Pohádka o staré loutně

V jedné daleké zemi, a je to hodně dávno, žil sultán Suliman a měl překrásnou dceru Hadžiku. Hadžika milovala hudbu a celé dny sedávala u jezírka v zahradě a hrála na harfu. Kolem ní seděly dívky a zpívaly.
„Řekni mi, můj rádče, co budu dělat. Následníka nemám a tak Hadžika musí převzít vládu nad naší zemí. Ale ona nemá o nic jiného zájem, než o básně a hudbu,“ stěžoval si sultán hořce.
„Nejlepší bude,“ řekl rádce, když najdeme mladé sultánce ženicha a on ji už ty hlouposti vyžene z hlavy.“
Sultán se zamyslel. Jistě, že to byla dobrá rada. Ale věděl, jak je Hadžika nesmírně tvrdohlavá a určitě nebude souhlasit. Ale když ji zkusil vysvětlit, jak je důležité, aby se učila vladaření, rozplakala se a utekla do zahrady. Sultán si zoufal a přemýšlel, jak dceru přimět k rozumu.
Nedaleko sultánského paláce byla chýše, kterou obýval loutnista. Lovem si získával obživu, prodával kožešiny a vydělanou kůži, ale večer sedával na břehu jezera a hrál na aloutnu tak krásně, že ryby vyplouvaly na hladinu a naslouchaly jeho písním. Někdy i připlula vodní paní a milostně se na něho dívala. I ptáci na stromech rádi naslouchali těm písním.
Jednou se Hadžika rozhodla, že se projde po lukách, které tak voněly i přes hradby paláce. Šla po polní cestě a těšila se prostými květinami i ptačím zpěvem, který se zdál, jako nejkrásnější hudba. Ale pak uslyšela ještě jiné tóny a šla po jejich zvuku, až uviděla loutnistu, jak sedí na břehu jezera a hraje na loutnu. Zůstala stát, aby ho nevyrušila a naslouchala. Do jejího srdce vstoupila velká láska a touha. I přistoupila k lovci.
„Tvá hudba je tak krásná, že mám pocit, jakobych byla v ráji,“ řekla. A tak k ní otočil hlavu a pak vstal, protože poznal v dívce sultánku.
„Má hudba je prostá,“ usmál se.
„Nic jiného tak nemiluji, jako hudbu,“ řekla Hadžika a posadila se vedle něho. Rozprávěli spolu až do večera. Hadžika se ulekla, když viděla, jak slunce klesá za obzor.
„Musím už jít. Někdy zase přijdu,“ řekla a rozloučila se.
V zámku bylo zatím dopuštění! Sultán byl strachem bez sebe a vyčítal chůvě i dívkám, že na Hadžiku nedávaly pozor a možná, že ji unesli do cizí země. Když Hadžika přiběhla do paláce, sultán ji dal okamžitě odvést do vysoké věže a zavřít na sedm západů, dokud se nenajde ženich, který jí vyžene hlouposti z hlavy. Dal rozhlásit po celé zemi, že nabízí ruku své dcery s velkým věnem. A že ji dostane ten, který přinese nejkrásnější svatební dary.
Hadžika zatím seděla ve svém vězení, dívala se na nebe a myslela na loutnistu. V té samotě rostla v jejím srdci láska i zoufalství, protože věděla, že by ji otec nikdy nedovolil, aby ho zvolila za svého manžela. A loutnista čekal, kdy se sultánka objeví, aby ji zazpíval svou nejkrásnější píseň o lásce. A když se dozvěděl, že sultán nabízí její ruku, tomu, kdo ji přinese nejkrásnějí svatební dar, rozhodl se, že se bude o ni také ucházet. A tak skládal píseň, kterou ji chtěl zahrát, aby získal její srdce i manželský slib.
