Dva džbány

V jedné arabské zemi žil mladý princ jménem Azíz. Nebyl hezký ani ošklivý, rodiče již neměl, ale byl přívětivý k lidem a ke všemu živému.Byl však chudý, stejně jako jeho malá země, kterou tvořila z většiny poušť a sporé pastviny, kde se pásla stádečka ovcí a koz, patřící beduínům. Království mělo jediné město, jež bylo současně malou obchodní křižovatkou a sídelním místem panovníka. Jeho palác byl prostý, avšak pohodlný - byla to vlastně jediná větší stavba široko daleko.
Když bylo Azízovi sedmnáct let, slavily se v království jeho narozeniny. Oslavy byly neokázalé, neboť na větší zábavu jednoduše nebyly peníze. Prince to trochu mrzelo, protože často slýchal o bohatství jiných zemí a o rozkošném životě na panovnických dvorech.
Na konci slavnostního dne, když se hosté odebrali domů, sešel princ s lampou do zahrady a usedl v zamyšlení na kamenný schod u zadního vchodu domu. Říkal si: potřeboval bych také peníze a zlato. Mohl bych si pak dopřát krásné věci a oženit se s královskou dcerou. I mé zemi by se dařilo lépe. Zavřel na chvíli oči a dýchal osvěžující noční vzduch vanoucí od nevelké fontány z růžového mramoru. Když oči otevřel, uviděl sedět vedle sebe kočku. Docela obyčejnou drobnou šedou kočku. Její oči však nebyly obyčejné: zářily ve svitu lampy jako dva nádherné zelené smaragdy. Princ se potěšil.Vzal zvířátko do ruky a odnesl je do své komnaty. Tam kočičku položil na měkké lehátko a sám šel také na lůžko.
V noci se mu zdál zvláštní sen..Viděl sedět na lehátku, kam položil kočku, záhadně krásnou dívku, která mu řekla: "Jmenuji se Mumtáz a poradím ti .Za městem bydlí ve velkém černém stanu vědma, ta ti poví, kde hledat největší poklad na světě."
Princ se hned ráno vydal za město, kde skutečně na kraji pouště uviděl stan z černé vlněné látky. Před vchodem stála vysoká štíhlá žena v prostém beduínském oděvu, starší, avšak dosud krásná..
"Už na tebe čekám, princi,"pravila. "Hledáš prý bohatství. Daleko na východě se nachází diamant, který má zvláštní vlastnost: nelze jej koupit ani prodat, darovat ani ukrást. Kdo však tento drahokam vlastní, k tomu proudí bohatství ze všech stran."
"Ale kde, kde jej mám hledat?" zeptal se bezradně princ.
"Hledej všude, kudy půjdeš", odpověděla vědma vážně. "A ptej se, stále se ptej."
Příštího dne se princ vypravil na dalekou cestu. Vládu předal spolehlivému vezírovi, který jej po smrti rodičů vychovával, pohladil na rozloučenou svoji malou šedou kočku a rozjel se do světa.
Procestoval mnoho míst a všude se dotazoval po skvostu, jejž nelze koupit ani prodat, darovat ani ukrást. Lidé kroutili hlavami, někteří se smáli mladíkově prostoduchosti. Princ se proto někdy cítil velmi unaven. V takových chvílích se mu na okamžik zjevovala a opět mizela v růžové mlze půvabná dívka, která říkala: "Jdi dál! Jdi výš!"
"Kdo jsi, krasavice?" volal za ní princ.
"Nepovím…nepovím…snad tvoje láska" ozýval se z dálky sladký hlas.
A princ opravdu zahořel k dívce, jejíž líbezná a povzbuzující vidina jej provázela na jeho putování, velkou láskou. Cestoval již dlouho, poznal mnoho různých krajů, hloupých i chytrých lidí, dervíšů, poustevníků, mudrců i učených knih. "Naleznu vůbec někdy onen drahokam?" tázal se netrpělivě.
"Jdi dál! Jdi stále výš," říkali moudří mužové a tajuplně se usmívali.
A jednoho dne princ pochopil a radostně a vděčně se rozesmál hlasitým osvobozujícím smíchem. Dorazil právě k jeskyni ve vysokých horách daleko na východě, kde žil nejmoudřejší ze svatých mužů. Důstojný kmet mu vyšel vstříc a pravil:
"Slyším smích člověka, jenž porozuměl smyslu života a pravdě. Spěchej domů. Dokončil jsi zdárně svoji cestu. Démant poznání a zralosti září nyní ve tvé mysli. Máš navíc ještě jeden drahokam, nejvzácnější rubín čisté lásky ve svém srdci. Kdo je takto požehnán, nemůže být chudý."
Po dlouhé době se princ opět shledal s domovem. Jeho kroky hned druhý den vedly na kraj pouště, kde se před časem setkal s vědmou. Místo černého stanu však uviděl příbytek se stěnami z brokátu na stříbrných sloupech, ozdobený šňůrami nejvzácnějších perel. Před vchodem stáli dva bohatě odění strážci se třpytivými šavlemi.
"Vejdi, princi," řekl starší z nich. "Naše paní tě očekává. Jsi nyní mužem, jenž je toho hoden."
Princ všecek udiven vstoupil do stanu. Uprostřed na drahocenném koberci stála vysoká štíhlá žena ve vzácném šatě, pokrytá šperky, a po jejím boku se na prince usmívala překrásná dívka se zázračně zelenýma očima, jaké u žádné orientální krásky dosud neviděl
"Nepoznáváš mne? A nepoznáváš svou Mumtáz?" usmála se žena. "Jsem Sahrá, královna pouště, a toto je má dcera. Vedla tě cestou k bohatství ducha. Světlo poznání lze nalézt nejen v mnohotvárném světě lidí a knih, ale i na poušti.Velcí mužové to věděli odedávna. Ale ty jsi byl pro tuto cestu tehdy ještě příliš mladý. Já ti nyní dám i bohatství statků. Daruji ti tyto dva stříbrné džbány. V jednom se skrývá pramen zlata, tak hojný jako zlato písku pouště. V druhém je pramen vody, mohutný a svěží jako studna v kvetoucí oáze. Pramen zlata ti pomůže zvelebit zemi a tvůj lid, pramen vody ji zavlaží až rozkvete jako jedna veliká zahrada. Můžeš z nich stále čerpat. Zneužiješ-li však jejich dobrodiní, ihned a navždy oba vyschnou."
Královna pak vzala ruku své dcery a ruku prince do svých dlaní a pravila: "Bohatství přináší lidem štěstí, pokud je užívají rozvážně a k dobrým účelům. Nebudeš-li si někdy jist svým rozhodnutím, poraď se s Mumtáz. Vím, že ji miluješ, a ona tebe též. Moudrá žena je mužův největší poklad."
A mladý král se svou krásnou a moudrou královnou činili pak vše tak, aby jejich země byla bohatá a úrodná, lidé spokojení a oni sami žili v dostatku a svornosti. Osud jim proto dopřál dlouhý věk, zdraví a děti hodné toho, aby důstojně a spravedlivě pokračovaly v jejich díle.
A dva stříbrné džbány? Stále z nich proudí zlato barvy pouště a smaragdová voda pramene pod palmami oázy. A to je konec příběhu - a možná začátek vaší cesty.