Jako pohádka.

Za devatero horami a sedmero moři, ...tak nějak by měla
začínat správná pohádka, ...ale ne tato. Tento příběh
zasadila sama prozřetelnost do jižních čech. Ach ano,
jižní čechy,země široká a mozolnatá jako ruka dřevorubce
a snad každý průměrný čech ví kde leží. Je to malebný kraj, lidem velebený, ale často i bohem opomíjený, který
nedal nikdy prostému lidu nic zadarmo. V době, do které
spadá tento příběh, patřila většina úrodné půdy, lesy s
hojností dřeva i zvěře, ba i rybníky plné ryb šlechtě
a nebo církvi. Jen velmi málo sedláků mělo dostatek orné
půdy, aby zabepečili sobě a své rodině slušné živobytí.
Snad proto si drobní rolníci,žijící v malých chaloupkách
s doškovou střechou a co se půdy týče, vlastnící jen pár
strychů polí, museli osvojit i nějaké jiné řemeslo, aby
pak v době, kdy se nedalo pracovat na poli, či snad v čase neúrody, nemuseli chodit žebrotou. Zkrátka, řemeslo mělo zlaté dno. Tady se kdekterý synek chalupníka otázal sám sebe:"Měl bych být rolníkem jako
byl táta?"
Člověku však nelze hroudy na poli jíst. Dřevěným pluhem
musí ukrajovat zem píď po pídi stejně samozřejmě, jako
kněz v modlitební knize obrací po listu list. Železnou
motyku jako svatou monstranci musí nad hlavu zdvíhat,
s kosou a vidlemi se od božího rána do samého večera ohánět.
Stejně jako pekař musí holíma rukama hlínu hníst, aby se pole obilím zavlnilo, aby pak v hliněné peci zavoněl
žitný chléb a veliký bochník žehnaný křížem vykvetl jako
boží dar. Inu, ne nadarmo se říkalo: "V potu tváře chléb
svůj dobývati budeš!" Za všechnu tu svoji dřinu pak zde
obdrží jen skývu posoleného chleba, mísu brambor či hrachu. No vlastně, ...málem bych zapoměl, ...těm mladším se dostalo i jiné odměny. No, to když poslední
lampa už zhasla, pacholek děvečku objal na slaměném loži. Pod otep vášně světu se zde skryli, na všechno zapomněli, nemajíce nic, jen ten svůj maličký a pomíjivý
kousíček lásky. A když pak naplní se onen čas, v čelední
komůrce děvečka slehne a nového prince z Nemanic zas dočká se svět. Tady se synek opět musí zamyslet:
"Ne, rolníkem raději ne. Budu řemeslníkem!"
To mistra kováře každý si váží.Vždyť jeho svalnatá ruka
jako by mimochodem kladivo potěžkává a druhá zas jen kleště tiskne. Cožpak kdo spatřil úchvatnější podívanou
když v hejnu jisker perlík s kovadlinou kovově hovoří
a měchy do ohně dují. Kovář, ten vyrobí podkovu pro koně,sekeru pro tesaře, poříz, dláta či želízka hoblíků
umí vykovat, nabrousit a zakalit. ...a pilníky? Pilníky má drsnější než kravský jazyk.
No možná, že budu truhlářem. Truhlářova práce doprovází
člověka po celý jeho život, od jeho první kolébky až po
lože poslední-jeho rakev. Práce se dřevem má své neopakovatelné kouzlo. Každý, kdo se kdy sehnul nad pilou či sklonil nad hoblíkem potvrdí, jak dřevo umí
zaonět. Kdo dřevu rozumí, vyrobí velký stůl,aby se rodina mohla sejít u jídla, židli pro unaveného, postel
pro mládí, aby se narodilo, ale i pro stáří, aby umřelo
na ní. Čím to, že člověk trpělivý, bohabojný a spravedlivý se nebojí umírání.
Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, kdyby tak tvá omšelá hřbitovní zeď uměla hovořit. To jen ty řady křížů a náhrobních kamenů k nebi trčících, vypráví svým více či méně vybledlým nápisem, kdo zde místo k poslednímu odpočinku obdržel. Jedině tady jsme si před Bohem i lidmi všichni rovni, gauner či světec, pán nebo kmán. Smrt bloudí od chalupy k chalupě, jako ta potrhlá,
vyzáblá ženština s kosou a dosud ji nikdo nezastavil. Je
podivnou ironií osudu, že hned za hřbitovní zdí leží starý voják(na jméně nezáleží), jenž nepadl v poli za
císařepána, ale až jako nepolepšitelný pytlák nevyhnul se knížecím brokům. Tak nějak dveřmi otevřenými dokořán vchází stejně štěstí jako neštěstí, radost, ale i nemoc
a smrt. Při těžké fyzické práci se tak snadno neštěstí
nalepí na člověka. Dřevorubci hnáty přerazí strom, když
k zemi se kácí, uklouzne ledař, když ledy seká, čeledína
uhodí kůň. Snad tomu chtěl sám Bůh, aby v takovém případě byl po ruce lidový léčitel či bába kořenářka.
Zdá se, že každý kraj někoho takového měl.
To v našem kraji to byla kupříkladu zázračná léčitelka,
nějaká Souchová, řečená "bába z Drahonic". Ta byla proslulá napravováním vymknutých kloubů a zlomenin, ale i při jiných patálijích dokázala svými bylinkami pomoci.
To ona dokázala pochopit tisíciletou moudrost tajemných
zaříkání, útěchu starých modliteb, víru hlubokou a prostou, nejspravedlnější pohádku nebe-lásku a i sílu jejího požehnání. Znala pohanskou krásu pověr, kde nadpřirozené zázraky rostou stejně samozřejmě jako bylinky přeléčivé. Celý kraj byl její a stovky úst, tisíce větrů rozneslo po kraji její jméno. Přijížděli
k ní ranění z Vodňan, Strakonic i z královského města
Písku. Přiváželi je na slámě, na drkotajících selských
povozech, ale i na poduškách fajnových panských bryček.
Trnem v oku byla snad jen studovaným doktorům, že lidem
z pouhé lásky pomáhá a proto jejich řemeslo upadá a měšec se tenčí. Marně ji pomlouvali, že se jen pouhým
čarodějnictvím zaobírá a o půlnoci pod šibenicí byliny na své ledkvary zbírá. A tak šel den za dnem. Až jednou
přijel i samotný knížepán z Protivína. Pokorně do statku
vešel a prosil: "Bábo, prosím, uzdrav mi syna."
Nedělala bába rozdílů mezi chudým a bohatým, všem stejný
hliněný hrnec křížem požehnala. Uvařila v něm masti přeléčivé a za měsíc už skákal knížecí synek jako srnec,
chodil a běhal tak jako dřív.
I knížepán má někdy svědomí a naslouchá hlasu svého srdce. Přijel tady do Drahonic podruhé a povídá:
"Bábo,já mnoho mohu, koupím a dám ti, co jen budeš chtít. Co bys tak ode mě nejraději?"
Řekla na to bába: "Jíst mám co, chvála bohu. Snad jen,
...když na vaší louce byliny zbírám, ať nevyhánějí mne
vaši hlídači."
A knížepán? ...celou louku jí přiřkl darem.
Ačkoli zní to jako pohádka, to všechno je čistá pravda.