Hefaistos

Na počátků všech věků, kdy ještě sídlili bohové na hoře Olympu, se Diovi a Héře narodil syn-bůh. A dostal od svých božských rodičů jméno – Hefaistos. Byl nesmrtelný, ale nezdědil božskou lstivost, nadutost a povýšenost – naštěstí. Ale nezdědil jako jeho sourozenci – Áres, Hébe a Eileihýia ani božskou krásu svých rodičů - bohužel. Narodil se ošklivý a slabý a tak byl pro malichernou nadutost svých rodičů pro svůj vzhled svržen z Olympu do Oceánu. Měl však štěstí v neštěstí, což v době kdy si bohové se všemi tvory na Zemi hráli a celý svět byl pro ně jen jevištěm, skoro malý zázrak. V oceánu ho našla Thetis, matka Achillea, ukryla ho a postarala se o něj. A protože objevila v jeho povaze tu lásku a cit pro vše krásné, tvrdohlavost a neústupnost v konání díla a přitom schopnost vládnout ohni, naučila ho s jeskyních pod oceánem umění kovářskému. A z Hefaista se stal velký umělec a za odměnu vykoval překrásný šperk pro tu, která v něj věřila a naučila ho umění zpracování kovů. Jednou pak Héra objevila ten šperk na jejím krku a přivedla Hefaista zpět na božský Olymp kde mu zařídila kovářskou dílnu přímo pod Etnou. A tak se nakonec po letech mohl na Olymp vrátit. A našel u bohů pro svoji šikovnost uplatnění, ale byl jiným než ostatní bohové. Byl jim spíš pro smích, opovrhovali jím. Jeho vlastní bratr Áres mu sváděl Afroditu – manželku a Hefaistos nebyl na Olympu vlastně nikdy šťastný a jeho štěstí bylo pouze a jen v jeho práci.
Hefaistos svoji matku velice miloval a zastával se jí i před svým otcem za což byl opět nemilosrdně sražen z Olympu. Padal pak celý den a zlomil si při tom pádu obě nohy. A tak se ještě více přichýlil k lidem, mezi kterými byl oblíben. Zamiloval si ostrov Lemnos, kde Řekové konali na počest jeho umění okázalé slavnosti Hefaisteie a Chalkeie a kde ho ctili ne, pro jeho božský původ, ale pro jeho schopnosti.
A proto, když se věk bohů nachýlil a lidé se přestali k bohům obracet, Hefaistos se rozhodl z chátrajícího Olympu odejít a skrýt se před nadutými bohy. A tak zamířil do hlubin Země do Hádovi říše mrtvých. Tam seděl na břehu ohnivé řeky Pyriflegethón a plakal a jak jeho slzy z nádherných zelených očí – jediného pěkného co na něm bylo - padaly do proudu lávy, byly vyvrženy na svět a lidé je sbírají jako Vltavíny a vlastně ani nevědí že jsou to zkamenělé slzy Hefaista.
A tam ho také našel Diův bratr Hádes – bůh podsvětí a rozhodl se zneužít rozporu, lidem nakloněného Hefaista a ostatních bohů a provedl ho skrz svoji říši a vyvedl na světlo světa daleko od Řecka a všeho řeckého, uprostřed nicoty Evropy, uprostřed lesů na hoře nedaleko Krásnice, která se pak stala na věky věků jeho domovem a kde se bloudící Hefaistos vzdal i své nesmrtelnosti.
Zeus dokonce vyslal Hefaistova mladšího nevlastního bratra – Herkula, aby ho našel, ale marně. Jako by se po něm země slehla.
A Hefaistos tak žil spokojeně i po konci věků Olympských bohů na krásném kamenném hradě, kam se skrz bezednou studnu dostal a kde učil ostatní lidi svému nádhernému řemeslu. Propletlo se tak zde poprvé kámen a železo, stejně jako se proplétají lidské osudy. A pro svoji milou a přátelskou povahu mu kováři celého toho malebného kraje, věřícího již v úplně jiné bohy, hrad na věky věků zasvětili. A slíbili si, že po jeho vzoru budou svému řemeslu učit další a další tovaryše, aby se sláva Hefaista a jeho umění šířila po věky věků dál ze zdí hradu Helfštýn do celého světa….