Svět za světem

Obrazy mých světů mám ukryty na noční straně mého nevědomí. Tam kde je vše možné a skutečné ještě dříve, než na to pomyslíte. Rodí se tam sny ve kterých žiji a dýchám.
Hoří tam tisíce ohňů, jejichž dým je sladký a opojný jako dětství. Valí se z nich mraky jisker, které po stovkách let zmatní a stanou se z nich hvězdy na temném nebi, ukazující poutníkům cesty domů. V jejich zlatavě rudých plamenech tkají sudičky osudy, které teprve přijdou a vyberou si svého nositele.
Není to tráva, co tu změkčuje zemi. Vše je tu pokryto mechem tak starým, že už ani on si nepamatuje svůj zrod. Má barvu čerstvě prolité krve, s kterou život zaniká i vzniká. Každá kapka, jenž byla prolita, je v něm, čekajíc na žílu do níž může vtéct a rozšumět jí svým koloběhem.
To z něho vyrůstají obrovské rostliny, které se nepodobají ničemu vám známému. Jejich kmeny jsou široké jako oceány, po nichž mají barvu. Temně modrou, s odlesky světélkující zelené. Pokryty kůrou jemnou tak, jako kůže novorozeněte, poddajná, dýchající, pulzující vlastní silou. Cítíte v ní jemné vibrace, jako by se snažila protrhnou a osvobodit tak, co je ukryto pod ní. Něco dávného, tajemného, lidem blízkého.
Ty rostliny voní po čerstvě rozkvetlém jasmínu, po zpěněných koních v divokém běhu, horké touze a probdělých nocích. Jejich květy, tvarem připomínají zatnutou pěstičku nemluvněte, které tiše oddechuje ze sna. Klidné v přervaném pohybu. Jsou černé jako den při zatmění a po okrajích stříbrné jako měsíc v úplňku, jenž budí neklidné spáče.
Když s nimi zahýbá nikdy neutichající vítr, ševelí o zrazených láskách, splněných přáních, tajných snech, odplatách i příkořích. Promlouvají a vědí vše. I to, co se ještě nestalo. V nich je schována lidskost lidství. Jsou to čáry, zpovědi, magie, víra, naděje, prosby, modlitby. A zpěv.
Zpěv všech sirén, které našli své oběti a teď je tiše oplakávají. Každá slza, která z těch květů skane, se cestou na zem promění v překrásného opeřence, který zamává svými křídly a předá tak všechnu marnost sirén větru, který jej odnese do zapomnění.
Ten pták se zpěvem skřivánčím, chodí pět milenkám své písně o touze a milování. A pak, když je uspí do nebytí, zahalí je svými pírky a odvede si je s sebou do své země plné Romeů a Julií s koncem, který nikdy nekončí smrtí. S koncem, slibující nové dny bez utrpení, bez bolestí.
V celém tomto světě dokáže žít jen on a starobylá bytost, která dnes již nežije ani v bájích. Bytost, na kterou lidé dávno zapomněly a netuší, že někdy byla skutečná. Sám se nazývá Pán vlků, kterým je vzdáleně podoben. Jeho kožich, barvou připomínající narudlou záři skomírajícího dne, je dlouhý, hustý a jemný jako první pohlazení od matky. Velikostí dosahuje k vrcholkům dětských tužeb. Někdy našim spícím dětem zalétá do snů na svých nádherných, blanitých křídlech.
Je poslední svého druhu. Jediný co zbyl. Ale není nešťastný svou samotou. Naopak jí vítá jako předzvěst konce starých včerejšků. Ví, že co jednou začalo musí i skončit. Ví, že vše se musí navrátit, tak kde to bylo stvořeno. Zaniknout, aby něco jiného, dalšího a snad i lepšího mohlo být zrozeno. Zná celý ten koloběh, je jeho Strážcem.
Až zemře Pán vlků, narodí se další. Ten na nějž čekají sudičky, se svým osudem. Ten na nějž čekají i ti, kteří o tom nemají zatím potuchy. Nový obyvatel světa za světem.