2. Ztráta

Leželi ve společném objetí pod obrovskou lípou. Její větve jim mírně zakrýval výhled na slunce. To i přes to příjemně hřálo jejich nahá těla. Pohlédl na svou Julii. Ano je jen jeho, patří mu stejně tak jako on patří jí. Listy stromů tiše zašustily. Julie sebou prudce trhla. Hned se posadila a začala se roztržitě rozhlížet.
" Copak, Lásko?" Ptal se jí zvědavě. Nechápal její počínaní.
"Ale, to nic. Mně se jen zdálo jako by tu ještě někdo byl."
"To se ti muselo opravdu jen zdát. Tady jsem jen já a ty." Natáhl k ní ruce a stáhl si ji k sobě. Zahleděl se jí do jejich očí a pohladil její tvář.
" Jsi tak krásná, Lásko." Ona se rozpačitě usmála.
"Přesto, pojďme odsud, ano? Mně se tu něco nelíbí." Znovu, i když v lehu, opět se rozhlédla. Vida její nervozitu. Ač nerad, podvolil se jejímu přání. Vstal a začal se oblékat do svých věcí. Ona následovala jeho příkladu.
"Nechce se mi odsud, mám strach, že už nikdy tak krásné a kouzelné místo nenajdeme."
"Já taky, ale i tak mám pořád strach, že nás tu někdo sleduje, bojím se." Přiznala neochotně. Chytla jeho dlaň a bojácně se k němu přitulila. Pustil její dlaň a objal její rameno.
"Neboj, dokud jsme spolu, nic se nám nemůže stát. Půjdeme, ano?" Pomalu vykročili.

Když došli na pokraj mýtiny, Julie se otočila.
"To snad ne, nechala jsem tam svůj batoh." Plácla se svou ruku do čela. Adam se na ni usmál.
"To nic jdi pořád tady po té pěšině, já ti pro něj doběhnu. Hned jsem zpátky." Než stačila odpovědět, vyšel směrem k louce. Pokrčila lehce rameny a pokračovala v cestě, jak jí řekl.

V momentě kdy se shýbal k onomu batohu, jako by celou mýtinou projela velká neviditelná vlna. Tak silná, že chtíc nebo ne upadl na zem. Snad vinou kamene, o který se uhodil, nebo té vlny samotné, ocitl se v bezvědomí.

Vzbudil se až za několik dní. Ležel. Pomalu a oparně otvíral oči. Kde to jsem? Co to se mnou je? Otočil nepatrně hlavou. U postele stála sestra celá v bílém. Vůbec, vše tu bylo tak bílé a čisté. Zavřel rychle oči. Tolik světla ho bodalo do sítnice. Co se to se mnou sakra děje? Kde to jen mohu být? Nadechl se a pln odhodlání začal znovu otvírat oči. Tentokrát ještě pomaleji a opatrněji. Nakonec se mu to povedlo. Pohlédl na ženu. Byla tak krásná a bílá, téměř jako by byla průsvitná. Opět zamrkal svýma udivenýma očima. Žena ho zpozorovala a hned k němu přistoupila.
"Dobré ráno, ospalče." Usmívala se na něj andělsky. Ten hlas, ten je tak krásný a melodický, napadlo ho. Dala mu napít trochu vody, kterou měl na nočním stolku. Polkl první hlt. Posadil se na posteli a rozhlédl se. Nechápal kde je. Byl tu jen on a ta žena, a pak místnost. Byla tohle vůbec místnost? Zdálo se, že tu kromě jeho postele, nočního stolku a té ženy nic není. Prázdno a bílo. Polk ještě jeden doušek. Ta postel je tak měkká a pohodlná, proběhla mu hlavou rychlá myšlenka. Pohlédl opět na ženu:
"Kdo jsi a kde to jsem?" Otázal se rychle té zvláštní ženy. Než mu odpověděla, opět ho obdařila tím svým krásným úsměvem.
"Jsem Anežka. Vše ostatní se brzy dozvíš." Adam zvrátil hlavu dozadu. To snad ne?! Ucítil, jak se propadá někam daleko, předaleko. Nebránil se. Tušil, že to bude snad tak lepší…
Ano, je to pro tebe tak lepší, to máš pravdu, pomyslela si Anežka a položila ho pohodlně do postele. Odešla oznámit tuto novinu svému Pánovi.

Julie, chvíli pokračovala v cestě. Najednou, jako by se země zachvěla. Otočila se po mýtině. Co jsem to chtěla, napadlo jí. Raději pokračovala dál v cestě domů.

>>pokračování příště<<