Draci v předsíni

Pokaždý, když navečer usednu a piju čaj, nálada je jaksepatří, prostě v ten správný čas stane se ta podivuhodná, zvláštní věc. Pokoj je tou dobou vždycky nějak útulnější, no aby né, když se venku začne šeřit, místnost se zalije takovým jemným, příjemně zemdleným světlem, to vždycky vstanu a jdu rosvítit lampion.
No, jak jinak, než červenej, vlastně úplně rudej, takovej je. Mám v něm totiž malinkou svíčku, no asi jako prst tenkou. To je právě ta akorát svíčka do takovýho rudýho lampionu, co jsou na každý jeho stěně ukrutánský draci s vypoulenýma vočima, tlamou příšerně rozšklebenou, plnou děsnejch zubů a dělaj jako strašnou hrůzu! Ale já vim, že je to jenom na voko. Voni totiž sou fajn. To se pozná, když se na ně koukne skrz modravej dejm z fajfky. To voni se jako začnou svlíkat z těch vobludnejch ksichtů a grimas a děsně se při tom chechtaj. Vobčas mrknou na mě, jestli se taky dobře bavim tou jejich komedií. A já tak nenápadně mrknu, že jako jo. Pak se vždycky trochu napiju pořádnýho, ale řikam pořádnýho čaje, sedim a mhouřim nejdřív pravý, pak zas levý voko, draci se chechtaj a já dělam jako by nic. To se totiž musí! Jinak by bylo po srandě. To by voni hned zas voblíkli ty ksichty a vodporný vobličeje a pak by člověku z toho mohlo bejt i na nic.
No, řikam vám, že se musí nenápadně, polehounku na ně. Nesmíte je prostě naštvat. To jako tim, že je vám to všechno jasný, a jste celý hýn z toho, že to víte a hurá, já už to všechno vim... To je pak všechno včudu!
No, a když to teda vydržíte, se jako moc neksichtit, tak voni, ti draci, vás někdy vemou s sebou. Ale jenom málokomu ukážou to svoje. To myslim, jaký jsou dovopravdy... Věřte nebo né... to pak zmizí nejdřív vokno toho pokoje i s ulicí za nim, s celým tim divným světem rámusu, spěchu, lačnejch a dychtivejch lidí.
No prostě nejdřív to vokno, pokoj se malinko sešeří, ale hezky, tak příjmně, klidně... a jste jak na létajícím koberci. Draci pořád s váma laškujou, co vy jako na to. Nesmí se to v tu chvíli podělat, pořád jako by nic, jenom trochu přimhouřit voči... a pak když už je člověk klidnej, nevrtí se furt z toho, že zmizel ten mumraj venku, to vokno... tak to jde dál.
Dráčci teď už tančí ty svý tanečky okolo lampionu... a když se ani tehdy z toho nepoděláte, tak vám ukážou ještě víc... To pak zmizí i ten stůl u kterýho sedíte, chce to se ještě trošku napít čaje, než to celý zmizí, no, prostě vokno je pryč, stůl je pryč, to dá rozum, že i ten pokoj s celým tim vašim harampádim, co si na něm tak zakládáte. A člověk pak už jenom čučí a nejdřív je celej paf, ale pak je rád.
Draci už nejsou draci, to taky nikdy nebyli, to je jenom převlek pro strašpytly a lidi, co nemaj čisto v sobě. Takový lidi s sebou draci jakživi nevemou, ani na takový vokem nemrknou.
Tak teda, ti draci už nejsou draci, jsou už jenom jako krásný, duhový obláčky, který se přelejvaj sem a zas tam, odnikud nikam, a to vás pořád zkouší, jestli si na to nebudete chtít šáhnout. To by bylo zle! Už by vás pak nechtěli ani vidět. A když klidně sedíte dál, no spíš už se jakoby vznášíte na nějakej měkkounkej podušce, pokoj je celej v háji, tak si řeknete, co takhle taky zmizet, to jako z toho panáka, co v něm dřepíte.
