Voda a drak

...Dívala jsem se z otevřeného okna na déšť, který už třetí den neustával a s obavami jsem poslouchala hukot řeky, která vypadala, že se co nevidět vylije z břehů, což mohlo značně zkomplikovat cestu mým dcerám, které se zítra vrací z města sem, na konec světa.
Před měsícem odjely do města na velký výroční trh. Celý rok jsme všechny tři po večerech šily a vyšívaly. Naše korálkové šněrovačky a čepce byly už docela známé a prodávaly se moc dobře. Jsem vděčná svojí babičce, že mne to naučila a jsem vděčná, že mi osud dal dvě úžasné dcery. Anička má spoustu nápadů na nové a moderní střihy. Mladé děvče si přeci jen víc všimne co zrovna letí. Zuzanka navrhuje krásné korálkové vzory. Má přímo snovou fantazii a její květiny a motýli jsou jako živé. No a všechny tři převádíme jejich fantazii do reálného světa. Posledních pár let, co pracujeme ve třech se nám daří docela dobře. A předloni si od nás na výročním trhu koupila šněrovačku starostova dcera. Hned večer si jí oblékla na zámecký ples a právě tam se do ní zakoukal guvernérův synovec. No a protože lidé věří všemu, tak se hned rozneslo, že to bylo kvůli té nádherné šněrovačce s modrými květy, co jí zdobila štíhlý pas. No a naše práce byla hned velmi žádaná u všech děvčat a mladých dam v okolí. A pánové si u nás objednávali dárky pro své vyvolené. No prostě obchod jen kvetl. Letos poprvé jela děvčata se zbožím do města sama. Jela bych s nimi, ale pochroumala jsem si kotník a nakonec mě děvčata přesvědčila, že mám zůstat v klidu a že to zvládnou samy. Ve městě jsme vždy bydlely u mého bratra a věděla jsem, že na ně dohlédne i teď. Poslala jsem mu po nich dopis, ve kterém jsem ho prosila, aby je po skončení trhů doprovodil domů. Přeci jen by cesta nemusela být zcela bezpečná pro dvě sotva dospělé dívky vracející se s tolika penězi.
Ale s takovým deštěm jsem nepočítala. Pršelo teprve třetí den, ale hustě a bez ustání. Nepochybovala jsem o tom, že děvčata už jsou na cestě domů. Cesta trvala na vozíku taženém oslíkem Péťou asi čtyři dny a poslední úsek nebyla po cestě žádná vesnice, kde by se dalo přespat. Jen opuštěná jeskyně v lese. Ale v té jsme se nikdy nezastavovaly. Dřív se tam prý ukrývali lupiči, co zabíjeli pocestné. Jednou je tam překvapila královská hlídka a do jednoho je pobila. Od té doby se říkalo, že tam straší. A naštěstí jsme zatím vždy měly na výroční trhy pěkné počasí a tak jsme mohly spát jen tak pod širým nebem a vlněnou houní. Nevěděla jsem, jestli mám doufat, že si na tu jeskyni vzpomenou a schovají se tam, nebo se mám bát, že tam opravdu straší. Ne že bych byla pověrčivá, ale na každém šprochu.... No bratr si určitě bude vědět rady a dohlédne na ně. Nakonec jsem usnula s hlavou položenou na stole. Probudila mne podivná rána. Už bylo skoro světlo. Podívala jsem se z okna směrem k řece. Přeběhl mi mráz po zádech. To co jsem viděla už nebyla rozvodněná