál, nic zvláštního na jeho postavě nebylo, snad jen, že se držel neustále zpříma. Jednou z nejvýraznějších věcí ale byly jeho oči – snad jakoby to ani nebyly oči člověka, nebylo mnoho lidí, kteří by dokázali snést jejich pohled. Ale na barvě už se ani tito lidé neshodli, jeden viděl modrou, další kaštanově hnědou a jiný zelenou... Měla-li bych to shrnout (což se ale nedělá snadno), byl pro většinu dosavadních obyvatel něčím, co nechcete vidět, jako něco, o čem víte, že jste to kdysi dokonale znali, a ve své podstatě bylo opravdu příjemné o tom vědět... jen... pak bylo náhle nějak těžší a těžší s tím žít, život jde přeci kupředu, není to snad pravda? A tak to téměř všichni odhodili do křoví a už se tím směrem nikdy nepodívali...

Když ten muž přišel, nevím, jestli už se tak stalo a nebo jestli teprve přijde... Ať tak či onak, stál na jedné z hradeb, jimiž bylo město obehnáno. Právě zapadalo slunce. Člověk by čekal temnou siluetu na světlém pozadí, ale muž jakoby s paprsky splynul, jako by sám zářil... Přes rameno měl přehozený neforemný plátěný balík. Lidé, ačkoli už se chystali do postelí, ještě rychle vyběhli, aby si neznámého cizince prohlédli. Věnoval jim několik pronikavých pohledů a mírných úsměvů, to však se zdálo být vše. Pak si klekl a opatrně, jako největší svátost, rozbalil plátěný nevzhledný balík, do něhož už málem pár lidí koplo. Náhle v rukou třímal překrásnou kytaru, leskla se v zlatých a rudých paprscích. Beze slova zamířil opět na hradby, nespěchal. A potom začal hrát. Nejprve tlumeně, když zjistil, že přišlo mnoho zvědavých lidí, jeho hudba postupně sílila, až i ty nejtišší tóny zněly nespoutaně a zřetelně, rozléhaly se jemně ale jistě tmou.

Přicházeli za ním a ptali se: „Jak se to jmenuje, co to vlastně hraješ... Pojmenuj to přece!“ Zpočátku kroutil nad jejich prosbami hlavou, odmítal pojmenovat svou hudbu, ale oni byli čím dál tím naléhavější, až řekl: „Nevím, jak vám to přiblížit... mé tóny nemají jméno, a přesto jsou zde pro všechny... Není třeba zapisovat je na papír, protože ti, kteří jsou jimi zaujati, je mají vepsány na mnohem bezpečnějším a zároveň zranitelnějším místě... TO je jejich poslání... Nedáte-li však jinak, dobrá tedy... Skladba, již jsem právě hrál, je hravá jako Papírový drak, jemná a dětská. Drak je ale i divoké, bájné zvíře – i taková je má hudba...“
To lidem stačilo, už nechtěli slyšet víc – on jim ale název neřekl, nebo ano...? „Papírový drak,“ říkali si spokojeně. A rozhodli se, že je třeba jeho myšlenky, jeho skladbu zaznamenat. Jedni kreslili papírové draky tak dlouho, až je znetvořili na pouhý hranatý kus papíru na provázku. Další se chopili „bájného zvířete“ a jak utržení ze řetězu psali strašidelné, smyšlené povídky o divokých dracích. A každý z nich říkal: „To je jeho hudba, to nám chtěl říct. Konečně už to víme. Konečně jsme pochopili.“

Tajemný kytarista se na všechen ten zmatek jen mlčky díval. Jeho kouzelné hnědé, modré i zelené oči se podivně leskly. Věděl, že nyní už nemá cenu jim cokoli vysvětlovat. Vystoupal znova na kamenné hradby, zkřížil nohy pod sebe a začal hrát. Teskně, teskněji než předtím. Kouzelné tóny se nesly nocí. Ani si nepovšiml několika dětí, které ho se zájmem poslouchaly. Ani jedno z nich nevyslovilo jediné slovíčko. Tiše naslouchaly jeho hudbě. Jeho příběhu. Jeho bolesti. Jeho myšlenkám. Tiše naslouchaly a vnímaly jeho...

Na hradbách města seděl, podivín s kytarou. Blázen, snažil se bořit kamenné valy. Tenhle beznadějný případ tu teď hrál do tmy svého Papírového draka...