3. Hněv pána

Stál a mlčky pozoroval ty dva. Nejraději by je roztrhl jako hada. Bohužel to nešlo. Nadechl se zhluboka a zaburácel na celý trůnní sál.
"Kdo mi poví, co jste vy dva zas provedli za šílenost?!" Kdyby chtěl, tak mu létají z očí blesky, napadlo Gaba.
"Prrrororosím Pane on ttttady Am." Ukazujíc při tom na svého spoluviníka.
" NO CO!" Zahřmělo mísností. "Rychle, dochází mi s váma trpělivost."
"Já a Gab jsme chtěli pomoct těm dvěma a tak nějak…" Šedivý muž vstal z trůnu. Jeho lněná bílá tunika se jen zachvěla. Dal si ruce v bok. Kdyby to bylo možné, i jeho bílé vousy mu zrudnou. S brunátnou tváří prohlásil.
"Takže vy dva výlupci jste se zas pletli do něčeho, po čem vám nic, ale vůbec nic, nebylo!" Domluvil. Sálem se stále nesl jeho hromotný nahněvaný hlas. "Je to tak?"
"Aaaano Paaane." Koktali překotně oba podřízení. Uvědomovali si vážnost situace, přesto jim chtěli přeci jen pomoct. Jevilo se to jako snadný úkol, vyčarovat nádhernou louky a pak stačil jeden šíp…
"A ty, chytráku, co jsi jim to dal za dávku?"
"Prrrrosím, jááá myslllel…"
"Ahááá, tak ty sis myslel, a proto jsi jim naordinoval desetinásobnou dávku než je běžné, ano?" Anděl nemohoucně pokrčil rameny.
"A, Gabrieli, ty jsi jí raději vymazal paměť, aby toho rozlitého mléka nebylo málo, vzal jsi toho chlapce sem!"
" Ano," doznal Gab sklesle.
"Takže si to shrňme." Zaburácel Pán na celý sál. "Tím, že jste toho chlapce sem přivedli, musí tu zůstat na vždy v podobě smrtelníka. Jediná jeho šance byla ta dívka, kdyby ho milovala pravou láskou a rozhodla se ho jít hledat, tak jejich polibek by je zachránil. Jenže té jste pro jstotu vymazali paměť, že? Modlete se ke mně, vy chytráci, protože ta Amorova dávka jedu jim oběma tak zamávala s hormony, že se ještě může stát, že bude těhotná." Amor se chytil za hlavu. Gabriel kles hlučně na kolena.
"Ó Pane Bože, prosíííím, pomož nám." To již klečel i Amor a prosil také. Bůh se jen usmál pod fousy. Bylo dojemné, jak se kály. Přesto se nakonec zamračil.
"Já bych moc rád, pánové, moc rád. Jenže na některé věci jsem krátký, zatím se zdá, že těhotná nebude, ale nevím, jestli nade mnou nakonec nezvítězí osud. Zatím je to nerozhodně. Ať se snažím, jak chci. Anežka říkala, že se chlapec, Adam, probudil. Záleží čistě na té dívce, jak velká je její láska k tomu Adamovi." Jak příhodné jméno, stejné měl i můj syn. "Takže na kolena a modlit se. Nic silnějšího a účinějšího v tento moment nemáme. Poouze modlidby dvou kajících se Andělů."
Gab i Am poslušně uklekli a sepjali ruce. Bůh usedl na trůn. Nezbývá nic jiného než čekat.

Julie se probudila ze sna. Byla stále noc. Opět ve snu viděla toho neznámého hocha. Kdykoliv se na něj vzpomněla, bolelo ji u srdce. Jako by ho polovina scházela. Jako by ji něco chybělo. Vyskočila v noční košily a běžela do koupelny. Prohrábla si rozcuchané vlasy. Jsem to já, a jsem celá. Jak zapomínala na svůj sen, dělalo se jí líp a líp. Proč tu stojím? Napadlo ji. Aha, sen… Chlapec, jmenoval se Adam? V ten momet ji opět zasáhla prudká bolet na hrudi. Podlomila se jí kolena. Rychle se chytla umyvadla. Nakonec se opřela bokem o zeď. Pustila umyvadlo, pootočila se o 90 stupňů a opřela se zády o zeď. Pomalu takhle sjížděla dolů na podlahu. Chlapec… Adam… Bolest se ještě víc stupňovala. K sakru, co je tohle za nemoc? Přiložila si opět své ruce na hruď v místech, kde měla pocit, že ji někdo trhá srdce na dva kusy. Trvá to od té doby, co se vrátila z toho podivného výletu v lese. Proč tam vlastně šla? A tak sama? Zavrtěla hlavou. Tohle bude muset počkat na ráno. Vstala a odešla opět spát…
>>pokračování příště<<