řeka. Bylo to hučící obrovský příval. Řeka vypadala, jako žívá velmi rozzlobená bájná nestvůra. Tu ránu, co mne vzbudila vydala mohutná stoletá lípa, co stála na půl cesty mezi našim domem a naší malou říčkou. Řeka sahala už nad lípu. Podemlela ji a lípa teď bezmocně ležela na boku, chvěla se v proudu a jen několika kořeny se ještě držela místa, kde vyrostla. Vyděšeně jsem vyběhla ven. Cesta která vedla dolů podél řeky směrem k městu byla pod vodou. Tudy se děvčata vrátit určitě nemohla. Vrchem přes les by to snad šlo, ale jen pěšky a bez vozu. Strachy se mi stáhl žaludek. Znovu jsem se zadívala na hučící proud. V hnědém zpěněném proudu se něco tyrkysového zatřpytilo. I přes můj strach o děvčata mne to zaujalo. Hýbe se to. Je to něco živého. Nějaké nešťastné zvíře. Vtom proud zavířil a nějakým zázrakem zanesl toho tvora k překocené lípě. Zvíře se začalo z posledních sil škrábat na chvějící se kmen. Popoběhla jsem až na kraj vody. Od lípy mne dělily jen tři metry. Ale tři metry ničivého a vraždícího živlu. Málem jsem vykřikla překvapením. Na kmeni leželo půlkou těla mládě. Bylo velké asi jako kůzle. Blankytně modré oči, růžová tlamička zoufale lapající po dechu. Bílé drápy, zaťaté do kůry. Tyrkysově se lesknoucí šupiny a křídla stejné barvy bezmocně roztažená v proudící vodě. Bohové, vždyť je to drak! Malé dračí mládě! Draka v těchto krajích už nikdo neviděl celé generace. Vždyť se ten chudáček utopí. Lípa se třásla a každou chvíli hrozilo, že kořeny popraskají a voda jí pohltí a zanese kdovíkam. Rychle! Musím něco udělat! Vběhla jsem do sednice a stáhla ubrus ze stolu a omotala si ho kolem pasu. U vikýře stál opřený žebřík. Byl těžký, ale zvládla jsem to. Dovlekla jsem ho k vodě. A podařilo se mi ho překlopit a položit jedním koncem mezi trčící kořeny. Pomalu jsem lezla po čtyřech přes žebřík. Dráče mne asi ani nevnímalo. Přelezla jsem na kmen stromu a pomalu se soukala k němu. Jen se na mne polekaně zadívalo, ale už nemělo sílu se bránit. Zabalila jsem ho jako nemluvně do ubrusu a přivázala si ho na záda. Na takové mrně byl pěkně těžký. Začala jsem se soukat zpátky. Sukně se mi zachytila za ostrou větev. To snad ne!. Škubla jsem a ozval se zvuk párané látky. Čert vzal sukni. Ještě kousek a jsem na souši. Lípa se mocně zatřásla. Zbylé kořeny se trhaly s hlasitým praštěním. Lípa i s žebříkem začala klouzat ke straně. Odrazila jsem se a skočila. Proud mi podrazil nohy, ale naštěstí jsem doskočila až na místo, kde bylo vody jen po kolena. Vyškrábala jsem se na trávník a otočila se Koruna lípy, v jejímž stínu vyrostla moje máma, já i moje dcery mizela ve vířivém proudu v zátočině údolí. Žebřík jsem neviděla vůbec. Dům stál naštěstí na svahu k lesu. Voda by musela ještě hodně stoupnout, aby se dostala až k němu. Donesla jsem rychle svoje podivné břímě do domu a rozvázala ubrus. Dráče sotva dýchalo. Zázrak, že to vůbec přežilo. Opatrně jsem