K věštbě zapomenutý klíč - poslední část

„Jonathane, očekávala jsem tě.“ Slyším ji! Slyším Ticiín hlas! „Co řeknu, rarach ti vloží rovnou do mysli.“ Rarach se postavil vedle ní.
Oživ Mínu, jsi mocná, tvé schopnosti nepoznají hranice.
„Zanech svých snach, neobalamutíš mě. Přišel si mě zabít.“
Na druhou stranu, jsem si nemohl nepovšimnout, že tvé schopnosti začínají a končí, když přijde řada na opravdová kouzla. Katedrála se halí ve tmě proto, že nedokážeš vykouzlit oheň. Každá ukázka Vlastnosti byla spojena s fontánou.
Ticiinou předností je vytvářet iluze,
hodí se mi tuze.
Jako médium potřebuje vodu. Zabít dítě není košer. Sotva klišé. Mladé Ticiíno tělo schraňuje stoletou saň. Krutost je u ní přednost.
Obyvatele Větrné hory si nezabila ty, že? Rarach? Jakou souhrou náhod si ho potkala?
„Má matka byla královskou konkubínou. Intrikami ji se mnou vyhostili z větrné hory. Všude mě vláčela na rukách. Bála se věštby. Spíš šlo o to, že kdybych se před patnáctým rokem dotkla země, uvrhnu svou duši do temnoty. Přišlo mi to jako menší zlo. Než snášet nehoráznou nespravedlnost. Odběhla jsem od matky. V polorozpadlé studni cosi sténalo.“
Vydírala ho. Žádné tři měsíce. Budeš mi sloužit do konce života, řekla mu tenkrát. Rarach souhlasil.
„Zabij ho!“ úkoluje raracha.
Moc se k činu nemá. Chápu, řeknu v mysli.
Při rozlití rudé tuže,
natrhla se bílá kůže.
Ticii nezbylo než říct: Ouvej,
kulka v hrudi říká: Couvej.
Ticia klesá. Sotva patnáctiletá,
v balóně si nezalétá.
„Mohu ti obstarat vstupenku do nebe,“ kráčí ke mně. Smířlivě. „Vysvobodil si mě z otroctví,
sešel si z proroctví.
Už jen proto, že si mi pomohl. Proti takovým jako já si měl bojovat. Osud s tebou měl veliké plány.“ Dva metry.
Dělí nás dva metry.
„Svým způsobem si skromný. Chceš jen v klidu dožít, shledat se se svou milou. Bohužel nemá duši. Ani syn. Sotva tvá dcera. Mrtvou rodičku bych dokázal oživit, ale ne Mínu. Ticia ti kapánek zalhala,“ na stvoření na opačné straně dobra má laskavý hlas.
Až starostlivý.
Umřou a nedojdou spasení?
Zasadil jsem se o životy,
a nezaručil jim dobroty,
věčného života v nebi. Skořápky bez náplně. Hodinové strojky radující se z pružinky,
které nepomůžou činky,
neřídí se heslem: Ve zdravém těle, zdravý duch.
Nesnesu pohled na bezduché kostry obalené šlachami a masem.
„Musel bys svou duši obětovat a dojít zatracení,“
a to je na všeobecné ocenění,
že? Metál připnutý na klopě saka.
„Dceru sice nezachráníš. Je příliš stará. Chlapec je ale novorozenec.“
Ničí chyba, udá se také,
že už nezakusím saké.
Udělej to.
Ty sám, šeptá mi v mysli.
Děti potřebují zaopatřit.
Rarach: Ano.
Nejraději bych slyšel: Veta,
nezachovám se jako beta.
Hlaveň u spánku,
nedojdu věčnému spánku.
Stisknu kohoutek,
nic pro dětský koutek.

Konec Jonathanova dobrodružství.