Tak se lehce odlepíte vod tý podušky - a ejhle, vono to jde! Koukáte, celý blázni, panák sedí dole. Vy se už nijak nejmenujete, všechny ty bludy, co se jima musíte dole prodírat a brodit, vám najednou připadaj přinejmenším divný a tak trochu se za některý ty věci zastydíte. Ale když jste čistý aspoň trochu a nalejete si čistýho vína, (jinak to nahoře ani nejde)... roztančíte se s těmi dráčky, teda né už dráčky, ale duhovými obláčky, v tom nejkrásnějším tanečku, jakej jste neviděli za celej svůj život. A vtom tanečku vás dráčci - duhoví obláčci, naposled vyzkouší.
To musíte teda dávat dobrej pozor. Hlavně na to, co si člověk v tu chvíli myslí. Říkam člověk, ale spíš už jenom ten duhovej, mlžnej obláček. Vždyť panák sedí dole, jako když jste svlíkli špinavý montérky. Však se na něj taky dostane v ten správnej čas. No prostě, musí se dát pozor, co ve vás zní, co si v tu chvíli myslíte. Podle toho pak vypadá váš taneček a všechno je vidět, nic se nezatají ani neschová.
Ti nejhezčí tančící obláčci si nemyslí už vůbec nic, jenom jsou. Bývají čistounce fialovo-stříbrní a jakoby na vás koukaj, teda voči oni nemaj, ale tak prostě vás vidí skrz naskrz, jací doopravdy jste. A jak vám rozumí, to byste nevěřili. Soucítí s vámi, a když se roztočíte v tom svým tanečku tak nějak hloupě, skrze svý ne úplně očištěný myšlení, tak vás jenom zlehýnka poopraví, takovým jakoby fouknutím voňavýho, láskyplnýho vánku. No, řek bych, že na vás dýchnou - a to je jako jejich řeč.
Vy, když nejste celý zpitomělý svejma hloupostma a chcete je poslechnout, rozumíte jim tak dobře, jak je to vůbec nejlépe možné. Žádná řeč světa neni tak jasná, srozumitelná a výstižná, jako ten jejich voňavej dech.
Abych tak řek, dávaj vám tim spoustu odpovědí na vaše ještě nevyslovený otázky. To dá rozum, že se neptáte na nějaký voloviny. Když už vás vzali až sem, do předsíně, tak se musíte pořádně očistit, abyste jim, nedej bože, pak dál nenasvinili. A to je to očištování, když se těch nejčistších, stříbro-fialových, ptáte, jak a co se sebou vyvést, aby se ty vaše barvy duhový vybarvily ještě lépe, než jsou ...
To už teda jako chápete, že je třeba to udělat, až se vrátíte do svýho panáka, abyste mu to pořádně vysvětlili a on aby se pak podle toho choval!
No, vlastně jste to furt vy, akorát bez toho panáka. A to se ví, že i ten panák jste taky vy, ale nemusí vás nutně furt tejrat svejma hloupostma, zvířeckostma a nevědomostí...
No prostě, musíte v tej předsíni dávat moc pozor a mít uši napnutý. Je to spíš takovej jasnej, čistej, přímej vhled, protože to se ví, že uši tu sebou nemáte. Ale tenhle vhled je stokrát lepší než voči a uši... Jenom lhát se tu v předsíni nesmí. To je pak zle! A to vám povídam, to jste ještě nezažili takovej vejprask. Ale to se tu stane málokdy, to už má každej duhovej za sebou a už by to nechtěl ani za nic. To by se zas zasvinil a zmazal a takový se do předsíně nepouští.