ho osušila a zabalila do vlněné houně. Teplo ještě nikomu neuškodilo. Rozdělala jsem oheň v krbu. Dráče se lehce chvělo. Potřebovalo by zahřát i zevnitř. To je nejlepší na nastydnutí a na šok. Nalila jsem do kotlíku trochu mléka a dala ho ohřát nad oheň. Pak jsem do něj nalila trošku bylinkového likéru. Sice jsem neměla ponětí, jak se starat o dračí mládě, ale nic lepšího mne nenapadlo. Dráče nemělo sílu se ani napít. Vzala jsem dřevěnou lžíci a nalila mu trošku do tlamičky. Vyteklo to zase ven. Až na třetí pokus dráče polklo a pak kýchlo. Pak už polykalo celkem ochotně a za chvilku byl kotlík prázdný. Dráče se začalo vrtět a kňouralo, jako malé štěně. Stýská se mu po mámě, napadlo mě. Vzala jsem ho i s houní do náruče a konejšila ho. Za chvíli usnulo. Položila jsem ho na postel a vyšla znovu ven. Řeka se valila dál. Ale už nestoupala. Znovu mne ovládl strach o dcery. Nevěděla jsem co dělat. Kam jít. Kde je hledat. Snad se vrátily do města. Doufala jsem. Den plynul v nejistotě. Strach a zoufalství se střídalo s nadějí. Nedávno zahojený kotník začal zase bolet. To určitě po tom skoku ze žebříku. Když se začalo stmívat, tak se dráče zase vzbudilo. Dala jsem mu zase mléko a kousek vařené slepice. Snědlo jí a začalo se zvědavě batolit po místnosti. Od lesa se ozvalo volání. Vyběhla jsem ven. Z lesa si to rázoval Dan a mával na mne. Dan bydlel nahoře v lese. Moc se s lidmi nestýkal od té doby, co mu zemřela žena. Bydlel jen kousek od nás, ale sotva pozdravil, když jsme se někde potkali. Teď sbíhal ke mně a zdálky volal, jestli jsme v pořádku. „Jak je Evo, kde máš holky?“
„Já, já nevím.“ Hlas se mi zadrhl a napětí celého dne mne konečně přemohlo a já se rozbrečela, jako malá. Dan stál přede mnou a najednou mne objal, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A já mu slzela do košile, jako by to bylo nejlepší řešení problému. „Pojď dovnitř a povíš mi to.“ Zavedl mne do mého vlastního domu. „Hrome, kde se tu vzal?“ Zůstal stát mezi dveřmi a díval se na dráče, kterému se právě úspěšně podařilo překlopit ošatku s vajíčky a vylizovalo rozbitý žloutek z podlahy. „Já nevím. Přinesla ho voda.“ odpověděla jsem. Dan si bez rozpaků klekl na zem k dráčeti. Podrbal ho na zádech a povídá. „Říkám mu Ďáblík, protože strašně zlobí a neposlouchá maminku.“
Teď jsem opravdu vytřeštila oči. „Cože? Ty ho znáš? Ty už jsi ho někdy viděl?“
„Jo viděl. Jeho máma hnízdí nahoře v Černé skále už pět let. Tohle je její jedináček. Musíme jí ho rychle vrátit, nebo se zblázní.“ Pak se na mne vážně obrátil. „A moc tě prosím, nikomu o nich neříkej. Lidi jsou blázni a nedali by jim klid.“ Kývla jsem.
„Tak to máme jedno nalezené mládě a teď mi pověz, kde jsou ta tvoje mláďata.“
Odvyprávěla jsem mu své obavy.
„No snad se opravdu vrátili do města, když zjistili, že se nedá projít. Podívám se po nich nahoře v lese, kdyby to přeci jen vzaly vrchem.“
Venku už byla tma.
