Pegas

Holoubci už nestačí. Tu tíhu myšlenek a otázek, které se jí teď honí hlavou by neunesli. Potřebovala by létajícího koně Pegase, ten by to možná zvládl. Možná by unesl na svých bedrech otázky: Proč? Co jsem udělala? Jak jsem zranila? Co se stalo? Nebyla to jen záminka? Proč mi to nevysvětlíš? ... Ale dostala by na ně odpověď, když ji nedostala do teď? Pomohlo by, kdyby se sama stala Pegasem, přilétla, sama se zeptala, stála tváří v tvář a hleděla do očí? ... Samé otázky, a odpovědi, kde jsou? V nedohlednu ... Možná je hloupá, že to tak řeší a možná jen ... Ano, už není ta malá a zbabělá, která sklopí zrak a dělá, že se nic neděje, všechno je v pořádku, jen si kopněte, mně to nebolí. Už nechce utíkat, ale řešit. Ne, neumí žít v nejistotě a ani nechce. Bere jí sílu, tu kterou postrádá, ale kterou potřebuje ... Možná kdyby to nebylo těch téměř 10 měsíců, které ji provází, během kterých se stalo tolik věcí, krásných, smutných, neočekávaných, ošklivých a zvláštních, možná by to šlo hodit za hlavu a neřešila by to, netrápila by se a nepřemýšlela. Jenže by to nesměl být ten, na kterém jí záleží, kterého má ráda, i když občas tvrdí opak, kterého nedokáže nenávidět, i když ji občas dohání k slzám ... Nesměl by to být ON. Sama neví, proč je to všechno tak jak je, proč nespí a píše tohle? Ale ... Dostane aspoň na něco odpověď, když se stane Pegasem a přiletí?...