Pohádka o Naději a sebelítosti

Byla kdysi jedna holčička. Očka jako moře, vlasy jako obarvené sluníčkem a hřejivý úsměv na tváři. To byla ona. Jmenovala se Naděje. Každý ji měl rád a nikdy nebyla sama.

Bydlela se svými přáteli na kraji hlubokého lesa. Měla to tam ráda. Svítilo tam sluníčko, které k nim dosahovali skrt větve, ale když pršelo, tak se k nim kapky nedostaly.

Na kraji lesa bydlely samé hodné stvoření. Ale les není jenom jeho kraj. Les je především jeho temné srdce, které schovává vše, co by mohlo ostatní na první pohled vyděsit.

A právě uprostřed tohohle lesa bydlela čarodějnice. Nebyla dobrá. Ale jestli byla zlá? Kdo ví. U čarodějnic jeden nikdy neví.

Jednoho dne šla Naděje na procházku. Jako jedna z mála se tam nebála. Bezstarostně si zpívala do kroku a nevšímala si temnější píšně stromů, ani zlomyslných pohledů brouků, co rychle proběhli kolem a co nejrychleji zalezli do svých děr.

„Tohle je moje část lesa!“ Ozvalo se před Nadějí. Ta jen udiveně zvedla oči. Před ní stála čarodějnice. Roztrhané černé šaty, rozcuchané vlasy, ve kterých ji občas proběhli pavoučci, hlukoká jizva přes tvář. Toho všeho si naděje všimla, ale nehleděla na to. Dívala se na její oči. Přesmutné oči plaché laně, které kdovíke získalý železný lesk.

„Já tu jsem jenom na procházce.“ Ohradila se dívenka. Čarodějnice se na ni ošklivě usmála.

„A kdo ti dovolil, procházet se v mém lese?“ Otázala se jedovatě. Naděje se zarděla.

„Nikdo. Kdo jste?“

„Já? Snad kdo jsi ty?! Já jsem paní všeho tady kolem. Jmenuju se Sebelítost.“

„To je pěkné jméno. Já jsem Naděje.“

„Naděje,“ protáhla Sebelítost, „ to ti nikdo neříkal, že se nesmíš toulat na cizím pozemku? To je neposlušnost. A neposlušnost zasluhuje trest. Už nikdy tě nepustím zpátky.“ Řekla čarodějnice a taky tak udělala. Zavřela Naději do vysoké věže, ve které bydlela i ona sama. Ale nebyla na ni zlá. Chodívala za ní, povídala si s ní, a časem, se naučila smát. Začala se měnit. Smutek z jejích očích se začínal vytrácet - a Naděje byla šťastná. Jistě, stýskalo se jí po kamarádech, ale věřila, že ji Sebelítost jednou přece jen pustí.

Jednoho dne Sebelítost přišla. Usmála se na Naději a řekla : „Naděje. Jsi moje jediná kamarádka. Proto tě už tady déle nemohu držet. Jsi volná.“ Jak dořekla, něco se stalo. Něco špatného. Čarodějnice se začala rozplývat. Každou chvílí jí bylo míň a míň. Oknem proběhl vítr a rozfoukal to poslední, co z ní zbylo. Byla pryč.

Naděje ale neplakala. Věřila, že ji znovu někde najde. Ale když vyšla ven z věže, nevěřila tomu, co vidí. Les kolem ní nevypadal jako ten, ve kterém potkala Sebelítost. Byl světlejší. Veselejší. Teplejší. Najednou uslyšela písničku. Podívala se, odkud přichází. A tam v dálce, se k ní pomalu blížili její přátelé. A tu Naděje pochopila, že svou přítelkyni už neuvidí. Její přátelé přišli, protože se už nebylo čeho bát. A Naděje se poprvé v životě rozplakala. Nadednou ucítila, jak se les kolem ní opět mění. Tmavne a vzduch těžkne. Zvedla se a došla k blízké, zakalená studánce. A v jejím matném odrazu už neviděla sebe – dívenku Naději, ale novou čarodějnici Sebelítost.