A přišel den, kdy ji ženy oblékly zlaté šaty, poseté démanty a odvedly do sálu, kde bylo mnoho lidí, princů a princezen i vladařů sousedních zemí, kteří očekávali, že bude sultánka zasnoubena tomu, který pro ni vymyslí nejkrásnější svatební dar. A tak na zemi byly truhly naplněné šperky, také vzácné koberce a zlaté klece se vzácnými ptáky. Sultán zatleskal a sál ztichl.
„Zde je má dcera, budoucí panovnice této krásné a bohaté země. Přišel její čas, aby podala ruku muži, který by ji miloval a pojal za manželku. Nyní, má dcero, představuji ti prince ze vzácných rodů, kteří splnili mou podmínkou a přinesli dary. Můžeš si vybrat a pak potvrdit můj vladařský slib.“
Princezna chodila kolem té krásy, ale v srdci myslela na loutnistu.
„Nikdy nemohu milovat nikoho jiného, než jeho,“ myslela si ve svém srdci a pocítila velký smutek, že tu není. A najednou se ozvala krásná píseň, kteroupro ni složil. Všichni ztichli a obrátili hlavy ke vchodu do paláce, kudy kráčel do síně loutnista a hrál překrásně na loutnu.
„To je můj ženich, jiného si nevezmu,“ zvolala sultánka a otec se rozhněval.
„Zaklínám tě, nehodná dcero, i tebe, nepozvaný. Ať vás pohltí všechny živly,“ zvolal a stalo se, jak řekl. A do sálu se přihnal vítr, který odnesl sultánku i loutnistu do neznáma.
„Hlupáku,“ uslyšel hlas, „ty jsi proklel krále hudebníků. Teď tě čeká velký trest. Tvá duše bude tak dlouho bloudit, dokud nenajdeš někoho, kdo je zase vysvobodí.“
Pozdě sultán litoval své unáhlenosti a rád by vzal kletbu zpět. Všichni hosté odjeli a sultán zůstal sám. Jeho krásný palác a i zahrada pustly a sultán nakonec zemřel v úplné osamělosti.
Uběhlo mnoho let. Lidé už na ten příběh zapomněli a zapomněli i na píeň,kterou loutnista složil pro svou sultánku. Ale přeci byl zapsán do jedné knihy. A tu knihu objevil malý chlapec. A četl příběh, v srdci velmi litoval sultánku i loutnistu.
„Je to jen příběh, nemusíš být smutný,“ řekla jeho matka, když ji svěřil, jakou knihu objevil. Nikdy ten příběh nečetla, ale když ji knihu přinesl, přečetla si jej a pak se zadívala do zahrady.
„Mami, myslíš, že někdo, jako loutnista, mohl skutečně žít?“
Usmála se a sedla si ke klavíru.
„Zahraji ti jednu píseň. Ani sama nevím, kdo ji složil. Slýchávala jsem ji ve snách.“
A začala hrát, až mu srdce usedaloa zalévalo ho láskou. Protože bylo čisté, uslyšel zvuk loutny, jak maminku doprovází. Rozhodl se, že tajemství zakleté sultánky i loutnisty rozlouskne a oba vysvobodí z prokletí.
„Chtěl bych se také učit tak hrát, mami,“ řekl a maminka ho pohladila po hlavě, „musíš ještě trochu vyrůst a pak ti najdu učitele, který tě bude učit.“
Od té chvíle chlapec na nic jiného nemyslel. Často si prohlížel noty, které ležely na klavíru a toužil, aby už přišla chvíle, kdy bude moci začít hrát. Věřil, že uslyší zvuk loutny a půjde za ní, i kdyby to mělo být až na kraji světa.
A přišla chvíle, kdy mu byl představen učitel. Chlapec byl nadšený a učitel se divil, jak chlapec pilně cvičí a učí se hudbě.