„Děkuju Dane, jsi moc hodný, ale už je tma. Nic neuvidíš. Zůstaň tu do svítání. Šla bych taky, ale měla bych se postarat o to mrně.“
„Máš pravdu. Nebudu ti tu překážet?“
„Blázníš? Pomáháš mi a máš starosti, jestli nepřekážíš?“
Ustlala jsem mu v kuchyni na lavici. Ale spát jsme šli až dlouho po půlnoci. Povídání s ním mne uklidňovalo a taky Ďáblík byl čím dál čilejší a trvalo dlouho, než zase usnul. Když jsem ráno vstala, tak Dan právě naléval dva hrnky kávy a jednu misku mléka. „Nevadí, že jsem ti tu udělal trochu nepořádek?“ Ptal se trochu rozpačitě. Usmála jsem se. „Jasně že ne. Děkuju za kávu.“ Ze skříně jsem vyndala zbytek jahodového koláče. Nasnídali jsme se. Když jsem začala sklízet ze stolu, tak se ozval venku divný zvuk. Jako když se točí vítr v komíně. Ďáblík jakoby se splašil. Začal pískat a drápal na dveře. „Princezna je tady. Věděl jsem, že ho hledá. Vem ho do náruče a jdem!“ Popadla jsem mrskajícího se Ďáblíka a vyběhla za Danem ven. Stál pěkný kus před domem a velmi podivně hvízdal. Hlavu měl obrácenou k obloze. Pojednou se ozvalo hvízdání jako odpověď a za stromy se vynořil obrovský stín. Dvě obrovská křídla zasvištěla vzduchem a najednou seděla na louce pohádková dračice. Nevěděla jsem, jestli se mám bát, nebo obdivovat její krásu. Měla stejnou tyrkysovou barvu, jako Ďáblík, ale hluboké černé oči, ušlechtilý tvar krku a široká mohutná křídla. Pro tu krásu by člověk skoro přehlédl tu řadu svítících ostrých zubů.
„Běž pomalu a dones Ďáblíka až k ní. Měla by vědět, že za jeho život vděčí tobě. Neboj se. Není zlá.“
„No jo, ale co když si bude myslet, že mu naopak chci ublížit.“ zeptala jsem se.
„Neboj se a prostě běž!“ odbyl mne Dan a začal na dračici mluvit uklidňujícím hlasem. K mému překvapení jí vyprávěl, jak jsem jejího Ďáblíka vytáhla z vody.
Došla jsem až k ní a položila jí mrskajícího se Ďáblíka k nohám. Hned se k němu sklonila a začala ho očichávat a olizovat. Ďáblík začal kolem ní poskakovat, jako štěně a blaženě mručel.
Dan dračici pořád vysvětloval co se dělo. Udivilo mne to. „Copak ti rozumí?“ zeptala jsem se trochu nervozně. „Jistěže ano. Drak není zvíře. Je to velmi inteligentní tvor. Nerozumí asi slovům, ale myslím, že umí číst myšlenky. Znám jí dlouho a vždy mi rozuměla. Kdyby to byla obyčejná šelma – co myslíš, že by se stalo, kdyby tě uviděla zoufalá medvědice, nebo tygřice s jejím mládětem v náručí? Asi bys nepřežila. Ale dračice je chytrá a ví co jsi udělala.“ Když to Dan říkal stál už u Princezny a lehce jí hladil po krku. Byla v kohoutku větší, než největší kůň. „Poslyš. Mohla by nám pomoci. Mohla by se podívat po těch tvých děvčatech tam seshora. Přines něco co by mohlo mít jejich pach.“ Vběhla jsem do domu a popadla Zuzančin polštářek a Aniččin šátek. Dračice je očichala a poslouchala Dana, co jí povídal. Nevěřila jsem tomu, že by mu mohla rozumět. Princezna olízla Ďáblíka a něco zamručela. Pak roztáhla křídla a s výskokem se odlepila od země. Prudký náraz vzduchu mne málem porazil. Během okamžiku zmizela za stromy. Už za půl hodiny byla zpátky. Opět zavířil vzduch a hned po dosednutí zamířila přímo ke mně a pokrčila přední nohy, takže měla krk skoro na zemi.
