Rolnička

Mám-li se přirovnat, pak jsem malou rolničkou:


Rolničkou se silným, zvonivým hlasem – z lesklého stříbrného kovu, avšak jsem velká pouze tak, abych nebyla přehlédnuta těmi, kdo vnímají drobnosti a detaily.

Někdo mě vlastnil, nosil mě na řetízku a měl mě docela rád. Žila jsem a šťastně cinkala na pozdrav všemu, co nám vstoupilo do cesty.
I stalo se, že řetízek praskl – bylo to v rušné ulici plné shonu a spěchu – byl tam takový hluk, že můj Někdo nemohl zaslechnout mé zoufalé výkřiky.

Můj dopad na zem zjemnila voda. Temná voda velké kaluže, která vznikla po dlouhém dešti.
Nitro mi zaplavila chladná voda a já oněměla – v tu chvíli mě zajala beznaděj.

Někdo si hned neuvědomil, že ho již nedoprovázím, avšak jakmile opustil ruch oné dlouhé ulice, nabyl dojmu, že o něco přišel. Usedl v parku, aby mohl přemýšlet a náhle si uvědomil, že už neslyší slabounké cinkání, doprovázející jeho dech. Nejspíše se rozběhl zpátky, protože za chvíli udýchaně prošel kolem. Nenašel mě. Ani se nedivím, neboť temno okolní vody dost oslabilo mou zář a sluneční paprsky, které si prodíraly cestu mračny, zalily celý povrch louže oslepující zlatou září.

Tak jsem náhle přišla o svůj známý svět a stala se nepatřičnou součástí nového světa, ve kterém také panoval život, ale byl tolik odlišný…
Postupem času se voda začala vytrácet, tvorové v kaluži umírali, až jsem zbyla jen já – neživá.

Z bláta mezi dlážděním mě zvedla čísi ruka – ach, jak krásný pocit cítit zase lidské teplo! Snad celá léta jsem ležela v místě bez slunce, a bez lásky, kde jsem nemohla žít, ale nedalo se tam ani umřít. To až do chvíle, kdy na mě ulpěl pohled, který jsem znala... snad co je svět světem.
Ano, to tvá ruka mě vynesla zpět ke světlu, zpět k životu, tak jsem se setkala s Tebou.

Ve tvé dlani postupně jihnu a procitám z oné tupé dřímoty včerejšků – jsem nesena někam, kde se mi snad bude líbit a kde jistě není vlhké bláto ani neutěšenost a prázdnota.

Slyším, jak se ve dveřích otáčí klíč, pokračujeme vpřed – za dveře. ‚Co asi bude za nimi?‘, bleskne mou myslí. Otevřou se další dveře – dveře do nového světa, světa splněných snů!

Ocitám se na klavíru – klapky jsou skryty pod dřevěnou deskou, na níž teď klidně spočívám. Kousek dál stojí krásný krb – uhlíky z něj žhnou a jejich zář mi připomíná lampiony vypouštěné k noční obloze. Dvě polínka se během nedlouhé chvíle postarají o zářivý tanec plamenů a sálavé teplo.

Veškerá bezmoc, vlhkost, chlad a úzkost – utvářející dříve mé zkřehlé bytí – mě opustily a nahradil je pocit dokonalé harmonie, klidu a radosti. Najednou cítím, že jsem našla svůj pravý domov – místo, kde mé malé srdce přetéká blažeností. Jsem šťastná, dýchám, zpívám a cítím, že žiji.

Díky tobě zase vím, v čem je má síla, jaká jsem, kam patřím a jak chci žít. Možná přijdou chladnější chvilky než je tato, ale cokoli se na nás chystá, vše vítám s otevřenou náručí a mám na paměti, že i nelehká situace je lepší než zdánlivý klid a pusto samoty. Našla jsem rovnováhu, mír a lásku, harmonii, spřízněnost a blízkost.

Zde, poblíž tvého příjemného ohně zůstanu.