Princezna

Pokaždé, když jej navštívila, říkal jí princezno. Smála se. Prosila, aby ji tak neoslovoval. Ale choval se jak malý kluk. Nedokázal ani říct, jak moc ji má rád. Ona to však nepotřebovala slyšet. Věděla to. Vždy, když se na ni podíval, bylo to znát.
Nastal úsvit, na východě se rozednívalo.
„Musím už jít,“ řekla a vyšla na vrchol kopce.
„Počkej!“ snažil se ji zastavit. Chytil ji za ruku, ale vysmekla se mu. „Neboj,“ uklidnila ho a pohladila po tváři.
„Při západu slunce se zase vrátím.“ Usmála se a odhrnula si pramínek zlatých vlasů z obličeje. Nasadil smutný výraz. „Dobře, princezničko moje.“
Podívala se směrem k horám, kde již vycházelo slunce. První paprsek světla dopadl na její tvář a ona se rozplynula.
Sen skončil. Den započal. Ležel ve své posteli, přikrytý lehkou peřinou. Díval se do stropu a přemýšlel. O cestě, na kterou se rozhodl vydat ještě téhož dne.

Stmívalo se. Seděl u ohně a nahříval si ruce. Jeho lehká košile vlála ve větru. Za opaskem dlouhý meč. Z koženého batohu vytáhl čutoru a napil se. Za chvíli usne a znovu ji uvidí. Ale co jí řekne?
Čutora dopadla na zem, z rožně vzal teplé maso. Pomalu jedl, sledoval les kolem. Slunce už téměř zmizelo za jeho zády.
Do ohně přihodil několik kusů dřeva. Natáhl se na zem, a přikryl se tenkou přikrývkou. Pod hlavu složil svůj batoh a plášť. Pozoroval hořící dřevo. Poslouchal, jak praská a sténá. Zavřel oči a ponořil se do světa snů.
Byla tam. Seděla u jezera, smáčela si nohy. Všude slyšel líbezný zpěv ptáků. Na louce se pásli jednorožci, krásní, bílí, nevinní.
„Pojď sem,“ volala na něj. Poslechl ji. Sedl si vedle ní a pohlédl jí do tváře.
„Vím, že jsi odešel,“ začala. Neusmívala se tak jako dřív. Mlčel a přemýšlel, jak jí odpovědět.
„Proč? Proč jsi opustil svůj domov, své přátele? Všechny, co tě mají rádi?“ Pohlédla na něj. V očích jí viděl něco, co jej přinutilo říct pravdu.
„Pamatuješ si, jak jsi mi vyprávěla ten příběh? O té dívce, co byla uvězněná ve věži uprostřed pouště?“ Nic neříkala, jen přikývla.
„Mluvila jsi o sobě.“
„Ne…“
„Ale ano!“ vyštěkl na ni. Překvapilo ho, že to udělal a teď se proklínal. Mlčky vstala a vydala se přes louku k lesu. Její šaty, špinavé od trávy, lehounce vlály ve větru. Povzdychl a vydal se za ní.
„Ta dívka jsi byla ty,“ zašeptal jí do ucha, když ji dostihl. Zastavila se a pohlédla na něj. V očích měla slzy. „Odešel jsem, abych tě našel.“
„Ach, ty hlupáčku,“ usmála se. „Vždyť ty ani nevíš, kde hledat.“
„Ale vím,“ vzal jí za ruku a druhou ji pohladil po vlasech. „Tam, kde vychází slunce. Jak v tom příběhu. A až tě najdu, už nebudeš muset každé ráno odcházet. Zůstaneš se mnou. Napořád.“
„Prosím,“ zašeptala a zahleděla se do země. Nemohla se už dále dívat do jeho zasněných očí. „Pokud tam půjdeš, čeká tě jen zklamání.“
„Nečeká,“ řekl tvrdohlavě a objal ji.
„Nic než smrt.“ Zavřela oči a rozplakala se.

Utíkal lesem jako o život. Bylo dopoledne, slunce příjemně hřálo. Nezpomaloval. Plášť mu vlál za zády, větve jej šlehaly do rukou. Pravá ruka spočívala na jílci meče, připravena jej kdykoliv tasit. Neměl tušení, jak dlouho už cestoval. Deset dní? Možná... Mohlo jich být i sto. Ale jeho cíl se blížil. Věděl to.
Když už se schylovalo k poledni, doběhl na konec lesa. Zastavil se. Před ním byly hory. Poslední překážka, která jej dělila od pouští zatracení. Ještě nanejvýš den nebo dva a bude tam. Ta myšlenka jej naplňovala štěstím. Napil se poslední vody, co ještě měl.
Bude si ji muset doplnit. Nejlépe ještě dnes. Odkašlal si a protáhl celé tělo. Znovu se vydal na cestu.

