Pocta Andersenovi

Stalo se to uprostřed hlubin Korálového moře, na samém jeho dně, ve světě ticha a modravého přísvitu, kam jen zřídkakdy proniknou stříbrné paprsky Měsíce...
Právě v tu noc, kdy měsíc byl kulatý jako meloun, zrodily se ve skalní úžlabině na kraji mocného útesu dvě malé bublinky. Seděly těsně přimknuty v nedozírné hlubině mořského dna a v údivu ze svého zrození ani nedutaly... Snad jenom tušily své bytí...
První procitlá bublinka se nepatrně pohnula a spatřila druhou, jak k ní těsně, těsně přimknutá se právě probouzí. "Jsem bublinka, kdo jsi ty?" Druhá se zachvěla a odvětila: "Já jsem bublinka! Jak můžeš ty být bublinka, když bublinka jsem já?!"
"Nevím, ale už je tomu tak. Já jsem opravdová bublinka a ty jsi jistě nějaká jiná než-li já, jelikož já jsem dozajista ta pravá bublinka," prohlásila první a zavrtěla se na skále tak silně, až odstrčila tu druhou od sebe na prst daleko. Již nebyly tak těsně spjaty, a jak se stále hádaly, čím dál tím víc se sobě vzdalovaly.
Z blízkého kamene je sledoval malý ráček poustevníček, vlekoucí svoji ulitu, svůj dům i úkryt, a vedle něho jeho největší přítel - nádherná sasanka s vlajícími květy svých překrásných chapadélek. Byli velice udivení, jak se mohou dva ranečky vzduchu tak hádat a rozčilovat, kdo z nich je ten pravý.
Mezi tím se hašteřivé bublinky odstrkávaly od sebe až na samý okraj skalního útesu, až ke kameni, kde přihlíželi ráček se sasankou. "Tohle je moje," řekla první bublinka a ze skály přilnula k ráčkově ulitě. Zavrtěla se pýchou a celá se při tom trošku nafoukla. "A tohle je zas moje!" Odsekla druhá a přimknutá mezi chapadélka sasanky se také trochu nafoukla. "Jací divní tvorové...?!" pomysleli si ráček se sasankou. "Nu což, nebudeme jako oni," pomysleli si. "Nasedni na moji ulitu, na můj domeček, sasanko," pravil ráček. "Mohu cestovat po celém dně moře, mohu tě vozit, uvidíš nové kraje a světy a bude nám spolu dobře!" "Děkuji ti, poustevníčku! Já tě mohu zas chránit svými chapadélky a žahadly před tvými nepřáteli a dravými rybami!" A oba se přitiskli k sobě, jak nejlépe jen mohli. Bublinky je však neslyšely ani je nevnímaly, jak byly ponořeny ve své hádky.
A tak se vypravil ráček se sasankou na své ulitě na cestu modravým světem ticha, po dně korálového moře. Bublinky se vezly každá jinde. Ta na ráčkově ulitě stále vykřikovala: "To je moje, to je můj ráček! Já jsem jistě ta pravá bublinka!"
"Né, né," překřikovala ji ta druhá, "Bublinka jsem jistě jen já a ne ty, vždyt ty nemáš tak krásnou sasanku jako já!" Jejich hádky nebraly konce.
Sasanka s ráčkem poustevníčkem si jich nevšímali. Těsně k sobě přimknuti putovali po dně moře a žasli nad nádherou nových krajů a z poznání nového spolužití. Tak jim plynul čas a byli štastni. Ne však bublinky. Neustálými hádkami se nafukovaly a byly stále větší, sobecké a vlastně neštastné.
Jednoho dne se rozzuřila bouře a ani na dně nebylo klidu. Nevrlá, hladová chobotnice, probuzena pohyby vln, vysoukala obrovské tělo ze své skrýše a vydala se na lov. Pátrala v písku, kde by co sežrala. Všichni mořští tvorové prchli do svých úkrytů. Jen ráček se svojí družkou sasankou se příliš nestarali o úkryt. Byli štastni a nevnímali nebezpečí. Chobotnice by si jich snad ani nevšimla, byli tak nenápadní. Jen jako mořská květinka na kaménku. Přilákalo ji však něco jiného! Dvě nadouvající se bublinky, jak poskakují a rámusí v hádce o své majetky. Zaměřila své veliké, ošlivé oko na ty dvě a náhle poznala svůj omyl. Ráček ...a sasanka! Jaká pochoutka! Vrhla se střemhlav na ně, slizkými chapadly omotala poustevníčka i jeho družku, vypoulila oči, rozevřela mohutný zobák k útoku a vypustila temný oblak své zloby. Marně ji štípal ráček nepatrnými klepítky, marně jí žahala sasanka svými žahadly. Chobotnice dokonala své dílo zkázy. Pozřela je a odplula rozbouřeným mořem v nedohledno...
Zanedlouho bouře utichla. Moře se zklidnilo a ztemnělo smutkem. Zahynula hrdá sasanka i statečný poustevníček... Po boji zbyly jen dvě bublinky. Vznášely se v utichlém moři a lehounce a pomalu stoupaly někam vzhůru. Uleklé a udivené byly. Ustaly jejich vády a hádky. "Kde to jsme?" řekla první, když se vzpamatovala z úleku. "Co se to s námi děje?" ptala se druhá.
"Kde máme své domovy a majetky"? povídá první. "Ano, kde jsou? A proč se vznášíme? Kde je pevný bod? Zdalipak jsem bublinka?" ptá se první. "Ano! Jsem-li já vůbec bublinka...?" pochybuje druhá. "Nevím, či snad nevíme...?"
Jak zvolna stoupaly plny obav, pomalu, jen pomalu se znovu přibližovaly k sobě. Jejich údiv neznal mezí. "O, my jsme asi bublinky..." Žasly a radovaly se. "Už tě poznávám!" pravila první. "I já tebe!" "Jsme bublinky!" jásaly. "Jsme bublinky!" A stále se více přibližovaly. Jejich radost a štěstí rostlo. "Stoupáme, ano, my stoupáme," už zpívaly...
Jedna druhé se stále více přibližovaly, až náhle se jejich zpěv proměnil v nevýslovně líbezný, jiskřivý akord radosti, štěstí, lásky a prozářil celý oceán...
"Já jsem...!" vykřikl vzduch v právě splynuté bublině. "Já jsem!" A pocítil smutek. Smutek z omylu, kdy nebyl. Smutek z omylu, kdy způsoboval bolest a smrt. Smutek a bolest z omylu, že byl ne-já.
Smutek jen zvolna slábl... A slábl jen vědomím, že spěje někam vzhůru. Čím víc stoupal, tím méně strádal a tak narůstal vědomím "Jsem" a rozpouštěl svůj smutek.
Až náhle si vzpomněl na svůj zrod. Zrod svých dvou bublinek. V tom okamžiku dosáhl hladiny moře. A stal se... Sám sebou.