Kouzla se vždycky hodí

Bylo nebylo. Před mnoha a mnoha lety žil jeden vladař a pobýval v nádherném paláci. Sedával každý den ve své překrásné zahradě a popíjel čaj ze zlatého šálku. Jeho oči bloudily po krásné zahradě, která byla plná cizokrajných stromů, květin i ptáků. Byl šťastný, když mohl, po perném dni vladaření, sedět ve svém pohodlném křesle a odpočívat a to byla doba, kdy rád přijímal příjemné návštěvy. I jim pak nabízel čaj ze zlatých šálků a rozprávěl o životě a podivuhodných věcech anebo přemýšlel, co mu ještě chybí ke štěstí. A jednou, zrovna v takový čas k němu přišel i jeho nejvyšší dvořan. Vladař si povšimnul jeho smutné tváře a zeptal se, co ho trápí.
"Dnes jsem potkal jednoho člověka, který nabízel vzácnou lampu, ale byla tak drahá, že jsem ji nemohl zaplatit,“ řekl mu dvořan a tak vladař pokynul rukou, aby toho člověka přivedli. Podivil se, jak je hubený a chudý, i když měl tak krásné zboží. Prohlédnul si lampu, ale nezdála se mu tak drahocenná.Uvidím, co z toho vzejde, řekl si.
„Ta lampa je kouzelná,“ řekl mu ten člověk,“ stačí se ji dotknout a splní ti každé přání,“ uklonil se.
„Opravdu?“ řekl vladař a pomyslel si, že by se mohla hodit. Zaplatil za ni mnoho peněz a propustil milostivě toho člověka.
„Můj pane,“ řekl mu nejvyšší dvořan, „buď opatrný a promysli si každé přání, které vyslovíš.“
„Myslíš? Mohli bychom tu lampu vyzkoušet.“
Vladař si neuvědomil, že neví, jak svá přání vzít zpět, kdyby byla nevhodná.
„Ta lampa je zvláštní,“ mínil vladař, ale velmi ho lákala. Třeba mu přinese ještě více bohatství a zábavy.
„Chtěl bych se proměnit v sokola, abych viděl celou říši shora, jak lidé žijí,“ řekl a narostla mu křídla, jeho nos se proměnil v zobák a vznesl se k oblakům. Letěl nad městem a pozoroval lidi, jak spěchají k nějakému místu. Snesl se níž a uviděl toho člověka, který mu prodal lampu. Právě se mluvilo o něm,o vladaři, že se záhadně ztratil z paláce. A ten člověk se sám prohlásil za vladaře. Všichni mu tleskali a volali sláva, sláva, až se náměstí otřásalo. A nejvíc mu provolával slávu jeho první dvořan, kterému tolik důvěřoval. Pozdě litoval, že se dal nachytat, neprohlédl lest a zoufal si, že se už není schopen vrátit do lidské podoby, aby falešného vladaře svrhnul z trůnu a ztrestal. A přemýšlel, jak se zbavit toho kouzla. Rozhodl se, že odletí z dosahu lidí a zaletí na nějaké osamělé místo, aby si odpočinul a pak si promyslel, co bude dělat dál.
Když se slunce chýlilo k západu, přistál na velké skále a díval se kolem sebe. Nikdy takovou krásu neviděl. Slunce svými posledními paprsky pohladilo holé skály a ty se zbarvily do ruda. A najednou zaslechl pláč. Byl sice tenký a lidskému uchu sotva slyšitelný. Chvíli pátral, odkud ten pláč vychází a uviděl ještě v posledních paprscích jeskyni, na jejímž prahu seděla překrásná dívka. Zalétl k ní a oslovil ji.
„Proč pláčeš?“
Podivila se, že sokol k ní mluví lidským hlasem, ale on ji vysvětlil, jak ke své podobě přišel.
„Sloužila jsem u vědmy,",začala vyprávět, "která bydlí v lese pod skálou a ta mne vyhnala. Nemám kam jít, nemám co jíst a pít a bojím se slézt z té skály.“
„Nasedni na má křídla a já tě snesu dolů,“ řekl.