„Vrať se, prosím,“ řekla, když spolu pozorovali hvězdy.
„Ne.“
Nadzvedla se na rukou a přísně se mu podívala do očí. „Proč mi tohle děláš?“
„Bez tebe se nevrátím, princezno.“
„Přestaň mi už tak říkat,“ řekla. Dnes se nesmála.
„Co se děje?“ zeptal se a položil jí ruku na rameno. Nahnul se, aby jí viděl do tváře.
„Nechoď tam,“ řekla důrazně.
„Tohle po mně nemůžeš chtít.“
„Ale já chci!“ vyhrkla na něj a setřásla ze sebe jeho ruku. Nechápavě si od ní odsedl a hlavu složil do dlaní.
„Mám strach,“ řekla po chvíli tiše, „že se ti něco stane.“
„A co by se mi mělo stát? Vždyť sama víš, že jsem opatrný.“
„Nemyslela jsem to takhle,“ zašeptala.
„A jak tedy?“ Pohlédl na ni, čekal odpověď. Nedostal ji.
„Vrátíš se?“ zeptala se. Nehybně seděl a přemýšlel. Pak jí odpověděl.

Vodu našel až další den. Naplnil si čutoru a skalním labyrintem se vydal na východ. Pouště byly nedaleko.
Cestoval i v noci. Nechtěl již mrhat časem. Ještě než se objevily první paprsky slunce, došel na hřeben posledního pohoří. Byl tady. Díval se na obrovskou poušť, která se táhla k horám na východě, za nimiž vycházelo slunce. Uprostřed stál kulovitý chrám s vysokou věží. Mohutné sloupy podpíraly střechu. Na celé budově nebylo jediné okno.
Byl unesen pohledem, který se mu naskytl. Nebyl schopen jediného slova. Radostí, která jím pronikala, se téměř začal smát.
Tam je jeho princezna. Zhluboka se nadechl a začal sestupovat dolů. Byl téměř u konce své cesty.

Chrám byl obrovský. V dálce mu připadal malý. Jak se mýlil. Kamenné sloupy dosahovaly výšky sedmi metrů. Věž byla vysoká. Musel zaklonit hlavu, aby viděl její vrchol. Došel k masivním ocelovým dveřím.
V rukách sevřel kulatou kliku. Zatáhl. Vrata se s děsivým skřípotem otevřela. Uvnitř byla naprostá tma. Na zdi neohořelé louče. Jednu zapálil.
Světlo osvítilo halu s točitým schodištěm uprostřed. Všude prázdno. Žádné věci, žádné harampádí. Nic. Jen holé zdi, podlaha a schody.
Vydal se nahoru. Stoupal vzhůru, hnán touhou konečně najít svou princeznu. Byl blíž a blíž. Došel k dřevěným dveřím. Byl si jistý, že už je na vrcholku. Otevřel. Do nosu se mu vehnal odporný zápach. Hniloby a smrti.
„Neměl jsi sem chodit,“ uslyšel její hlas.
„Princezno?“ zašeptal do tmy. Vešel do místnosti, rozhlédl se kolem. Všude prach, poházené věci. Roztrhané šaty, válející se na zemi. Rozpadlá postel.
„Říkala jsem ti to,“ objevila se znenadání před ním. Vypadala jak duch. „Nenajdeš tu nic než zklamání a smrt.“
„Já to nechápu,“ hlesl. „Ty nejsi jen duch. Měla bys tu být. Přímo tady.“

„Však taky jsem,“ řekla. Ukázala za postel. Udělal krok a potom další. Nahlédl za ní. Louč odhalila hromadu kostí.
„Ne,“ zašeptal. Po tváři mu stekla slza.
„Tohle jsi neměl nikdy vidět,“ došla k němu a snažila se jej obejmout. Její ruce však propluly jeho tělem.
„Jak dlouho už…?“ zeptal se a klesl na kolena. „Od doby, co jsem tě začala navštěvovat,“ řekla po chvíli.
Nemohl tomu uvěřit. Hlavu složil do dlaní a rozplakal se. „To není pravda.“
„Varovala jsem tě. Říkala jsem, ať se vrátíš.“
Nemohla být mrtvá. Nemohla. Vzpomínal na ty chvíle, co spolu prožili. Jak pozorovali hvězdy. Jak mu vyprávěla příběhy. Po tom všem tuhle skutečnost nemohl přijmout.
„Tohle nejsi ty,“ lhal sám sobě. „Tohle nejsi ty. Jen jsem si spletl chrám, nic víc.“
„Jsem to já,“ snažila se mu vysvětlit. Ale neposlouchal ji. Tak jako vždycky. Vstal a zamířil k východu. „Najdu tě, princezno. Najdu tě a potom budeme spolu! Najdu tě!“ zakřičel jak smyslů zbavený a zmizel ve tmě.
Stála tam. Ohromená, neschopna pohybu ani slova. Rukou si setřela slzy. Stalo se to, co předpokládala.
„Mám strach,“ slyšela svůj hlas. Tak vzdálený. Tak tichý. „Že se ti něco stane.“
„A co by se mi mělo stát? Vždyť sama víš, že jsem opatrný.“ Viděla jeho oči. Jeho krásné zasněné oči.
„Nemyslela jsem to takhle.“
„A jak tedy?“ Ten jeho pohled, když se jí na něco ptal.
„Vrátíš se?“
„Ne,“ odpověděl.
Princezna zavřela oči. Povzdychla a rozplynula se.

Nastala noc a město se ponořilo do tmy. Všichni se ukládali ke spánku. Každého obyvatele měla pohltit bezesná noc. Až na jednoho mladíka, který měl návštěvu. Princeznu.