Ze života živočicha

Byla jednou jedna měňavka. Poslední svého druhu. Populace měňavek už dávno vymřela. Zbylo jen Semia. Sympatický živočich, aspoň na měňavku. Žila v jeskyni, kde s chutí požírala tamní zelenou plíseň, schovávala se před světlem a vymýšlela fantastické příběhy o stvoření světa.Ve své pravé podobě vypadala velice… Jak jen to říci. Velice osobitě. Neměla ruce ani nohy. Byla jen hroudou zelenohnědého slizu s párem tykadel místo očí. Ovšem i tato zvláštní entita měla jedno velké plus. Mohla se proměnit do jakékoli podoby. Tyto důmyslné mimikry používala ve svém denním boji o přežití. Při střetnutí s pregátorem jí pak stačilo zaměřit se na jeho touhy a podle toho vybrat vhodný vzhled. Většinou to bylo opačné pohlaví... Třeba když potkala velkého ještěra s hrůzostrašnými tesáky proměnila se v ideální partnerku jakou si hrůzný ještěrák mohl přát. Tímto se bezpečně se vyhnula útokům ze stran různých tvorů, ale život v temné kobce, bez přátel, jen sama…

Jak měla ve zvyku hned po probuzení, zkontrolovala nové přírůstky plísně na jižní straně jeskynního komplexu. Měla strach. Toto místo bylo nejblíže zemskému povrchu. Jak je známo, měňavkám světlo nedělá dobře. Ve své podobě je dokonce slunce může i seškvařit. Co to však milá Semia neviděla? Natáhla tykadla a napnula zrak. No jistě byl to maumen! Och a jak krásný exemplář. Malý baculatý s dlouhými černými vlasy přes oči. Úplný maumenský ideál. Jejich samičky by na něj určitě stály fronty. Zaměřit jeho mysl byla hračka. Ztratil se v jeskyni chudáček. Chce ven a má strach. Jakou by si přál samičku? Aspoň o hlavu větší než on jak bylo zvykem, ale přál si také, aby měla světlé vlasy a velké hnědé oči. Nos chtěl kulatý. Semia se během chvíle proměnila. Stanula před cizincem, který ztratil hlas v němém úžasu. Plaše se usmála a pokynula mu rukou směrem k východu. Zavedla ho až na kraj jeskyně. Tam zůstali oba mlčky stát.

„Grr. Nedrahá milovnice stínů. Tvé huňaté chlupy vábí můj čich. Poskoč ke mně blíž ať mohu zhodnotit tvůj chrup.“ Semia přistoupila k chlupáči plna rozpaků. Věděla, že tímto zvláštním způsobem ji skládá ty největší poklony jakých byli maumenové schopni. Nastavila k němu tvář a ukázala ze strany své žluté zuby.
„Já to vědět hned. Tys černý kámen na dně kádi plné slz. Smím tě oslovit?“
„Ano. Smíš statečný chlupatče. Skřehotám se Se…“ zarazila se. Nemůže přece použít pravé jméno tyhle chlupaté opičky sice byli milé, ale nesnášeli měňavky. „Sakria. Tak mě mí blátění stvorové nařkli.“
„Sakrio, staň se mým smutkem. Buďme spolu ve štěstí i bohatství. Na krátko do rozpadu našich těl slučme svoje pohlaví.“
Semia neskrývala radost. Konečně nebude sama. Díky proměně uvidí i slunce dokud ji bude ten chlupáč mít svou milou může být s ním.

Čas plynul. Semia žila se svým chlupatým chotěm v chlupaté osadě s chlupatými človíčky. Vypadala šťastně. Milovala svého zarostlého mužíka. Navzájem si ukazovali chrup. Otírali o sebe ruce na znamení lásky. Spojovali své orgány lásky. Však Semia byla stále častěji myslí nepřítomná a snad i smutná. Kdo by chtěl žít svůj život v přestrojení? V den výročí jejich setkání se konečně rozhodla.

Večer šli oba pokojně spát do svého brlohu. Počkala až její druh usne a proměnila se do své pravé podoby. Šťouchla do mužíka. Chvíli ležel ospale hledíc na zelený hlen vedle sebe. Za chvíli začal křičet.
„Gló!“ chrčel v úleku. Vůbec si nevšímal proudících myšlenek, které mu posílala. Mluvila mu do mysli chlácholivá slova. Vyznání lásky, ale nic nepomohlo.
,,Nevěřím tobě! Ty zrůda! Zabila má žena!'' mužík vyskočil. Běžel co nejrychleji pryč od měňavky. Semia provedla zpáteční proměnu. Človíček mezi tím vzbudil polovinu kmene chlupáčů a všem vysvětloval, že mu měňavka sežrala ženu a leží místo ní v posteli. Mužíci a mužatky rychle přispěchali na pomoc. Ovšem viděli jen jeho pokojně spící družku. Chlupáč si oddychl. Byl rád, že to byl jen zlý sen. Otřel se o svou samičku a pokojně usnul.

Přestrojené měňavce to zlomilo srdce. Její milovaný ji odmítal. Viděl jen tělo. O duši se nestaral. Smutek jí zaplnil mysl a za měsíc Sakria-Semia umřela. Nechtěla už žít v přetvářce. Temnota ve slunečním světě ji přemohla.

Není snad i v lidech kousek z měňavky? Nenažíme se vypadat jiní než opravdu jsme?