„Chce, abys letěla s ní.“ řekl Dan. „Určitě ví, kde jsou. Nasedni.“
Vyděsila jsem se. „Cože? Mám si na ní sednout a letět? To nedokážu.“
„Ale dokážeš. Kvůli děvčatům to zvládneš. Neboj, už jsem s ní párkrát letěl. Pohlídá si tě. Nedopustí, abys spadla.“ Pomohl mi vyškrábat se Princezně na záda. „Seď vepředu, abys jí neblokovala křídla a drž se krku.“ než jsem stihla kývnout, tak se Princezna prudce vznesla. Zatočila se mi hlava. Pevně jsem se držela a jen pootevřenýma očima sledovala vrcholky stromů pod námi. Let trval jen pár minut, ale mně se to zdálo, jako věčnost. Princezna kroužila nad lagunou, utvořenou z rozvodněné řeky v kotlině mezi kopci. Na hranici, kam dosahovala voda jsem něco zahlédla. Málem jsem omdlela. Ve vodě ve změti větví se kolébal náš převrácený vůz. Široko daleko ani živáčka. Rozvzlykala jsem se. Najednou jsem v hlavě slyšela hlas. Vlastně to nebyl hlas. Byla to myšlenka. Jenže ne moje. Ta myšlenka neměla slova, jen... no nevím, jak to říct, ta myšlenka neměla slova, ale jen tu myšlenku. Jako by mne uklidňovala, že je všechno v pořádku. Princezna přistála na blízkém holém vrchu. Sklouzla jsem na pevnou zem. Myšlenka v hlavě mi přikázala zůstat na místě a nehýbat se. Za chvíli se vrátila Princezna s Danem. Vysadila ho vedle mne a odlétla. Bezpochyby spěchala za Ďáblíkem. Dan se rozhlédl. „Co ti Princezna řekla?“ zeptal se.
„Že mám čekat.“ Odpověděla jsem a už jsem se ani nedivila tomu, že na mne mluvil drak. „Tam dole je náš vozík. Ve vodě. Prý se nemám bát.“ snažila jsem se co nejvíc převést pocity a myšlenky do obyčejného lidského jazyka. Dan se zamyslel. „Hmm, mně řekla něco jako dole pod hlínou.“ Rozhlíželi jsme se kolem sebe. Najednou se Dan plácl do čela. „Hej, já už vím, kde jsme. S tou vodou to vypadá všechno divně. To je loupežnický vrch. Dole pod námi je jeskyně. Děvčata jsou určitě vevnitř.“
Srdce se mi opět sevřelo. „Ale nevidím vchod. Je určitě pod hladinou.“ zachvátila mne panika. Dan se vydal dolů svahem a začal nahlas volat jejich jména. Přidala jsem se k němu. Střídavě jsme volali a střídavě poslouchali a snažili se odhadnout, kde přesně ta jeskyně může být. Až jsme konečně uslyšeli odpověď. Slyšela jsem hlasy svých dcer – obou. Díky všem bohům světa. Kousek od nás byla mezi trsy trávy škvíra a v té se objevila ruka. „Mamííí tady jsmeeee“ volala Zuzka. „My se schovaly před deštěm, ale voda stoupla a zaplavila dolní část jeskyně. Nemůžeme ven.“ Volala Anička. „Ustupte jdem na to.“ Dan vytáhl lovecký nůž a začal zpracovávat a rozšiřovat okraje otvoru. Pískovec je naštěstí dost tvárný, ale i tak to chvíli trvalo, než byl otvor natolik široký, že mohl obě holky vytáhnout za ruce ven. Byla jsem tak šťastná, že jsem se zase rozbrečela. Strašně moc se mi ulevilo. Zasypala jsem Dana díky a přidala polibek. Byl sladší, než jsem čekala. Holky taky měly na krajíčku, užily si v té jeskyni spoustu strachu. Když nejsilnější emoce opadly, tak nás Dan trošku zkrotil. „Tak dámy, teď musíme vyřešit co dál. Za chvíli bude noc. Nemáme nic k jídlu, nic k pití. Nemáme kde spát a domů je to daleko. „Jéé máme ještě kus chleba a sýr v jeskyni a jednu lahev s moštem. Druhou jsme už vypily. A dvě houně. Ty jsme si tam vzaly na noc. Chtěly jsme jen přespat, ale ta voda...“. Dan spustil Zuzanku znovu do jeskyně a ta nám podala ven všechno, co v jeskyni měly. Jídla moc nebylo, ale stačilo a o houně jsme se rozdělily. Holky se zabalily do jedné a já do druhé a po dlouhém váhání a přemlouvání se ke mně schoulil i Dan. Byl to fajn pocit cítit zase po dlouhé době teplé mužské tělo těsně vedle sebe. A zachránil moje dcery a vůbec je skvělý. Zalitovala jsem, že se zítra vrátíme domů. Voda opadne. Dan se vrátí zase do své samoty a mně bude zase něco chybět víc než dřív. „Achjo“