„Nikdy jsem neměl takového žáka,“ řekl matce, a ta netušila, jaké má její syn plány. A jednou, když hrál tu krásnou skladbu, kterou mu hrála jeho matka, uslyšel zvuk loutny. Docela zřetelně. Poslouchal, z jaké strany se zvuk ozývá, a když si byl jistý, že ho vystopoval, vstal a prošel domem, zahradou, loukou i lesem a stále slyšel blíž a blíž krásnou píseň. Až došel k vysoké skále. A náhle se zvuk ztratil. Chlapec si uvědomil, že je daleko od domova a dostal strach. Začalo se totiž stmívat.
„Co tu děláš tak sám?“ ozval se za ním hlas. Otočil se a uviděl starého, unaveného muže, jak se opírá o hůl.
„Odešel jsem z domu za hlasem loutny a najednou jsem ho ztratil,“ rozplakal se. Stařec k němu došel a vzal ho kolem ramen.
„Pojď. Mám nedaleko chaloupku. Přespíš tam a ráno uvidíme.“
Chlapec byl už tak unaven, že starce poslechl. Nabídl mu měkkou postel a chlapec usnul. Ráno ho probudili ptáci. Stařec mu nabídl snídani a pak spolu vyšli do krásného rána.
„Cesta je dlouhá a těžká. Ale jestli vytrváš, nebudeš litovat,“ řekl mu stařec. Přešli hluboký les, velkou louku, šli polní cestou. Sem tam si odpočinuli, aby nabrali sil k další cestě. A náhoe se začala krajina promeňovat a byla čím dál více nehostinná. Uschlé stromy vztačovaly své suché větve k nebu jako prosící ruce žebráků.
„Už jsme v zemi, kde se to stalo, chlapče. Ty ten příběh znáš. Když byl loutnista zakletý, země začala usychat, ptáci odletěli, i včely i motýli. Nikdy neopyloval květy, a když zmizely i prameny, země ztratila vláhu. Podívej se tam, na ten kopec. Tam kdysi stál nádherný sultánský palác. Zbyly z něho ruiny. Tam půjdeme.“
A bylo už pozdní odpoledne, když došli na vrchol skály.
„Tak a teď tě čeká nelehký úkol. Kletbu totiž zlomí ten, který zazpívá nejkrásnější píseň lásky. A ty ji znáš.“
Chlapec chvíli přemýšlel a vzpomněl si, jak mu jeho matka kdysi zpívala a hrála na klavír jednu píseň, která se mu tak líbila. A jak začal zpívat, pustá krajina se začala měnit před očima. Zpíval a stromy se zelenaly, ptáci přilétali ze všech stran a ze země vyrůstaly zdi paláce. A když zazpíval poslední sloku, stála před ním krásná paní, která se opírala o rámě muže. Chlapec ho poznal. Držel v ruce starou loutnu. Únavou klesl na kámen.
„Ty jsi nás vysvobodil, a také celý kraj. Tvá píseň vrátila život stromům, trávě a ptactvu,“ řekla Hadžika, “sluší se, abychom se ti odměnili.“
„Ani nevím, co bych si nejvíc přál,“ řekl chlapec, „šel jsem za zvukem loutny. Ani jsem nevěděl, zda ji někdy najdu.“
„A tak ti dám dar, že ji budeš slyšet celý život a budeš skládat ty nejkrásnější písně pro lidi i pro přírodu. A dokud si ji ponecháš v srdci, budeš šťastný a nic ti nebude chybět.“
Chtěl se rozloučit se starcem, ale ten zmizel. NemohlF tušit, že to byl nešťastný sultán, který díky jemu dosáhl vysvobození.
Chlapec se vrátil domů a všechno vyprávěl své matce. Záhy vyrostl v muže a stal se z něho slavný hudební skladatel. A do not vtiskl tóny, které až do dnešní doby rozechvívají lidská srdce, Už dávno není mezi živými. Čas od času však někdo ve snách slyší zvuk staré loutny. A pokračuje v tom vekém díle.