Že furt mluvim o předsíni, neni jenom tak. Je to moc důležitý, se pořádně očistit, oklepat od těch sajrajtů. To by jste nevěřili, co jich v sobě člověk, když je jako panák, schválně nosí. No, ne teda úplně schválně, on toho jenom strašně moc neví. Proto je tak zablácenej. Nejhorší ale je, když se nechce vopucovat a zakládá si na tom marastu. Chudák, ten si dá! Místo aby se chodil očistit, nechal si poradit a učil se čistým ladným tanečkům, trčí ten hlupák pořád v tom blátě a ještě si v tom libuje. Jo, moc takovýho lituju. Ten chudák vůbec netuší nic o předsíni ani o tom, že se dá s jinými obláčky tančit taneček a už vůbec nic o tom, že se má občas jít na zkušenou a vyjít ven z panáka. On je totiž pořád jenom panák. A to je pak zlý.
Ten panák s nim pak cloumá, hází a mlátí, kam chce. Pak je z toho naštvanej a když je naštvanej, tak je to čim dál tim horší, je pak celej zadělanej, furt a furt, čim dál tim víc. To ho to ego vysává a rumpluje. Všem, co chodí občas do předsíně, i když nejsou úplně alabastrový, je takovýho chudáka líto. Ale s takovým lemplem se dá jenom těžko mluvit. Von vám je s to člověka taky zmazat těma jeho špínama. S tim se dá mluvit, jenom když je mu ouvej, to tak drobet poslechne ty, co za nim přijdou, že je jim ho líto.
To musí přijít v panákovi za takovým, taky se musí znovu zmazat, aby takovýmu mohli pomoct. Ale většinou se ten neřád z nejhorších ran vylíže a zlem se tomu, co ho přišel zvednout odmění, protože mu otrne. No, to pak děj se vůle. Ale nechme takovýho, ať si jde, stejně jednou do předsíně přijít musí, i když už třeba nebude mít panáka, do kterýho by se mohl vrátit a leccos napravit a odčinit. Stejně ale každej jenom trochu čistej obláček mu zas půjde pomoct, to se ví.
To sem se teda rozpovídal o té předsíni... Je to zrovna to, co se učim a čim procházim. Od těch stříbro-fialových vím, že když je předsíň, musí se přeci jít někam dál. Taky když odchází tihle vycídění, udělá se tak krásný světlo a vůně, jako když jste ve sklepě sto let, někdo otevře poklop a pouští vás ven. Ale nejdřív si na to světlo, to dá rozum, musíte zvyknout. To byste pak z něj stejně nic neměli a vůbec mu pak nerozumněli.
S tim světlem, se musí člověk, teda obláček tam v předsíni, spojit, splynout. Jinak se z předsíně odejít nedá... Některý jdou skoro rovnou, moc se tu v předsíni nezdrží, to jsou ti, co sem už chodili, i když měli panáka. Chodili se učit, jako napřed. A co se naučili navíc, k tomu projití předsíně, to pak dycky trochu přinesli dolů, a tak různě to přes ty svý panáky ukazovali těm ostatním. Třeba něco malovali, hráli nebo nenápadně naznačili či řikali těm, co je chtěli slyšet, a tak různě. Jenomže, málo platný, těch, co chodí nahoru do předsíně se očistit, něco přiučit a ještě něco přinest dolů, je pořád málo. A to nemluvim o těch, co jim chtěj naslouchat. To všichni nahoře řikaj, jak ti, co procházejí, tak ti, co už nikam nejdou. No, a to je asi tak všechno, pro dnešek.
Když už pak člověk-obláček se v tej předsíni trochu očistí a něco vyzví od těch čistějších, to má pak akorát čas se vrátit ke svýmu panákovi a má kolikrát co dělat, aby unes ten batoh toho, co má rozdat, co má hlavně taky sám pochopit a učinit v tom smyslu, co dostal naděleno. A tak by to správně mělo bejt.
Když se to pak podaří seshora přinést dolů a vzejde z toho dobro, to se pak může častějš chodit s dráčky do předsíně. Kdo to ale všechno zapomene, nebo se na to, co dostal do rance, vybodne, ten má pak utrum. Nejen, že ho draci příště nikam nevemou, ale ani o něj okem nezavadí a zas se budou jenom příšerně šklebit, pouštět hrůzu a dělat škaredý vobličeje.
Až budete zas někdy k večeru pít dobrý čaj, rozsviťte si lampion.