O hvězdném prachu

Bylo nebylo, dávno tomu. Je to už miliardy let, co vznikl náš vesmír. Někdo říká, že na počátku bylo slovo, někdo, že celá slabika. Já říkám, že na počátku bylo nic. A pak, po tom, co jsme označili za velký třesk byl prach. Spoustu prachu, který se rozletěl do nepředstavitelných dálek. Dálek, že je nedokážeme změřit. Tak dalekých, že nám nestačí naše bezmezná lidská představivost. A ten prach poháněn velkou silou uvolněnou při zrodu vesmíru a patrně také osamělostí jednotlivých zrnek se pojednou začal shlukovat a tvořit první hvězdy. Tyto první hvězdy tedy začaly osvětlovat nový svět a odhalovat temná zákoutí vesmíru. Hvězdy se ale po čase začaly cítit velmi osamělé a studené, ač byly plné žhavé hmoty, protože neměly komu svítit. A hvězdy přece svíti, ale pouze pro někoho, ne sami od sebe. A tak, když umírali ty první hvězdy, vyvrhly ze svého nitra horký prach, svůj život. Z toho prachu se poté staly planety. Hvězdy už tedy nebyly zcela samy. Po dlouhou dobu se rodily a umíraly, jenže někdy, se některá už znova nenarodila. A prach, který vyvrhly začal putovat vesmírem. Ten prach se pojednou usídlil na planetách, které mezitím spolu s hvězdami vytvořily společenství. Mohutně vydechl svá zrnka a oživil je tak. Z těch zrnek jsme se za miliony let staly my. V každém z nás je pár, malých kousků hvězd, které putovaly šírým vesmírem. Lidé si říkají anthropos, ten co obrací zrak ke hvězdám. Nahoru na hvězdy se díváme od pradávna tak, jako bychom vždy tušili odkud pocházíme. A hvězdy se dívají zase na nás, aby se necítily tak osamělé v celém tom chladném a bezmezném vesmíru. Hvězdám trvá tisíce lidských životů než dojdou cíle své pouti, naposled zazáří a vydechnou. Nám jen jeden. Ten náš. A až přijde to, co čeká úplně na vše. Zazáříme a naposledy vydechneme hvězdný prach, aby se z něj zase staly hvězdy, kousky nás.