Dívka uposlechla a sokol ji opatrně snesl na mýtinku, kde našli i pramínek vody a ovocný keř. Když se dívka napila a najedla se ovoce, řekla: „Dobře jsi udělal, že jsi mne zachránil. Pomohu ti. Co si přeješ? Splním ti každé přání.“
Ale vladař už byl opatrný, proto řekl.“Vrať mi mou lidskou podobu a nech mne tu přespat. Ráno se vrátím do města.“
„Ale to je velmi daleko. Jak bys chtěl dojít pěšky do města?“
„Tak mi pomoz ještě jednou,“ řekl prosebně a dívka přikývla. Když se ráno probudil, s radostí shledal, že má zase lidskou podobu a dívka mu podala boty.
„Ty tě zanesou domů, ale jak ti povídám, spal je, protože jestli si je obuje někdo jiný, propadne se do země. A ty ho už nikdy neuvidíš.“
„Jak ti mám poděkovat?“ zeptal se.
„Vzpomeň si na mne, až budeš zase sedět na trůně. A pamatuj si. Jmenuji se Hanakila. Vyslov jen mé jméno a dobře se ti povede. Pokud mé jméno zapomeneš nebo si na mne nevzpomeneš, vrátíš se zase do své sokolí podoby a už tě nikdo nevysvobodí.“
Zdálo se mu, že je to lehká podmínka a tak si obul boty a ty ho přenesly přes hory a doliny až k městu. A viděl, že se lidem vede zle pod vládou samozvaného pána. Vtrhnul do zámku a vyhnal ho, i se zrádným dvořanem. Usedl na trůn, lidé mu provolávali slávu a najednou si nemohl vzpomenout na jméno té dobré víly. A velice se bál trestu, který měl na něho přijít. V duchu ji prosil za odpuštění a najednou uslyšel hlas nějaké ženy, které volá:“Hanakilo,pojď sem, dcerko. Neutíkej nikam.“
A vladař zajásal. Náhoda mu pomohla, že si na jméno víly vzpomněl. A také si vzpomněl na lampu, která mu přinesla tolik utrpení i poznání. Našel ji na místě, kde dostal nápad být sokolem.
„Mám poslední přání. Přiveď mi Hanakilu, chci, aby se stala mou ženou a vládla se mnou až do smrti.“
A kde se vzala, tu se vzala, ořed ním stojí babice, tak ošklivá, že se jí zalekl.
„Tu jsem,“ řekla, „ já jsem tvá Hanakila.“
„Ale to není možné, Hanakila je krásná víla, která mne vysvobodila.“
„Podívej se,“ řekla a otočila se před ním a proměnila se zase do té podoby, kterou měla před tím na té skále. A pak se zase proměnila v babici.
„Vidíš, jak jsou kouzla zrádná?“zasmála se skřehotavě a pokračovala: „Teď se musíš se mnou oženit. A dát mi svatební dar. Ale pozor, musíš ho vybrat sám a takový, abych se zase proměnila do podoby víly. Přemýšlej, co mi dáš, dobře přemýšlej do úplňku.“
Vladař byl velmi zarmoucený. Šel do svých komnat a otevřel šperkovnici. Prohlížel jeden šperk za druhým a žádný se mu nezdál vhodný. Chodil po paláci, kde bylo tolik drahocenných věcí, ale srdce mu říkalo, že žádná taková věc nebude asi vhodným darem. Neměl nikoho, ským by se poradil a navíc, začalo se stmívat. A na nebi začaly vycházet hvězdy.
„Kdybyste mi tak mohly poradit, co by se Hanakile nejvíc líbilo,“ povzdechnul si a najednou jeho zrak zklouznul k jezírku. Právě rozkvetl nádherný leknín. Vypadal jako vzácná koruna. Zul si boty, vstoupil do jezírka a leknín utrhnul. A na obloze se rozsvítil úplněk. Políbil ten krásný květ a řekl: “Ať se stane se mnou co se stane, ty nejlépe ozdobíš vlasy mé nevěsty.“
A pocítil k Hanakili velkou lásku. Leknín se v jeho rukou proměnil v nádherný diadém.
„Dobře si zvolil,“ ozval se hlas Hanakili, „protože to je dar lásky. A ta je nad všechn kouzla.“
A tak se vladař oženil se svou Hanakili.Ale lampu nevyhodili. Co kdyby ji někdy potřebovali? Třeba až zapomenou na svou lásku. A kouzelné boty? Ty má vladař dobře schované. Dobře ví, co dokáží. Pokud mu jeho krásná Hanakili tenkrát ani potom nelhala.
A pohádky je konec.