Jak to doopravdy bylo s Janou Horkou - ježibabou z perníkové chaloupky

Vážení, jsem sice už několik desítek let po smrti, ale nespravedlnost mě neustále nutí, vracet se za vámi sem na zem. Je strašné, co s vaším jménem může i po smrti udělat špatná reklama a bulvár. Byla jsem stejná jako všechny holky v té době. Zajímali mě kluci, móda a bytový design, ale nebylo mi přáno dosáhnout úspěchu v těchto oborech (ani v žádném jiném). Bohužel má smrt přišla naprosto nečekaně. Toho nejhoršího jsem se dočkala až po ní. Noviny celý případ rozmázli s tím, že jsem ty dva malé narušitele chtěla sníst. Taková hloupost. Kdo by v dnešní době jedl děti? Toto píšu, abych očistila své jméno. Bylo to asi nějak takhle:

Bylo krásné nedělní ráno. Seděla jsem ve své nově zrekonstruované chaloupce, která teď byla celá z perníku. Byla to levná alternativa k drahému zdivu. Ženská jako já si nemůže dopřát luxus zděného domku. Ale co, originalita se v dnešní době přece cení. Venku bylo naprosto nádherně a vypadalo to, že i celý příští týden bude vydařený. Přemýšlela jsem, co v takový krásný den podniknu. Kamarádka Zdeňka Hrozná mě pozvala na piknik, ale moc se mi nechtělo. Tyhle akce venku nemám moc v lásce. Když se to hodí nejmíň, začne pršet. Mám proto neodbytný pocit, že déšť neovlivňuje množství vody ve vzduchu, ale množství pikniků pořádaných ten den. Napadlo mě, že bych mohla vyzkoušet nějaký nový lekvar, nebo zkusit navrhnout něco ještě bláznivějšího než exteriér vytvořený výhradně z perníku. když v tom jsem uslyšela nějaký hluk venku na střeše.
Vyšla jsem ven, abych zjistila, co se tam děje. Nejdřív jsem se původce hluku snažila zaměřit na zahradě, ale nakonec můj sluch přilákal zvuk lámaného perníku nahoře za komínem. Vytáhla jsem z kůlny žebřík, že se tam vylezu podívat. Když jsem s ním práskla o okap, vykoukla na mně rozcuchaná chlapecká hlava s křikem se rozběhla po střeše. Druhá o poznání menší a míň rozcuchaná hlava běžela za ní a snažila se ji předehnat v hlasitosti. „Co tu děláte smradi?“ zařvala jsem na ně. „Tady jste na soukromém pozemku.“ V tu ránu po mě ten klacek začal házet kusy silného perníku, který jsem použila na střechu. Jedno se mu musí nechu, trefu ten chlapec měl. Většinou to odnesla hlava. Perník se mi drolil za šaty a svědil mě na zádech.
Ti dva malí skrčkové utíkali na jižní stranu střechy. Tam, kde byl štít nejblíž zemi. Seskočili dolů a snažili se dostat k brance a prchnout do lesa. S čím ovšem nepočítali, byl můj bezpečnostní systém. Než si stihli uvědomit, že jim plot nesahá ani po kolena, měla jsem je v hrsti. Nebylo úniku. Chytla jsem je pod krkem: „Co tady chcete smradi?“ zatřepala jsem jim hlavičkama. Dali se brečet. Nachvilku jsem je strčila své skříně, která zatím neměla postraní desky, takže vypadala spíš jako klec. Ti dva si nejspíš mysleli, že je tu chci držet na dosmrti, a tak spustili ještě větší nářek. Nenechali si vysvětlit, že je pustím jenom, co se uklidní a vysvětlí mi, co dělali na mojí střeše.
Po půl hodině nepřetržitého řevu se trochu sklidnili, ale místo aby si se mnou normálně promluvili, začali kout pikle. Pořád jsem čekala, že s nima začne být rozumná řeč, a tak jsem se pustila do úklidu. Večer měl dorazit můj přítel Nolek Mokravý. Zdeňka mi minulý týden řekla, že si myslí, že mě chce požádat o ruku. Byli jsme s Nolkem domluvení, že uvařím večeři a po ní se půjdeme projít ke starému mlýnu, takže jsme v kuchyni měla napilno. Rendlíky nervózně klokotaly, na pánvi se rozehříval olej, ale klid na vaření jsem neměla. Ti dva malí usmrkanci pořád něco vymýšleli. Když jsem chtěla, aby mi pomohli, břečeli, že to je týrání dětí. Nakonec se ale přece jen uvolili mi pomoct. Ta malá zametala a kluk seděl a okusoval mi zeď. Jenže v momentě kdy jsem se otočila, abych přiložila do kamen, strčila do mě ta malá bestie násadou od koštěte a já letěla hlavou rovou do pece. Dvířka se zaklapla a poslední, co jsem spatřila přes zamřížované okýnko, byli ti dva.
Pomalu, kousek po kousku začali rozebírat můj domek. Kusy zdí nanosili na velkou plachtu, kterou si nachystali na zahradě. Něco málo snědli na místě, ale většinu se chystali odnést. Když přišel v osm hodin Nolek s kyticí bledých tulipánů a prstenem v kapse řekli mu, že jsem se odstěhovala a oni, že dům odkoupili a rozhodli se ho přestěhovat. Nolek tomu z počátku nechtěl věřit, ale nakonec mu nezbývalo nic jiného. Osm patnáct odešel, cestou se stavil u Zdeňky, aby jí to všechno vylíčil a do teď spolu spokojeně žijí.

Tak mi teď vážení řekněte, kdo je tady oběť? Z mého perníkového (designově výjmečného) domku zbyly jenom drobky a ti dva malí pobudové prodali svůj příběh nakladateli a ten z toho udělal bestseller. Z nich se rázem stali hrdinové a ze mě nenáviděná románová postava. Kdo z vás si dnes vzpomene na Janu Horkou – nadšenou designerku s nadčasovými nápady?