K ránu nás vzbudila zima. Tak jsme vyrazili k domovu už za svítání. Děvčata chtěla vědět, jak jsme je našli. Dan řekl, že nám to prozradila jedna dračice z pohádky. Holky ze zasmály a vyprávěly radši o trhu ve městě. Naše zboží se prodalo skoro hned a Anička mi hrdě ukazovala váček s penězi. Měly i dost nových zakázek a už plánovaly, jaké korálky na jakou práci koupíme. Strýček je nedoprovodil, protože nebyl doma. Guvernér ho někam služebně poslal a tetě holky můj dopis s prosbou nedaly, protože jí nechtěly přidělávat starosti a řekly si, že jsou už velké a postarají se o sebe samy. Kotník mne bolel a Dan mne celou cestu podepíral. Jeho ruce byly silné a hřály. Bylo mi s ním moc příjemně. Vůbec nevypadal, jako zamlklý mrzout ze samoty, jak jsme ho znaly. Stromy se rozestoupily a objevil se náš domek. Voda už ustupovala. To bude práce, než tu stráň zase vyčistíme. Zuzka vykřikla. Nad strání kroužila Princezna. Právě když jsme všichni vyšli z lesa, tak se ze země odlepil s usilovným máváním křídel i Ďáblík. Oba udělali ještě jeden kruh, jako pozdrav a zmizeli směrem k horám. „Já viděla draka.“ slábnoucím hlasem oznámila Anička. Rozesmála jsem se a přitáhla si je obě k sobě. „To byla jenom jedna šťastná máma, která málem přišla při povodni o svoje mládě, stejně jako já....
A to je vlastně celý příběh..... Vy opravdu chcete vědět, jak to bylo dál? Ale no tak. Šťastné konce jsou přeci vyšlé z módy... No tak dobře. Dan měl najednou pořád nějakou práci v lese blízko našeho domu. A často až do tmy. A přeci jsem ho nemohla nechat v noci pobíhat po lese. Co kdyby si zlomil nohu a tak. No a přeci nebude spát pořád v kuchyni na tvrdé lavici, když u mě je místa dost, že? A často mne bral do lesa na poučné vycházky. Z jedné takové vycházky jsme se právě vrátili. Bylo to skoro rok po povodni a blížil se výroční trh. Najednou koukám oknem, že se děvčata sklánějí, nad nějakou prací a radí se. „Copak to máte?“ Ptala jsem se zvenčí oknem vesele. Holky se polekaly a snažily se to schovat. „Co blázníte? Co to je?“ ptala jsem se překvapeně. „Noo, to je jedna ze zakázek.“ řekla nejistě Anička.
„A co je na ní tak zvláštního, že jí nesmím vidět?“ udiveně jsem se ptala.
„Ta zakázka je totiž pro mne.“ ozval se ode dveří Dan. Zuzanka dala před sebe ruku co měla za zády. Držela v ní nádherný svatební čepec s tyrkysovou korálkovou výšivkou. Ale nebyla to srdíčka, ani květiny, jak se sluší na takovou věc. Na čepci byl vyšit překrásný tyrkysový drak. Princezna. Zuzanka podala čepec Danovi. Dan hvízdl. „Teda holky. Já věděl, že jste kouzelnice, ale taková nádhera. Na to určitě nějakou nevěstu nalákám. Co myslíte.?“
„To teda rozhodně ano.“ řekla jsem omámeně. Holky se rozhihňaly a Dan mi dal pusu.
A co Zuzanka a Anička? To už jsou další dvě pohádky. A teď už opravdu spát!